Jeskyně svatého Ivana.
Návštěva této jeskyně byla součástí mého splněného snu – vidět na vlastní oči „Svatého Jana pod Skalou“. Podle některých druhé nejkrásnější místo Českého krasu po Karlštejnu. V mých očích nepochybně úplná jednička a Karlštejn by se patrně posunul na mnohem nižší místa až po lomech nedaleko řeky „Loděnice“ a dalšího místa z „jiného světa“ - skal v Srbsku. Skály v nichž jedna jeskyně nese tak velevýznamné jméno, že nepochybně překoná celý Karlštejn. Jeskyně jejíž přesné místo znají jen horolezci a jeskyňáři. Vertikální jeskyně, která nepochybně i z videí budí velký respekt o to víc nám obyčejným smrtelníkům! Jeskyně jež nese jméno nejslavnějšího českého (i když národností byl francouz, ale významnou část vědeckého života strávil u nás), evropského i světového geologa Joachima Barranda. Jeskyně bude určitě krásná, ale k jejímu spatření bude nutná spousta horolezeckého umění. Při čtení informační tabule jsem pochopitelně pokukoval po blízké skále zda nezahlédnu vysoko nahoře nějak tmavý otvor či spíš jen nějaký nenápadný stín. Dokonce jsem se zeptal i místních horolezců, zda o ní neví. Že prý ne, ale kolega, který zde zrovna nebyl, tak ano. Že v ní dokonce snad i byl. Vzhledem k tomu, že naprostá většina míst v okolí Karlštejnu, Svatého Jana pod Skalou, lomu Alkazar, Vysoké stráně, Solvayových lomů, jeskyně Arnika, vertikál Čeřinky i Arnoldky, případně i místy obývanými obávaným duchem samotného Hanze Hagena v lomu „Malé Ameriky“ a okolí i dalších míst, které jsou skutečnými legendami, se nachází na území národní přírodní rezervace, je vstup pro většinu lidí velice omezen – do některých míst to má i své pochopitelné opodstatnění. Jsou nepochybně těmi s „VELKOU DUŠÍ“. Tam, kam se někomu poštěstí dostat (i bezpečně vrátit), tak určitě zanechají velmi silnou stopu v jeho duši. Od těchto, pro mě tajemstvím zahalených míst, se vrátím tam, kde si nemalou část mé duše vzalo místo nazvané „Svatý Jan pod Skalou“ a samotná „Skála“. V Rakousku u Alp jsem byl jen párkrát, možná jen jednou, ale to co jsem viděl v údolí, mě jednoznačně dostalo a uchvátilo. Pocit, kdy jsem už se značnou žízní (jedná se o kras a o povrchovou vodu je velká nouze – většina je hluboko pod zemí) došel dolů a viděl něco skutečně z jiného světa, možná i z jiného VESMÍRU, mě zcela dostalo a pohltilo. Silný pramen vody tekoucí od budovy kláštera benediktinů byl v tom okamžiku jako božský dar. Zde doslovně. Dosáhl jsem cíle o kterém jsem léta snil. Unavený, vyčerpaný, ale s duší šťastnou a „v klidu“. Byla zde nějaká akce, ale mě v tom okamžiku bylo úplně jedno zda se na mě někdo dívá nebo ne. Možná by se mi někdo i smál (určitě někdo, kdo sem přijel autem), jaký žíznivec to tu je. Žíznivec, který doplňuje možná „hektolitry“ vody. Krásně zde bylo vidět jaká vzácnost voda je. Tak vzácná, že dotyčný musí pokleknou nebo alespoň dřepnout a sepnout ruce aby se mohl napít. Ten okamžik byl to nejslastnější co mohlo být. Sice jsem měl zálohu asi dvou litrů vody na cestu, ale na to že jsem byl možná jen v polovině trasy celodenního výletu, v místech, kde jsem do té doby nikdy nebyl, tak mě dva litry určitě nenaplňovaly klidem. Nevím zda jsem se šel poprvé podívat do jeskyně nebo na vrchol Skály (píše se s velkým S, je to právě ta, která vytváří monumentální kulisu nad klášterem), ale stačilo ujít jen kousek a zase jsem cítil žízeň (a to jsem se vody tedy pořádně „nalil“). Pivo které ve stáncích prodávali a vytvořila se nemalá fronta by bylo v ten okamžik zcela nerozumné.
Svou malou „pouť“ do tohoto významného místa jsem zahájil ráno od vlakové zastávky Karlštejn, ke které jsem se dopravil brzkým ranním expresem z Ostravy (vstávat jsem musel myslím kolem čtyř hodin ráno), ale zde byla veškerá snaha i „utrpení“ (které je ovšem relativní a na celý nezapomenutelný výlet vzpomínám jen v tom nejlepším) korunována úspěchem. Část cesty do „Svatého Jana pod Skalou“ jsem se pokusil popsat zde:
https://www.turistika.cz/mista/seznameni-se-s-ceskym-krasem-cesta-ke-skale-nad-sv-janem/detail
Nejenom pro lidi věřící je jeskyně svatého Ivana ve Svatém Janu pod Skalou v mnohém zajímavá. Upřimně řečeno, nejít se podívat do uměle upravené jeskyně pokud je ta možnost, stejně jako nevystoupat na nejkrásnější kulisu nad klášterem vypínající se snad až do nebeských výšin, by bylo obrovskou chybou. Do této jeskyně je vstup možný a bezpečný oproti mnoha jiným, „skutečnějším“ v nejrůznějších krasech na které je naše země nesmírně bohatá. Na své si může přijít i jeskyňář, i když zde žádné obrovské, těžce zdolatelné prostory nebo chodby či divoké řeky nebo alespoň potůčky nebo podzemní vodopády nenajde. Ale není to tak úplně pravda. Voda („pramen“), který byl tím „sedmým z nebe“, když jsem zde už notně unavený došel, totiž protéká právě pod klášterem a patří k nejmohutnějšímu podzemnímu toku v celém Českém krasu. A pokud někdo chce vidět něco děsivého, tak takovou jeskyni uvidí prakticky přímo pod křížem na Skále. Pohled zdola budí respekt a shora se naskytne jen odvážným horolezcům jištěným lanem. Ti hodně odvážní se zde slaňují s „brzdou“ a ti nejodvážnější „JEN“! přes „osmu“. Jedním ze skutečných znalců místa je i člověk jež některé cesty na Skále sám vymyslel. Je krásné, že si svá úchvatná videa nenechává jen pro sebe a dokáže ukázat spoustu krásného i nám „běžným smrtelníkům“, kteří se k takovým výkonům budeme v lepším případě mnohokrát a mnohokrát odhodlávat. Většina z nás nakonec s pánem „STRACH“ prohraje. Pohled zhora je úchvatný a pohled dolů skutečně děsivý. Bylo by jen výmluvou, kdybych tvrdil, že jsem se k hraně nepřiblížil více jenom proto, že jsem byl už hodně unaven. Myslím, že i kdybych byl ve formě a zcela čerstvý, tak by zcela jasné slovo „STRACHU“ nabývalo víc než na své síle. I kdybych byl jištěn na více bodech, tak jsem sám zvědav kam až bych se vzdálil, než by do kolen přišel „šicí stroj“. Inu, krásné místo, které budí respekt a jen ti nejlepší a nejzkušenější mohou prožít nepochybně velmi silné a nepopsatelné zážitky z míst pro většinu lidí zcela nepřístupných. Skutečně je považuji za borce a v současnosti si nedokáži představit, že bych na něco podobného jak technicky, tak především psychicky měl.
Že bych si vzal osmu a jen na ní se slaňoval dolů? Tady má dotyčný více než sto metrů volného prostoru. Představa, že bych si zde „sedl do prusíku“ nebo se dostal do nějaké jiné prekérní situace – brr ani nedomýšlet. Teprve tady začínají SKÁLY, i když nám obyčejným turistům dokáží spoustu problémů a horkých chvilek vytvořit i mnohem menší beskydské skály a skalky. Nebýt krásných videí člověka, který všechny skály v okolí zná jako „své boty“, jež se do jeskyně slaňuje jen pomocí osmy a lana daného „napůl“, tak se asi Svatý Jan pod Skalou nestane tak brzo mým snem.
Realita sen miliónkrát překonala… :-) Jeho jméno uvádět nebudu, horolezci si jej najdou na stránkách ČHS věnujících se popisu skalních cest. Taktéž je autorem jedné knížky o těchto skalách. Pokud někdo není příliš velkým znalcem internetu, tak mluvím o druhém z uvedených tří autorů. Právě i díky němu jsem nemohl na trase relativně dlouhého pochodu Svatého Jana vynechat.
Poněkud jsem se zase nechal unést něčím, co jsem v článku popsal „jen“ jako kulisu benediktinského kláštera. Ve dni, kdy bylo vcelku dusno, jsem příjemné klima, jak v části „kostelní“, tak i v té „jeskynní“ s chutí využil na nabrání dalších psychických i fyzických sil na další cestu a hlavně vystoupání obloukem na „Skálu“. Do jeskyně se vstupuje přes kostel sv. Jana Křtitele a dále již součástí samotné jeskyně je „skalní kostel Narození Panny Marie“. Jeskyně vznikla silně zjednodušeně vrstvením travertinu v součinnosti s působením vody z vydatných podzemních vývěrů. Pozorný pohled zaujmou i některé umělecké prvky, některé již ne příliš patrné. Celému kostelu Narození Panny Marie nepochybně vévodí oltář z pozdně renesanční doby. Kostelu i okolí náleží spousta prvenství, například:
- Svatý Ivan byl prvním zdokumentovaným českým poustevníkem. Pobýval zde od druhé poloviny devátého století až do své smrti.
- Prvním křtěným panovníkem Země České zde byla vystavěná kaple věnovaná svatému Janu Křtiteli.
- Pod kostelem vyvěrá nejmohutnější pramen Českého krasu.
- Jeskyně sv. Ivana se stala nejpopisovanější jeskyní u nás.
Jak už to tak bývá, spousta míst bude většině lidí svá tajemství skrývat asi napořád. Pro mě to určitě budou mohutné skalní stěny, kdy i z pouhých fotek běhá mráz po zádech (jak asi musí vypadat pohled „v reálu“?), pro další třeba historie budov v údolí. Tvrdí se, že pod kostelem jsou spletité podzemní chodby. Bohužel nevím o nikom, kdo by je znal a ani mě se nepodařilo žádným pohledem tajuplnou díru do země objevit. Faktem je, že jsem žádný velký průzkum nedělal, posvátné místo jsem procházel s odpovídající úctou. Upřimně řečeno při vymýšlení výletu by mě ani v nejmenším nenapadlo, že kostel bude otevřený. To, že tomu tak bylo jsem nemohl nevyužít. Jsem tomu rád, protože vyzařuje jakýsi těžko popsatelný klid. Už nevím jestli jsem se jako první napil zázračné svaté vody z pramene vedle kostela nebo vstoupil do tohoto kostela, ale okamžik to byl nepopsatelný.
Současný vchod do jeskyně není tím původním, který byl patrně v levém boku kostela Narození Panny Marie. Nalevo od dnešního vchodu z kostela sv. Jana Křtitele je kámen s vytlačenými stopami chodidel samotného svatého Ivana, napravo jeho Kamenné Lůžko. Ještě dále nalevo budeme pokračovat k okénku s výhledem na pramen sv. Ivana z nějž se ještě zhruba před padesáti až šedesáti léty „stáčela“ minerálka IVANKA. Naopak na klenbě kostela Narození Panny Marie se nachází znak z doby stavby kostela.
Kámen se stopami sv. Ivana je jedním nejzajímavějších objektů jeskyně. Věřícím ukazuje jak velká byla poustevníkova víra, až vytlačila takhle hluboké a ohlazené plochy. Dokonce zde, mezi jinými, v polovině sedmnáctého století poklekl i císař Ferdinand III. Pro geologicky smýšlející se jedná o křemenec, tedy známější spíš pod pojmenováním kvarcit. Zatímco horolezcům důvěrně známý pískovec, někdy až příliš :-), má výrazně viditelné oddělené zrnka, tak křemenec již zdaleka tak výrazně ne, jedná se o poněkud spojitější a pevnější „hmotu“. Na druhou stranu možná někteří odborníci na kameny budou název „kvarcit“ spojovat spíš s horninou přeměněnou (metamorfovanou), což křemenec není. Kdo chce „škatulkovat“ může, ale zde si myslím, že to není až tak podstatné. Křemence se zde používaly na náhrobní kameny významných osobností.
Tvrdí se, že když si věřící na tvrdé kamenné Lůžko sv. Ivana lehne, sedne nebo na bolestivou stranu položí, tak se uzdraví.
Na spoustu otázek nemáme odpověď, například, kde přesně byly ostatky sv. Ivana nalezeny.
Dalším zajímavým místem je „jeskynní komín“ o výšce asi osmi metrů nalevo od vchodu. Pověst tvrdí, že se nedá zazdít. Byl totiž vytvořen temnými silami se kterými sv. Ivan bojoval. Tak děsivými, že bez problému dokázaly vytvořit díru v pevném „kameni“ o délce skoro jedné desítky metrů.
Místo mělo svou stinnou stránku i v nedávné minulosti, kdy sloužilo jako kriminál a také bylo za tu dobu nejvíce zdevastováno. Komín byl nahoře uzavřen aby přes něj nemohli trestanci utíkat. Další dva krasové komíny se nacházejí nad klenbou kostela Narození Panny Marie a nad částí východnější. Zde, v místě krypty se nachází i nejstarší oltář , který je zvláštní tím, že umí i dnes předpovídat počasí.
O studánce sv. Ivana také koluje pověst. Nejdříve nad ní přebývali zlí duchové, ale sv. Ivan je svými modlitbami odehnal a nyní se jedná o vodu zázračnou a svatou.
Smutný je náhrobek šestileté dcery významného dárce (přispěvatele) kláštera, Magdalény Zelenovské.
Jeskyně byla výrazně ovlivněna nejrůznějšími úpravami a je možné jen hádat jak vypadala kdysi a jaké byly skutečné historické okolnosti. Dokonce, podobně jako i jinde (například u Pusteven a hřebene Radhoště, které nyní lidé berou jako svatostánek křesťanství) nebyla místa zasvěcena vždy jen křesťanům, ale i něčemu tak vyznáním vzdálenému, jako je pohanství! A právě toto dodává další rozměr tajemna. Většina lidí ví něco o Radegastovi, ale jen málokdo bude znát Svantovíta a sám bych o něm nevěděl, kdyby neexistovaly tak nádherné i když ne až tak vysoké skály vedle valašského vrcholu Klenov. Kopec na němž se „Svantovítovy skály“ nacházejí se jmenuje Štípa a kdybych měl ostříží zrak, tak bych mezi protějšími kopci zahlédl sochu boha ryze pohanského a to Radegasta. Kopečky, které mám prolezené křížem krážem a to za všelijakého počasí. Když bylo krásně, ale i když se „čerti ženili“. Stejně tak, když se z pěšinek prášilo nebo naopak, když jsem jak nové, tak i mnoha desítkami či stovkami kilometrů prochozenými pohorami nebo i „lehčími“ botami šlapal hlubokým blátem. Když „láska“ k obtížným svahům zkoušela mou psychickou i fyzickou odolnost. Když cesta nahoru i dolů byla „špatně“ a já se hodně bál (např. zde: https://www.turistika.cz/mista/tajemne-zanikle-hradiste-bila/detail ). Když jsem se touhou po poznání soukal sám do tajemných ďur a pak pochopil, že jsem „TROCHU“ přestřelil a posunutí o pár desítek centimetrů „na svobodu“ trvalo „věčnost“ (reálně minimálně třičtvrtě hodiny), kdy jsem se do obrovského ústí jedné z místních největších jeskyní dostával bez jakéhokoliv jištění a cesta zpět byla ještě pekelnější. Pokud by nevyšla, tak bych již žádný článek nenapsal. Kdosi mě „tam nahoře“ v období „mladické nerozvážnosti“ pevně držel abych neskončil několik desítek metrů pod nádhernou převislou skalou. V okamžiku, kdy jsem se dostal na bezpečné místo a uvědomil si vše, co vše se mohlo stát, tak mi slova jako jeskyně a skály velice zhořkly. Ale už příští týden jsem byl u jiné. Postupem času, jak roky běžely, jsem možná „zmoudřel“ nebo spíš zlenivěl, ale určitě se stal opatrnější. Jsou to zkušenosti, při nichž jsem plnými doušky (ať sladkými nebo i hořkými) chutnal krásy naší země.
A pokud jsem některá místo prošel křížem krážem a zanechaly hlubokou stopu v mém srdci a pak jeden jediný celodenní výlet dokázal být minimálně stejným zážitkem jako ty, kterými jsem „laťku kvality“ nasadil joo vysoko, tak to určitě stojí za to.
„Výprava“ do Svatého Jana pod Skalou se nepochybně na dlouhou dobu bude řadit ke špičce výletů, které jsem kdy podnikl. Ne každý musí být horolezcem a překonávat děs nahánějící Svatojánské stěny, ale každý kdo je schopen se na chvíli zklidnit, zastavit a nespěchat, tak má možnost se bezpečně dostat do jeskyně sv. Ivana. Bez této návštěvy by bylo poznání Svatého Jana neúplné. Doporučuji všemi deseti!
Přidat do oblibených uživatelů
Žádné příspěvky v diskusi, buďte první!
Svatý Jan pod Skalou
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Jeskyně svatého Ivana.
