Seznámení se s Českým krasem - cesta ke Skále nad sv. Janem.

    Jedná se o třetí díl jednodenního výletu a prvního seznámení se s touto částí naší země. Ovšem také jednou s nejkrásnějších, jíž by se snad mohl rovnat „kaňon“ řeky Berounky v Srbsku, který mě taktéž uchvátil. V předešlých dílech jsem popsal něco málo ohledně Karlštejnu a také o tajemném místu jen pár kilometrů severně a to o zatopených lomech „Ameriky“. Ještě tajemnější pozemní štoly jimiž jsou jednotlivé lomy mezi sebou protkány jsou asi ještě záhadnější než jen samotný pohled na lomy z naučné stezky a je mi zatím utajen, ale třeba se někdy zadaří – kdysi jsem něco četl o možnosti exkurzí po těchto mnohakilometrových spojnicích a pokud se již zcela nezrušily, tak by to bylo určitě super. Předešlé díly jsem popsal zde:

 

    https://www.turistika.cz/mista/seznameni-s-ceskym-krasem-cast-i-karlstejn/detail

 

    https://www.turistika.cz/mista/seznameni-se-s-ceskym-krasem-lomy-velke-ameriky-a-desiva-povest-o-hansi-hagenovi/detail

 

    Lhal bych, kdybych tvrdil, že Skála nad svatým Janem i samotný sv. Jan pod Skalou nebyl můj hlavní cíl. Místo které jsem na videích viděl již mnohokrát a právě tato videa na internetu byla také asi prvním okamžikem kdy se mi sv. Jan vryl do paměti. Nyní nastala pravá chvíle abych se k největší perle NPR Karlštejn a možná i celého Českého krasu pomalu, ale jistě přiblížil. Získání tohoto „skalpu“, který se nakonec stal i neskutečnou srdeční záležitostí a překonal veškerá možná očekávání, ale nebylo úplně jednoduché. Dalo by se říct, že to bylo i maličkou školou přežití a to myslím z pohledu dostatku tekutin. Naše příroda je většinou mírná a tak mě nic víc než asi právě riziko dehydratace, špatného odhadu vlastních sil, problémů vyplývajících z mrazu a chladu, nebezpečí uklouznutí nebo nedej bože pádu na skalách či u jícnů tajemných jeskyní či štol (kam se ovšem vesměs nesmí) nebo zásahu bleskem či pádu stromu nenapadá.

 

    Na vše by se měl snažit člověk alespoň trochu připravit a mít „ústupová řešení“. I první krok z baráku může být tím špatným. A pokud jde o dehydrataci, tak to asi bude to nejčastější co turistu v našich zemích v létě může potkat. Je dobré ji zažít a učit se ji více či méně ovládat. Nad žízní se dá na chvíli „mávnout rukou“, stejně tak jako nad suchem v puse, těžkou artikulací, občasným temnem před očima, malátností, „plantáním“ nohami, vrávoráním, pocitem na zvracení, krátkými okamžiky tepla a chladu, nemožnosti rychle se rozhodovat, problémy s uvažováním (kdy se maximální „výpočetní výkon“ věnuje snad jen na „předkládání“ jedné nohy před druhu“) - například u mě je to tak, že již nejsem vůbec schopen „v hlavě“ promýšlet cestu kudy jdu zobrazování si aktuální polohy v „pomyslné mapě“ - jen tupě jdu. Ke špatnému pocitu od žaludku se přidává i bolest hlavy a ta se bude dále stupňovat až k nesnesitelnosti. Zkrátka celé tělo bude naznačovat, že je něco špatně a bude odmítat vše. Pokud toto bude ještě na pražícím slunci, přidají se další problémy.

 

    Z toho co jsem jmenoval je pocit žízně ten nejméně závažný. V ostatních případech je již několik minut, mnoho minut nebo i hodin „po dvanácté“. Pokud se tento problém nezačne velmi aktivně řešit a tělo má v tomto ohledu velkou „sílu motivace“, pokud jde člověk sám a nikde nikdo (což v Českém krasu asi nehrozí), tak vše může velmi špatně skončit.

 

    To ještě neuvažuji další problém a značné riziko, že s nedostatkem vody v těle se zahušťuje krev, více se sráží a značně zvyšuje riziko zacpání řečiště a tedy okamžitý konec! Že je nedostatek vody špatný i pro ledviny a další orgány není třeba uvádět. Dokonce i kdyby přišla lékařská pomoc okamžitě, tak není jisté, že dotyčný přežije. I proto má nejdokonalejší v současnosti známý živočišný druh :-))) spoustu varovných signálů, které se snaží „pána tvorstva“ varovat před nejrůznějšími nástrahami. Kdysi jsem se pokoušel pokořit některé vytrvalostní „mety“ - když jsem byl ještě mladý :-)))))))) a jsem za to víc než vděčný. Mnohdy jsem si skutečně hodně „hrábl“ na dno, ne vždy se všechny výzvy podařily – jak jsem si přál abych vydržel alespoň jednu 24-hodinovku – nakonec jsem to vždy vzdal. Pochopil jsem, že tělu jde hodně diktovat a dá se hodně ovládat. Poprvé je to jak pro „obranný mechanismus“ tak i pro mé aktuální pocity novinka se kterými se každé „já“ nebo „rozum“ a „odhodlání“ perou. Nakonec je to tak, že „obranný mechanismus“ se učí stejně jako já zdolávat výzvy. To jsou věci, které jdou proti sobě“. Nejrafinovanější je ovšem právě učící se lidský „obranný mechanismus“ získávající ze zkušenosti. Pokud totiž jednou „zatnu zuby“ a pro tuto chvíli „ho přeperu“, tak na příště si „vymyslí“ něco ještě nepříjemnějšího, abych musel zuby zatínat ještě více. To je někdy dobré (pokud je třeba se dostat rychle z aktuálního nebezpečí), ale v 99 procentech je dobré závažnost situace odhadnout dřív, než se do tohoto stavu vyvine.

 

    A vzhledem k tomu, že v Beskydech jsem zvyklý a v naprosté většině případů schopen do několika hodin, často i dřív, najít bezpečný zdroj vody, tak v krasu tomu tak být nemusí. Závažnost této situace jsem si uvědomil vlastně až po této návštěvě Českého krasu. Přece jenom jsou krasové oblasti od Ostravy vzdálenější a tak jsem v nich jen výjimečně. Až doma jsem si při čtení nějaké knížky o jeskyních uvědomil – vlastně to tam bylo přímo napsáno, že dostupná povrchová voda bývá v krasech problémem.

 

     Určitě je základem vyjít s dostatkem vody – já jsem měl dvě PETky po 1,5 litrech čisté vody. To se na začátku může zdát jako dostačující, ale pokud jdu místy, kde jsem ještě nebyl, jdu sám (tedy musím si vše podstatné brát také sám a volit vhodnou kombinaci, abych toho moc netahal a vlezlo se vše do batohu – větší váha – větší únava a větší žízeň), netuším jak dlouhá a náročná cesta mě ještě bude čekat, případně jestli nebudu nucen udělat nějaké neplánované změny, v jaké formě budu po x-hodinách pochodu, jak se změní nebo nezmění počasí, atd., atd.

 

     Zkrátka a jednoduše jako první co jsem si z 8 hodinového pochodu z Karlštejna přes lomy „Ameriky“, Bubovické vodopády, sv. Jana pod Skalou, výstupu na samotný vrchol „Skály“, cesty v údolí Loděnice se spoustou lomových stěn používaných horolezci jako cvičné skály, až nakonec závěrečnou fascinující skalní scenérií v kombinaci s řekou Berounkou v Srbsku do minicíle (kde již jsem nemusel jít) a čekal na příjezd vlaku ve směru do Prahy a z ní pak domů do Ostravy vzal, byla problematika pitného režimu.

 

     Skutečně si myslím, že v Českém krasu (i jiných) by lidé a to především ti, kteří jsou navyklí na lesy a hory se spoustou potůčků s pitnou vodou měli:

 

     BRÁT VŽDY DOSTATEK VODY, RADĚJI VÍCE NEŽ MÉNĚ A NESPOLÉHAT NA TO, ŽE PO CESTĚ BUDE!

 

     Od lomu Malé Ameriky, podle mě nejkrásnějšímu ze všech známých „Amerik“ pokračuji po značené žluté trase dále. Podle všeho se právě k tomuto nejmenšímu přístupnému (s přivřenými očima k vyhlídce – ta se již nenachází na značené trase a tak je ve skutečnosti i zde přístup zakázán) zatopenému lomu vztahují dech beroucí báje a pověsti. Například o trempech, kteří museli jít pozdě večer pro vodu do „Hagenovy studánky“ a jeden z nich se již zpět nevrátil. Ona „studánka“ nebo možná jen louže v jednom místě propletených chodeb, kde stékala po stěně voda byla jen kousek vedle pověstného gongu jimž se přivolával samotný duch mrtvého(?) německého vojáka nebo možná také dozorce(?) Hanze Hagena. Kluci, kteří se zde dostali snad jen se dvěma slabými „loučemi“, které skoro nikam nedosvítily neuvážlivě do něj třikrát udeřili.

 

    Oproti světlům jež dnes máme k dispozici a každý rok jejich světelný výkon mílovými kroky roste – ani by mě nenapadlo, že nejsilnější dostupné světlo které jsem si kupoval na přilbu k dávné návštěvě Ochozské jeskyně popsané zde:

 

https://www.turistika.cz/mista/ochozska-jeskyne--1/detail

 

dnes opět lehce překonám svítilnou jinou a relativně malou, jež si rychle našla své místo na přilbě asi před týdnem a úspěšně byla ověřena v Poštovní štole ve Zlatých horách. :-)

 

     Zvuk se nesl štolami „Malé Ameriky“ daleko a s výraznou ozvěnou. Pokud se podíváme na některé snímky dávného lomu, můžeme jen přemýšlet, který ostrůvek v pověsti uváděný, to je. Já na nich vidím spíš jen jakýsi poloostrov hluboko pod výraznými, nyní již zamřížovanými, vstupy do čtyř štol. Podle map by se měly hluboko pod zemí všechny připojovat na „dálkovou“ Hlavní štolu propojující nezatopený lom Kanada, „Malou Ameriku“ a západněji umístěné menší lomy. Odbočující štoly v této oblasti mají nejrůznější jména, například: „Štola růží“, „Podkovácká štola“, „Liščí štola“, „Kamenská štola“, „Jahodová štola“, „Velikonoční štola“, „Dlabasova štola“, ale především „HAGENOVA ŠTOLA“. (Tak trochu - spíš víc, závidím těm, kteří se zde mohli podívat. :-) ). Tajemné lomy „Amerik“, jejichž zajímavost jsem si připomenul až po návratu domů, protože v hlavě jsem měl především skvost NPR Karlštejn – SVATÉHO JANA POD SKALOU, musím opustit a vydávám se po značené turistické trase jakoby zpět směrem na Karlštejn, ale později se na křižovatce tří značených turistických tras (žluté, červené a modré) otočím na správný směr ke sv. Janovi pod Skalou. Od lomů trasa klesá a tak se snažím ušetřit energii a čas a úsek se pokouším pomalu a opatrně po kamenité cestě seběhnout – určitě nechci zakopnout.

 

     Na rozcestí „Dub sedmi bratří“ odbočuji doprava a po červené turistické trase (úplně první značené turistické trase u nás) začínám pro změnu stoupat – to co jsem seběhl, teď budu muset trochu jiným směrem vystoupat. Cesta bude poměrně dlouhá a začíná už být i vcelku teplo. Pomalu začínám myslet na místa, kde bych mohl doplnit vodu. Mnoho jsem zatím nevypil, ale je jasné, že žízeň se za chvíli začne výrazně hlásit o slovo. Červená turistická trasa je taktéž pojmenována po slavném mecenáši a majiteli rozsáhlé sbírky asi 46 tisíců svazků knih a necelých dvaceti tisíc fotografií - Vojtovi Náprstkovi. Po necelých dvou kilometrech dojdu ke „Karlově studánce“. Naivně si myslím (zapomínám, že nejsem v Beskydech), že zde pořádně doplním nedostatek tekutin. Studánku nacházím, kolem dokola plno lidí, ale že by zde tekl nějaký výrazný proud vody se říct nedá. Vidím spíš jen nepatrnou stroužku vody, která nevypadá, že by nějak výrazně tekla. Říkám si, že to se žízní není ještě tak vážné a pokračuji dále s tím, že někde jinde budu mít více štěstí. Je to pro mě vcelku nezvyk, u většiny beskydských studánek jsem většinou sám, u vodopádků jsou možná další lidi i na hony daleko, ale zde…

 

    Zde je vcelku živo. Nejsem zvyklý na to, že by kolem mě bylo plno lidí, když si chci doplnit vodu. Chápu, že u mě je vztah s vodou trochu významnější než jen doma otočit kohoutkem nad umyvadlem. V horách k mim musím dojít, mnohdy překonat kopce nebo naopak sejít prudké nejisté svahy. Voda je pro mě odměnou a možná i trochu obřad (za několik hodin to pochopím u kostela pod úchvatnými, snad až do nebes tyčících se skalních velikánů nad sv. Janem – zde dojdu již jako velmi hodně žíznivý poutník a voda bude v to okamžiku tím nejskvělejším co může být) a nejsem nějak zvyklý aby mě sledovali ostatní. Pocit u skal, kamenů, divoké a nedotčené přírody, kde je člověk sám se sebou a ničím nerušen mě zde nějak chybí.

 

    Považuji trochu za škodu, že jsem neochutnal vodu z této studánky, někdy nazývané i „Karlova studně“ - vodu jako poklad ze země jsem ochutnat i na spoustě jiných míst, ale pro davy zde ne. Tvrdí se, že z ní pil i samotný slavný císař a král český, právě podle něj je pojmenována. Významná část cesty bude podél Bubovického potoka. Jedná se o kras, tak možná pro znalce nebude překvapením, že cesta tohoto vodního toku nebude vždy jen na povrchu. Něco na co nejsem u většiny mých výletů zvyklý. Většinou jsem tam, kde žádná propadání čekat nemohu – zapomínám, že jsem v krasu a že dostupná voda bude problém.

 

    Od „Karlovy studně“ mírně klesám a míjím menší, ale i tak hezké skalky. Po chvíli se dostávám na křižovatku lesních cest (značených – červené a modré) a pokračuji doprava na sever kolem Kubrychtovy boudy podél úpatí Velké hory s krásnými prudkými svahy se dostávám do jakéhosi minikaňonku. Cesta se za chvíli velice zpestří – budu muset více zvedat kolena – dostávám se k pro mé oči nevšední přírodní zajímavosti. Z úzké, podél skalky vedoucí, cestičky vidím Bubovické vodopády. Jsem zvyklý na vodopády, jež se pomalu ale jistě proplétají úzkými skalnatými koryty v „beskydském“ flyši – je to hra mezi, na první pohled pevným kamenem a „slabou“ vodou, která nakonec přece jen určí pravidla. Zde je to úplně jiné. Voda v šířce pomalu stéká oblé kameny. Nevypadá to jako „boj kamene a vody“. Na jedné straně vidím i vstup do menší jeskyně. Také zde je spousta lidí a ani zde si vodu nedoplním. Už mám v krku hodně sucho, ale ještě se necítím úplně špatně – nevypil jsem ještě moc vody – jedna PETka plná a v druhé zbývá také ještě hodně. Na druhou stranu doufám, že o kus dál již tolik lidí nebude a budu moci vodu doplnit – toto ovšem nenastává. Za chvíli ztratím i potůček.

 

    Mezi vrcholy „Velká hora“ a „Doutnáč“ ztrácím Bubovický potok definitivně. Své poslední naděje vkládám v to, že slavný svatý pramen u klášteru benediktinů bude přístupný a poteče v něm voda. Až teprve tam si budu moci říci, že jsem zhruba v polovině cesty mého smělého výletu od Karlštejnu, přes lomy „Amerik“ ke sv. Jan pod Skalou a kouzelným údolím Berounky v „Srbsku“ až k železniční zastávce ze které mě vlak odveze do Prahy a pak až domů do Ostravy.

 

     Zatím si říkám, že cesta je vcelku pohodlná, žádné extrémy až na tu nepříjemnou žízeň, kdy mám v krku už hodně sucho, ale musím s tím bojovat. Pokud se napiji trochu, tak ze chvíli budu chtít zase a zásoby tekutin se velmi rychle ztenčí. To si nemohu dovolit – musím bojovat. Až budu u zdroje vody, tak se budu moci pořádně „zavodnit“ - nyní ne! Říkám si, že je cesta pohodová jako někde v Chřibech. Na to jsem ale si neměl ani začít myslet. Velmi rychle jsem byl vyveden z omylu a pochopil, že někde musí začít změna z pohodičky na náročnější terén u skal. Zatím jsem ani v nejmenším netušil co mě bude čekat – jdu lesem. Příliš daleko přes něj nevidím. Na internetu jsem znal spoustu videí od člověka, který se věnuje problematice přežití v přírodě a právě tato videa byla ta, které mě uchvátila a pohled na skály byl asi tím nejvýznamnějším. Někde se píše, že jejich výška směle přesahuje 100 metrů. Přemýšlím jestli některá videa nebyla nahrávána právě zde? Ale nic mi je zde nepřipomíná.

 

     Kolem vrcholu „Doutnáč“ je cesta ještě pohodová, ale únava z žízně je již hodně cítit a přiznám se, že bych už nejradši žádná stoupání ani prudká klesání neviděl. To se mi ovšem nesplní, naopak budu muset nejprve opatrně klesat k silnici. Tu přejdu a značená turistická trasa klesá ještě víc. Konečně v údolí vidím něco jako minipotůček, kde snad voda ani moc neteče. Chvíli přemýšlím jak vážná je situace s nedostatkem vody a jaké je riziko napití se z tohoto minipotůčku? Uznávám, že žízeň je mnohem větší riziko, jak daleko je ke sv. Janu nevím a jestli tam voda poteče také ne a tak se rozhoduji rychle. Kdybych měl čas a hladina byla trochu vyšší, tak se pokusím alespoň o nějakou filtraci. Problém je dokonce jen trochu vody nabrat do dlaně, ale daří se. Sem tam skřípající kamínky mi ani moc nevadí. Pro jistotu nepiji moc a čekám, že v nejhorším se voda smíchá s tím zbytkem dobré.

 

     Na chvíli to bere mozek jako podvod a alespoň do prudkého kopce (asi menší „pomsta Svatojánska“ za mou neúctu a srovnávání s mírně zvlněnou krajinou Chřibů) mám v puse příjemněji. Docházím k rozcestníku „Propadlé vody“, kde přicházím ke skupince lidí a ptám jakým směrem se dostanu ke kostelu u sv. Jana. Jejich odpověď potvrdí i ukazatel. Oni se mě naopak ptají jak se dostanou k Solvayovým lomům. Říkám, že nevím přesně, ale vytáhnu vytištěné mapy a ty ukazují, že lomy byly již na cestě po které přišli. Rozloučili jsme se a já již konečně prudkým svahem nejprve mezi skalkami a později i skalami sestupuji, aniž bych to tušil, k zadní zdi klášteru. To co vidím kolem sebe se mi líbí a asi už začínám chápat. To nejskvělejší uvidím až za několik minut. Díl zase poněkud nabobtnal a tak samotný sv. Jan pod Skalou si nechám až na ten příští.