Jihlavský kostel sv.Ignáce z Loyoly
Největší jihlavské náměstí se může pochlubit mnoha stavebními památkami. Nejvýraznější dominantou je budova radnice, dva kostely s vysokými věžemi... a bohužel i ten „socialistický obchodní zázrak“ stojící v jeho středu, nad jehož ošklivostí se návštěvníkům až tají dech.
Místní už dlouho usilují o jeho zbourání (a já se jim vůbec nedivím), ale když se nad tím zamyslíme, byla by to vlastně škoda. Díky ohyzdnému obchodnímu domu Prior o to více vyniknou všechny ty krásné fasády historických domů obklopujících náměstí a mladá generace může na vlastní oči spatřit přímo učebnicový příklad stavebního slohu zvaného socrealismus. Slohu, který tehdejší komunističní papapáši považovali za vrchol estetična a nad výslednou podobou obchodního domu se nadýmali pýchou jak kohouti.
Vraťme se raději k jednomu z hlavních jihlavských kostelů. K tomu, který své bělostné barokní průčelí směrem k rynku vypíná v jeho horní části. Stojí poblíž obchodního domu a vytváří vůči němu takový kontrast, až by jeden řekl, že tento objekt znázorňuje jasný den, kdežto ten druhý temnou noc.
Kostel sv.Ignáce z Loyoly sice nechali vystavět jezuité, jenže dnes už dobře víme, že období baroka nemožno označovat jen jako dobu Temna, neboť v něm vzniklo i ohromné množství význačných a krásných staveb. Holt se Alois Jirásek, známý to vynálezce přechodníků, trošku utnul. (Však on také nebyl mistr spisovatel žádným architektem...)
Členové Tovaryšstva Ježíšova se v Jihlavě usadili v roce 1625 a město jim později ke stavbě jejich objektů vyčlenilo pozemek nacházející se v horní části rynku. Zdá se, že radním pranic nevadilo, že na něm dosud stojí 23 měšťanských domů. Po jejich demolici se tu LP 1689 (po šesti letech stavebního úsilí) vypínala hrubá stavba raně barokního jednolodního kostela spolu se třemi páry bočních kaplí, na níž se výrazně podepsal italský stavitel Jacopo Brascha. Honosné průčelní křídlo bylo vztyčeno až roku 1704 a svou finální podobu chrám získal až o 21 let později, kdy byly jeho věže opatřeny barokními báněmi.
Stavba byla financována především z darů, přičemž se tím nejvýznamnějším mecenášem stal jeden z bohatých jihlavských měšťanů, lékař P.Šmilanov.
Vstupní průčelí zdobí ve třech řadách plastiky světců. V horní řadě se nachází sv.Ignác z Loyoly, sv.Alois, sv.František Xaverský a sv.Stanislav. Ve střední vidíme sv.Jana Křtitele a sv.Josefa, v nejspodnější pak svatého Petra a Pavla a sošku Panny Marie.
Strop chrámové lodi zdobí ohromná freska (autorem se stal 1717 K.Topper) a ilusivní oltář je dílem hned tří umělců – J.Kramolina, A.Lauterera a F.Moldingera. Interiér se může pochlubit také velice krásnou štukovou výzdobou a jeho největším „pokladem“ je gotické sousoší Piety ze 14.století. Tento skvost zrobený z opuky se nachází v boční kapli u hlavního oltáře.
Až do roku 1994 byl součástí interiéru i vysoce ceněný Přemyslovský kříž (socha Krista rovněž ze 14.století), ten ale změnil místo pobytu a od té doby se nachází v pražské Strahovské obrazárně.
Dalším cenným zařízením je vyřezávaná barokní kazatelna, kterou roku 1771 zhotovil Tobiáš Sussmayer. Interiér chrámu má výbornou akustiku a díky vysoce kvalitním varhanám je krom mší svatých využíván i ke koncertům.
Kostel sv.Ignáce z Loyoly je součástí velkého jezuitského komplexu, jehož součástí je také budova jezuitské koleje z roku 1713 (rovněž dílo stavitele J.Braschy) a objekt bývalého jezuitského gymnázia, jež dostavěl v roce 1727 stavitel T.Schopper. Ten je dnes sídlem knihovny a nachází se zde i hlavní vstup do jihlavského podzemí, které je se svou délkou 23 km hned po Znojmě druhým největším u nás.