Kájov – Areál poutního kostela Nanebevzetí Panny Marie

Poutní areál krásného pozdně gotického kostela Nanebevzetí Panny Marie v Kájově je, společně s kostelíkem Smrti Panny Marie a hospicem, ojediněle zachovalý komplex staveb, který je od roku 1995 národní kulturní památkou. Nachází se na mírném návrší nad obcí a k ohrazenému areálu ještě patří hřbitov s hřbitovní kaplí sv. Terezie a přiléhá k němu fara s vestavěnou kaplí sv. Jana Nepomuckého.

Samotný kostel byl postaven v letech 1471 – 1485 na místě stejnojmenné stavby ze 14. století, kterou vypálili husité. Přesněji řečeno: vypálený kostel byl nejprve opraven a poté velkoryse přebudován do dnešní podoby. Tento stavební styl, tedy gotické síňové dvojlodní, byl na Českokrumlovsku v 15. století velmi oblíben, málokde si ovšem zachoval takovou stylovou čistotu jako v Kájově. Od počátku kostel přiléhal ke starší, dodnes existující, kapli Smrti Panny Marie. Oba objekty byly v období baroka (v roce 1665) stavebně propojeny.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie je, jak již bylo zmíněno, síňovým dvojlodním, zaklenutým hvězdicovou žebrovou klenbou, svedenou na dva nosné štíhlé sloupy. Třetí pilíř je umístěn asymetricky v jihozápadní části a podpírá věž. Pětiboce zakončený presbytář, oddělený od lodi hrotitým obloukem, je zaklenut starší klenbou síťovou, na níž se zachovaly fragmenty ornamentální malby ze 17. století. Jihozápadní zbarokizovaná věž v interiéru člení západní část kruchty, která je zde zdobena pozdně gotickým kamenným parapetem s kružbami.

Většina mobiliáře pochází z 18. století (včetně barokního hlavního portálového oltáře s, původně gotickou, milostnou sochou Panny Marie Kájovské), jen některé neogotické prvky byly do interiéru doplněny v průběhu 19. a na počátku 20. století. Z původního vybavení kostela se dochovala např. cenná socha Trůnící Madony (předmět uctívaný poutníky), gotická křtitelnice nebo reliéf Smrt Panny Marie.

Krásně dochovaným gotickým prvkem je i otevřená obdélná vstupní předsíň s hrotitým hlavním portálem, netradičně umístěným v severní stěně kostela, kde se zachovaly zbytky původní freskové výzdoby.

Následné barokní úpravy se silně projevily na podobě celého areálu, samotného kostela se však nijak výrazně nedotkly. Koncem 17. století byla pouze přistavěna nová sakristie a barokizována, bleskem poškozená, kostelní věž (stavitel Giovanni Canevalle). Z období baroka pochází rovněž chrámové lavice (1. třetina 18. století) a varhany (A. Niederle, r. 1743).

Kájov je považován ze jedno z nejstarších mariánských poutních míst u nás; bylo známé už v roce 1263. Největšího rozmachu však dosáhlo v období baroka, zejména v polovině 18. století, kdy sem přicházelo až 40 tisíc poutníků. Vliv na tuto skutečnost měla úzká vazba na nedaleký cisterciácký Klášter Zlatá koruna. Zdejší farář Matěj Aleš Ungar se například stal jeho opatem.

V areálu se, jak je již uvedeno v úvodu, kromě dominantního kostela nachází ještě několik dalších objektů různých slohů z různých období. Sousední raně gotický kostelík Smrti Panny Marie z přelomu 13. a 14. století je zaklenut Křížovou klenbou a vybaven barokním mobiliářem. V roce 1630 byl postaven hospic pro poutníky; v něm později sídlila i škola a hostinec. Dnes je klášterní budovou.

Zpovědní Kaple sv. Jana Nepomuckého z roku 1699 i hřbitovní kaple sv. Terezie jsou již barokní a jejich zařízení je soudobé. Fara z roku 1661 je trojkřídlá, s přilehlými hospodářskými budovami, a na severní straně zdobí její fasádu zbytky barokních nástěnných maleb. S kostelem ji spojuje chodba z roku 1769. Tato spojovací chodba rozdělila kostelík Smrti Panny Marie na dvě kaple: kapli Smrti Panny Marie a kapli sv. Linharta.

Po zrušení zlatokorunského kláštera Josefem II v roce 1785 připadl Kájov Schwarzenbergům. V roce 1930 zde vzniká Klášter oblátů. Po roce 1945, kdy došlo k odsunu německého obyvatelstva, kostel převážně chátral. Až po roce 1989 byla zahájena rozsáhlá rekonstrukce areálu, za silné finanční podpory z Rakouska a Německa. V roce 1999 se v Kájově usídlila skupinka čtyř sester z německého Mnichova, patřící k řádu sv. Vincence z Pauly. Při této příležitosti byla budova fary rekonstruována na klášter. Obnovena byla rovněž klášterní zahrada a došlo i k opravě sousoší sv. Tadeáše, Josefa a Antonína Paduánského. Sestry dnes pečují o kostel, provádějí turisty a navštěvují staré a nemocné lidi z Kájova i okolí.

Kostel je na požádání přístupný a fotografování je – nebo alespoň v době mé návštěvy bylo – povoleno. Přesto jsem si zakoupil publikaci o kostele (je přínosná i pěkná současně a 90,- Kč dnes nejsou žádné velké peníze) i několik pohledů a suvenýrů jako poděkování průvodci, který jakékoliv „spropitné“ odmítnul. V této souvislosti doporučuji využít služeb českého průvodce z řad „domorodého obyvatelstva“. Návštěvník se dozví o kostele i areálu množství informací a podívá se i na běžně nepřístupná místa. Například prohlídka dosud funkčních barokních zámků potěší nejen vyučené zámečníky …