Klášter Vyšší Brod.

Při návštěvě jižních Čech jsme měli na výběr z mnoha tipů. Celý tento kout Čech je posetý památkami a známý krásnou přírodou. Vybírali jsme z toho, co jsme dosud nenavštívili, a tak jsme stanuli na nádvoří cisterciáckého kláštera ve Vyšším Brodě.

Cisterciácké opatství ve Vyšším Brodě patří mezi nejkrásnější a nejautentičtěji dochované kláštery v českých zemích. Bylo založeno Vokem z Rožmberka v červnu roku 1259 jako rodový duchovní ústav sloužící k nepřetržitým modlitbám za spásu duší příslušníků zakladatelského rodu Rožmberků a zároveň pohřebiště pro příslušníky tohoto tehdy nejmocnějšího českého panského rodu. Nelze opomíjet ani hospodářský a strategický význam opevněného kláštera jako správního centra, využitelného i k obranným účelům.

Jak naznačuje název, odedávna se zde nacházel Brod přes řeku Vltavu, při němž vznikla tržní osada stejného názvu, která se v průběhu 13. a 14. století stala poddanským městečkem. Druhým klášterním městečkem se roku 1290 staly Hořice na Šumavě.

Dle pověsti se po zázračném zachránění z vod rozbouřené Vltavy v polovině roku 1259 stal zakladatelem kláštera Vok z Rožmberka, tehdy maršálek Českého království a zemský sudí v Horních Rakousích, poté zemský hejtman ve Štýrsku. Ten pokračoval v již dříve započatém královském kolonizačním díle, mimo jiné, i na horní Vltavě. Založení kláštera cisterciáků ve Vyšším Brodě patřilo k nejvýznamnějším zakladatelským činům tohoto velmože. Klášter měl od středověku až do počátku 20. století zásadní význam pro hospodářský a kulturní rozvoj regionu. Byl založen na výšině nad pravým břehem Vltavy nedaleko od níže položeného trhového městečka, po němž klášter nese název. Založení bylo schváleno formou listiny pražským biskupem dne 1. června 1259.

Klášter byl osazen cisterciáckými mnichy z hornorakouského kláštera Wilhering poblíž Lince. Zakladatel klášter vybavil pozemky a vesnicemi s patronátními právy ke kostelům. Nejprve byl budován závěr kostela a kapitulní síň, které byly hotovy kolem roku 1290 a během první poloviny 14. století byl dokončen kostel s kvadraturou. Nacházíme zde proto mnoho cenných architektonických detailů. Na fundaci se podílely i ostatní větve Vítkovců, zvláště páni z Krumlova i drobná okolní šlechta, z níž jmenujme Harrachy, pány z Pasovar, pány z Jívovic, z Pátku nebo pány z Heršláku. Již jména nasvědčují, že se zde nekonfliktně stýkala původní, avšak nečetná česká kolonizace s masívnější kolonizací jazykově německou, hlavně z Horních Rakous. Formou udělování odpustků se na výstavbě kláštera podílely i církevní osobnosti, např. biskupové Fridrich z Chiemsee, Heinrich z Lavantu, Heinrich z Merseburgu, Rutger z Botzenu, Rudolf ze Syrique, Zikmun ze Salony nebo Bernard z Míšně, pražští biskupové Tobiáš z Benešova a Mikuláš z Riesenburka, pražský arcibiskup Jan z Jenštejna či kardinálové Pileus a Alanus. Lze tedy konstatovat, že se jednalo o podporu vskutku evropskou.

Na konci 14. století dosáhl klášter významných hospodářských úspěchů, o čemž svědčí jeho dochovaný urbář, nejstarší v Čechách. Od toho se odvíjela i jeho vysoká kulturní úroveň, která v předhusitském období kulminovala za vlády opata Otíka z Vyhnanic, příslušníka nižší české šlechty. V klášteře vznikaly liturgické rukopisy, další byly kupovány a probíhala nákladná výzdoba klášterního kostela. Zde je třeba připomenout 9 tabulových obrazů tzv. Vyšebrodského cyklu, který vznikl před polovinou 14. století na objednávku významného dvořana krále Jana Lucemburského, Petra I. z Rožmberka (dnes v Národní galerii v Praze). Byl rovněž jedním z největších podporovatelů dostavby kláštera, na níž věnoval nejméně 217 kop pražských grošů. Z roku 1347 je první zmínka o klášterním špitálu. Roku 1402 klášter získal, na přímluvu Jindřicha III. z Rožmberka, od papeže pro opaty právo pontifikálií.

Slibný vývoj kláštera přerušily husitské války, které s sebou přinesly zkázu pro široké okolí. Zde je třeba připomenout, že se klášter roku 1422 ubránil s pomocí rožmberské vojenské posádky útoku husitů, avšak jeho krovy při tom byly spáleny. Z důvodu zadlužení hlavního a zasloužilého odpůrce husitů, Oldřicha z Rožmberka, musel být klášter i jeho klenoty v letech 1420 - 1462 zastaveny rakouskému pánu Reinprechtovi z Wallsee.

Od poloviny 15. století se klášteru dařilo s pomocí rodu Rožmberků konsolidovat duchovní život, své hospodářství a začít znovu vyvíjet řádovou duchovní a kulturní činnost. Od konce 15. století zaznamenáváme intenzívní budování klášterní knihovny, kdy do ní přibývaly jak rukopisy, tak prvotisky nákupem i odkazy bibliofilů, které se v knihovně nacházejí dodnes.

V pozdně gotickém a renesančním období klášter prožíval veliký stavební rozmach, o čemž svědčí dodnes dochované, avšak zatím odborně nezhodnocené hospodářské objekty a podzemní prostory prelatury.

V roce 1525 vypukla vzpoura klášterních poddaných, zřejmě pod vlivem Německé selské války a šíření luteránství. I když se situace konsolidovala, nastal klášteru po celé 16. století velký problém se zabraňováním šíření protestantismu.

Roku 1530 vznikl aktuální klášterní urbář, určující poddanské platby a povinnosti ze dvou městeček a 105 vesnic. Roku 1536 byl klášter poničen požárem.

Všichni členové zakladatelského rodu Rožmberků měli ke klášteru s rodovou hrobkou úzký vztah a všemožně ho podporovali, zvláště dary (klenoty, kalichy, monstrance, relikvie svatých), finančně a mecenášsky. Často darovávali draze vyšívané šaty po zemřelých manželkách (nebo tyto vlastnoručně vyšívaly drahocenná mešní roucha) k přešití na ozdobná mešní roucha.

Roku 1542 zemřel zasloužilý opat Kryštof Knoll, jehož skvělý figurální portrétní epitaf nacházíme ve zdi pod kruchtou. Mohl by být dílem lineckého sochaře Hanse Puchlera, který tehdy v klášteře působil a snad mohl být vyučencem slavného pasovského kameníka Jörga Gartnera.

Roku 1578 propojil opat Jiří Taxer dnešní prelaturu s kvadraturou chodbou s krásným renesančním portálem a znakovou výzdobou. Roku 1584 byl zbudován nový refektář.

V únoru 1612 byl v klášteře pohřben poslední člen zakladatelského rodu, Petr Vok z Rožmberka, byť sám vírou protestant (český bratr). O měsíc později i jeho synovec a dědic, Jan Zriský ze Serinu. Oba náhrobníky (epitaf Rožmberků je pravděpodobně gotizujícím historismem vzniklým vlastním kameníkem v klášteře a druhý zhotovil sochař Jan Späcz z Lince) jsou skvělou ukázkou manýristické sepulkrální tvorby. Roku 1622 přešel klášter od císaře pod ochranu rodu Eggenbergů, jenž v té době vlastnil Krumlov.

V letech 1618 – 1648 byl klášter a jeho okolí težce zkoušen průtahy vojsk třicetileté války, která drancovala, loupila, pálila a dopouštěla se násilností.

Z těchto škod se klášter vzpamatovával celou druhou polovinu 17. století, ale dobrým hospodařením svých opatů se stal konsolidovaným feudálním velkostatkem s četnými hospodářskými dvory, z nichž nejvýznamnější bylo panství v Komařicích. Roku 1651 byl opatský dům přeměněn na lékárnu a roku 1653 byla zavedena voda z Horní Vltavic do konventní zahrady. Roku 1671 počala stavba nové konventní budovy a roku 1692 stavba nové věže klášterního kostela.

Opat Jiří Wendschuh napsal roku 1660 devítisvazkové historické dílo „Acta Altovadensia“. Jinak byla druhá polovina 17. století poznamenána kompetenčními spory uvnitř řádu ohledně pravomocí otce opata z Wilheringu k vyšebrodskému klášteru, které byly postupně nahrazovány větší pravomocí řádového provinciálního vikáře. Do toho prolínaly spory s ochranitelskou vrchností, krumlovskými Eggenbergy a jejich následovníky v 18. století, knížaty ze Schwarzenbergu, z jejichž pravomoci se klášter vymanil až roku 1822. Během 18. století se klášter musel rovněž často soudit s vrchností i pražskou arcidiecézí o kompetence na přivtělených farách. V letech 1690 a 1709 klášter vyhořel.

V polovině 18. století za panování opata Quirina Mickela byla přestavěna prelatura do dnešní podoby a vystavěny dnešní knihovní sály s ozdobnými policemi a nástropní výzdobou od bratrů laiků. Vznikl též rokokový úřednický dům v rohu areálu. Opat Mickel vynikal vzděláním a kulturními zájmy. Vedle knihovny založil i klášterní archiv a sbírky v tzv. „uměleckém kabinetu.“

Vyvrcholením osvícenského tlaku Josefinismu na klášter bylo roku 1788 odvolání opata Heřmana Kurze a jeho nahrazení dosazeným komendatárním opatem. Naštěstí byl roku 1790 předchozí stav obnoven a klášter nepřišel ke zrušení, jako mnohé jiné kláštery v období josefinských reforem. Od té doby ale význam a postavení kláštera slábly, což vyvrcholilo zrušením poddanství roku 1848. Klášter se stal z feudální vrchnosti samostatně hospodařícím velkostatkem.

V první polovině 19. století klášter proslavilo několik učenců, z nichž jmenujme církevního historika Maxmiliána Millauera, profesora a rektora Karlovy univerzity v Praze.

Od roku 1802 zastávali někteří vyšebrodští mniši místa profesorů na teologicko – filozofickém semináři, později státním gymnáziu, v Českých Budějovicích. Ve 30. letech 19. století vznikla sloupová síň klášterního muzea a v knihovně místnost pro uložení významné sbírky rukopisů a prvotisků.

Klášter měl úspěchy v lesním a zemědělském i rybničním hospodářství, což mu umožnilo provést významné úpravy a dostavby objektu i hospodářských budov, včetně renovací přivtělených far. Modernizoval pivovar a rozšířil hospodářské budovy, čemuž padla za oběť většina středověké fortifikace. Interiér klášterního kostela byl regotizován za přispění významných hornorakouských umělců, což ovšem z dnešních hledisek setřelo mnohdy cennější starobylý pozdně gotický a barokní ráz památek, např. necitlivé oživení dvou pozdně gotických oltářů v postranních lodích kostela. V oknech kostela byly také instalovány nové vitraje zhotovené ateliérem Neuhofer v Innsbrucku.

Od první poloviny 19. století se klášter stal i vyhledávaným turistickým cílem, jelikož jeho vzácné sbírky budily náležitou pozornost poučené veřejnosti. Ze sbírek je třeba jmenovat ojedinělou sbírku numismatickou, klášterní knihovnu (třetí největší v českých zemích), sbírky obrazů, plastik, devocionálií, přírodnin a kuriozit.

V současnosti klášteře žije komunita cisterciáků, kteří objekt postupně rekonstruují. V rámci prohlídek je přístupný kostel, kapitulní síň, knihovna a obrazárna. V budově opatství sídlí Poštovní muzeum.