Kopeček, který se i na druhé straně jmenuje zase stejně – zas Raná

Z dětství si pamatuji samé důležité věci. Například, když jsme jeli okolo kopce Raná, tak se mě dospěláci ptali, co je z druhé strany. Nevěděl jsem, a tak přišlo poučení: „zas Raná.“

 

Ale vážně! Je to úžasné místečko pro příjemný a krásný výšlap. Častokrát jsem jel okolo a pořád ne, a ne zastavit a jít se projít. Už jsem si říkal, že to začne dřív v pekle sněžit, než já se tam podívám.

 

Ale zkušený horský vůdce a moje ženuška v jedné osobě dnes zavelela a my se vydali dobýt kopec Raná. V tento slavnostní den, kdy před 31 lety bojovali studenti v hlavním městě, jsme my svedli boj v Českém středohoří. A nebyli jsme tady sami. Vzhledem k přijatelnému počasí, zavřeným hospodám i kavárnám se v okolní přírodě toulalo lidí jako tenkrát v Praze.

 

Kopeček Raná je čedičem tvořená trojvrcholová hora nacházející se v jihozápadní části Českého středohoří, která kdysi vyrostla do nadmořské výšky 457 metrů. Vlastně nevyrostla, ale vznikla během sopečné činnosti v období třetihor. Myslím, že to byly mladší třetihory, ale ne zase tak mladé, abych to pamatoval. Když sopky uznaly, že to stačí, přišla na řadu eroze i odsun měkčích vrstev a vzhled kopečku získal přibližně dnešní podobu. A nebyl sám. České středohoří je totiž nejrozsáhlejším a nejznámějším projevem vulkanické činnosti u nás.

 

Jedná se o místo, které má v sobě něco, co lze stěží popsat. Už při pohledech z dálky má své kouzlo. Tento podlouhlý hřbet rozhodně nelze přehlédnout. A co teprve, když na něj člověk vystoupá. Výšlap není sice extra náročný, ale vrchol kopce je nahoře, jak už to, tak bývá. Tady jsou si všichni rovni. Těch 170 výškových metrů nám nikdo nedaruje.

 

Dole pod kopcem je parkoviště s občerstvením. Odtud se lze vydat jedním směrem nahoru a druhým pro změnu dolů. Je potřeba našlapovat opatrně, jelikož v jihozápadní části se rozkládá národní přírodní rezervace Raná. My jsme na to šli ale z druhé strany, od vesničky Hrádek po modré turistické značce.

 

Člověk by tady ale neměl zabloudit. Kopeček je to sice zajímavě tvarovaný, avšak skoro holý, jen travou a květinami porostlý. A ve spodní části také pichlavými neprostupnými keři. Zkoušel jsem to, vzdal jsem to. Zkratka byla opět delší a náročnější.

 

Raná, dominující zdejší krajině, je sice známým turistickým cílem, ale ještě vyhlášenější je jako centrum paraglidingu a sportovního létání. Dole na úpatí se nachází malé sportovní letiště. Ti, co chtějí létat, potřebují patrně nějaký ten vítr, my naopak ne. O všem rozhoduje nebo spíše informuje větrný rukávec na vrcholu Rané. Tomu neunikne ani sebemenší poryv větru. Dnes asi nejsou úplně dobré podmínky, jelikož nebe není poseté rogaly, modely malých letadel i človíčky zavěšenými na všem možném, co já neumím ani pojmenovat.

 

Když jsme se vyšplhali nahoru, v klidu posíláme své oči na dlouhou pouť okolní kouzelnou krajinou. Ale spěchat člověk nesmí. Je potřeba se zastavit a vychutnat si skvostný kruhový výhled, který snad nelze ani popsat. Mačkáme také libovolně spoušť fotoaparátu, jelikož jsme si jisti, že na tomto místě se fotografie nemůže nepovést.

 

 

Díky výborné viditelnosti je možné spatřit takřka celé České středohoří. I když je otázkou, kde vlastně to České středohoří začíná či končí. Na jihu vidíme město Louny, od kterého pokračuje pomyslná hranice na severozápad k Mosty, kde se České středohoří skoro dotýká Krušných hor, aby posléze zamířila k severovýchodu přes Bílinu, Ústí nad Labem a Děčín až k Benešovu nad Ploučnicí a nad Českou Lípu, kde jí v další cestě začínají bránit Lužické hory. Proto se odkud začne pomalu vracet přes a Litoměřice a Lovosice.

 

Nejenom špičaté kopce, zajímavé pahorky, zaoblená návrší, neprostupné strže, romantická údolí či hluboké doliny lze pozorovat z vrcholu. Někde tam v dáli by se mělo něco vlnit. České středohoří je totiž rozděleno řekou Labe na dvě části. Ale tak dobrý zrak nemáme.

 

České středohoří je také připomínkou slavných časů, kdy se psala historie. Zkoušíme poznávat hrady, který byly na kopcích postaveny, či zříceniny, které postupem času zarůstají nebo zanikají.

 

Určitě je potřeba zmínit, že jsme viděli také horu hromu neboli Milešovku. Možná v dáli siluetu Ještědu. Samozřejmě Říp a mnoho dalších zajímavých různě zabarvených kopců a pahorků, které vystupují z rovinaté krajiny.

 

Když se člověk nevydá brzy na zpáteční cestu, může dostat určitý druh horské nemoci. Ne však z výšky, ale z rozmanitosti pohledů do melodického okolí.

 

Turisté, ve vzduchu létající nadšenci, geologové. Ještě někoho byste tady mohli potkat. Nám se však nepoštěstilo spatřit sysly. Ale údajně se tady dají běžně vidět. Dneska už asi na ně byla zima.