Kostel Panny Marie Vítězné

Turistické cíle • Památky a muzea • Kostel

Před kostelem o Vánocích • Fotografie (27) • Foto: davidova

Kostel Panny Marie Vítězné: Pod kostelem je rozlehlá krypta z roku 1666 s rakvemi karmelitánů a jejich příznivců ze 17.a 18. století. Do r. 1716 sem bylo pohřbeno přes 200 osob. Kromě karmelitánů také např. Don Baltasar de Marradas, Barbora Valdštejn

Vstoupit do fotogalerie (27 fotografií)

Kostel Panny Marie Vítězné byl postaven v letech 1611 - 12 německými luterány a zasvěcen Nejsvětější Trojici. Jméno architekta této první barokní stavby v Praze neznáme. Stavba je však velmi podobná kostelu v Neubirgu na Dunaji od rudolfinského dvorního umělce Josefa Heintze, je proto pravděpodobné, že jeho koncepci dotvořil císařský architekt Giovanni Maria Filippi. Po vítězství protireformace daroval kostel v r. 1624 Ferdinand II. za odměnu řádu bosých karmelitánů, kteří se zasloužili o vítězství císařského vojska v bitvě na Bílé hoře, ti jej pak zasvětili Panně Marii Vítězné, přestavěli a v jeho blízkosti vybudovali klášter. Na náklady generála Baltasara de Marradas bylo vystavěno v letech 1636 - 44 dnešní průčelí ( původně, když tu sídlili luteráni protestanté byl vchod do kostela od Petřína a oltář byl dle zvyku směřován k východu). Aby se odlišil styl katolíků od původních protestantů, byl právě vchod do kostela vytvořen posléze na opačné straně, tedy do dnešní Karmelitské ul. V baroku se však začalo více hledět na celkovou stavbu než na tradiční orientaci kostela. Karmelitáni v původně prostém jednolodním kostele vybudovali kruchtu, hluboké kněžiště a přistavěli věž. U kláštera vybudovali Seminářskou zahradu, v níž v umělých jezírkách pěstovali žáby a ryby na postní stravu. Klášter karmelitánů byl roku 1784 za Josefa II. zrušen a kostel přešel pod správu maltézských rytířů. V současnosti jej opět spravují karmelitáni. Hlavní raně barokní oltář z roku 1716 je charakteristický střídáním černi a zlata. Upravil jej Jan Ferdinand Schor, zdobí ho nová socha Madony od Jindřicha Čapka staršího. Na stěně kněžiště visí obraz proroka Eliáše od Petra Brandla, od něj jsou i obrazy na bočních oltářích: sv. Josef, sv. Šimon a sv. Jáchym a Anna z roku 1722. Od r. 1628 je v kostele umístěna proslulá soška Pražského Jezulátka, známého v katolických zemích jako Bambino di Praga. V polovině 16. st. přivezla sošku do Čech nevěsta Vratislava z Pernštejna, Maria Maxmiliána Manriquez de Lara. Později věnovala sošku své dceři Polyxeně k sňatku s Vilémem z Rožmberka k ochraně rodinného krbu. Teprve v druhém manželství po smrti Viléma měla Polyxena se Zdeňkem Popelem z Lobkovic syna Václava Eusebia. Soška měla podle tradice přejít na dceru, a tak ji Polyxena darovala řádu karmelitánů. Později se k sošce pojila pověst o zázračné pomoci při moru, drancování apod., protože klášter zůstal při několika příležitostech ušetřen. V období třicetileté války se soška ztratila, objevena byla r. 1638 za oltářem s uraženýma rukama a musela být opravena. R. 1651 byla nesena v procesí po Praze a dostala přídomek Milostné Pražské Jezulátko.Po zrušení kláštera Jezulátko opatrovaly sestry z řádu anglických panen. Lidé se k sošce vždy obraceli s prosbami o pomoc, nejvíce je uctívána ve Španělsku, Itálii, v zemích Latinské Ameriky a na Filipínách. Soška Jezulátka dokonce pomáhala misionářům před 400 lety sjednotit Filipíny. Dar kopie Jezulátka přinesl tehdy na souostroví, kde se permanentně bojovalo, společnou modlu, která znamenala sjednocení.

Podobné příspěvky

Nejznámější soška Pražského Jezulátka v Kostele Panny Marie Vítězné, patrně nejstarší barokní stavbě

Malá Strana a Karmelitská ulice. Náhodný kolemjdoucí může být trochu překvapen množstvím turistů, které se tady hemží, slévá a rozlévá. Z jejich úst se ozývá angličtina, španělština, japonština, čínština a mnohé další jazyky. V této velmi staré části historického centra Prahy stojí totiž jeden zajímavý kostel, který byl postaven v letech 1611-1613. Po bitvě na Bílé hoře roku 1620 jej získal Řád bosých karmelitánů, kteří kostel dne 8. září 1624 zasvětili Panně Marii Vítězné jako dík za vítězství na Bílé hoře. Druhým patronem se stal sv. Antonín Paduánský.

Kostel je významnou, zčásti renesanční, zčásti raně barokní sálovou stavbou římského typu. Mělo by se jednat o nejstarší barokní církevní stavbu v Praze. Ke kostelu přiléhá na jižní straně rozsáhlý klášter a zajímavý je celkový pohled ze zahrad pod Petřínem. Také interiér nabízí hodnotný mobiliář pocházející většinou ze 17. století.

Světovou proslulost však získal především díky sošce Pražského Jezulátka, které je již více než 400 let svědkem obdivu, vzestupu i úpadku víry a stejně jako člověk zažívá radost i trápení. Soška Pražského Jezulátka pochází pravděpodobně ze Španělska, kde byla zhotovena asi v druhé polovině 16. století. Podle některých názorů může být ale i starší. Jak tomu bývá, také v tomto případě existují legendy. Podle jedné z nich se Ježíšek ukázal mnichovi, jenž pak podle jeho podoby sošku vymodeloval.

Od legend ale k faktům. Sošku Jezulátka přivezla ze Španělska vévodkyně Marie Manriquez de Lara, která se roku 1556 vdala za pana Vratislava z Pernštejna. Následně sošku věnovala jako svatební dar své dceři Polyxeně z Lobkovic, která ji darovala roku 1628 klášteru Bosých karmelitánů u kostela Panny Marie Vítězné a naplnila tímto přání zdejších karmelitánů mít ve svém klášteře sošku či jiné zobrazení Dítěte Ježíše. Soška byla umístěna v kapli noviciátu, aby se mladí řeholníci učili ctnostem od malého Ježíše. Novicové si sošku velmi oblíbili a konali před ní každodenní pobožnosti.

Roku 1631 obsadili Prahu Sasové a karmelitáni byli nuceni uprchnout z kláštera, který byl následně vypleněn. Jezulátko bylo poničeno a hozeno mezi haraburdí, ale naštěstí přežilo. V roce 1637 se řeholníci vrátili do Prahy a sošku objevili. Sice měla ulomené obě ruce, ale to se podařilo opravit a tak opět začal malý Ježíšek žehnat klášteru, místním lidem i celé Praze. Záhy mu byla připisována zázračná uzdravení a také třeba záchrana Prahy při obležení Švédy roku 1639.

V roce 1641 byla soška přemístěna z chóru, kde ji nemohli věřící veřejně uctívat do kaple v kostele, (v současnosti kaple sv. Kříže). Roku 1651 byla soška dokonce nošena v procesí po pražských kostelích a o čtyři roky později ji slavnostně korunoval pražský biskup. V té době rostl počet zázraků i vyslyšení a tak se není co divit, že kaple začala být malá pro davy ctitelů. Proto byla soška v roce 1741 přemístěna na dnešní místo na pravé straně uprostřed lodi kostela a roku 1776 byl pro ni na tomto místě vybudován důstojný oltář, přičemž obě stěny oltářního výklenku jsou dnes pokryty tabulkami díků za vyslyšení.

Uctívání Pražského Jezulátka se začalo brzy šířit ve všech zemích bývalé rakouské říše. Vliv na to měla určitě také císařovna Marie Terezie, která věnovala Jezulátku v roce 1754 vlastnoručně vyšívané šatičky. Jiného názoru byl její syn Josef II., který jak známo vytáhl do boje proti klášterům i proti lidové zbožnosti. V rámci josefínských reforem byla v celé monarchii zrušena mezi léty 1782 až 1787 takřka třetina klášterů a podobný osud postihl také karmelitány na Malé Straně. Chrám i oltář s Jezulátkem začal opět chátrat. Naštěstí v roce 1879 byl oltář opraven a Jezulátko se vydalo na pouť po pražských ženských klášterech s žebráckou mošnou, aby si vydělalo na svou opravu a oživila se úcta k němu. Což se podařilo a na přelomu 19. a 20. století se úcta k Jezulátku rozšířila neskutečným způsobem po celém světě. V roce 1928 se oslavovalo 300. výročí a roku 1935 se dostalo Pražskému Jezulátku velké pozornosti od účastníků Katolického sjezdu. O několik let později ale obdiv k sošce na více jak 50 let skoro utichl, jelikož nejprve přišla nacistická a poté komunistická diktatura.

V roce 1993 se do kostela Panny Marie Vítězné vrátili bosí karmelitáni a úcta k Pražskému Jezulátku znovu ožila. Roku 2009 navštívil kostel papež Benedikta XVI. a Jezulátku přinesl jako dar korunku. Také díky této vzácné návštěvě se stal zdejší kostel vyhledávaným poutním místem věřících z celého světa a jedním z hlavních poutních míst pražské arcidiecéze. Ročně sem připutují až dva miliony poutníků nejen z blízkých evropských zemí, ale i ze vzdálenějšího Irska, Španělska, Filipín, zemí Latinské Ameriky, Indie či Afriky. V mnoha částech světa mají kopie nebo kultovní místo této malé sošky. Někteří lidé ve zdejším kostele prosí malého Ježíše o uzdravení nebo pomoc, jiní s důvěrou očekávají narození dítěte. Mnozí se vrací, aby Pražskému Jezulátku poděkovali za dobrodiní, kterých se jim díky modlitbám dostalo. Pražské Jezulátko je nejvíce uctívanou soškou malého Ježíška na celém světě.

Soška Pražského Jezulátka vysoká 47 centimetrů je dřevěná s povrchem vymodelovaným z barevného vosku, pod kterým prosvítá plátno. Představuje dítě Ježíše ve věku čtyř až pěti let, které má ve tváři zvláštní výraz. Údajně se ho kvůli tomu nepodařilo nikomu věrně napodobit. V obličeji a v kudrnatých vlasech lze vypozorovat maurské rysy, což odpovídá španělskému původu. Ježíšek je oblečený do dlouhé košilky, zpod které vykukují bosé nohy. V levé ruce drží říšské jablko s křížem (symbol vlády nad světem) a svou pravicí žehná.

Z hlediska umělecko-historického jde o velmi vzácný objekt, dokládající určitou formu tehdejší kultury ve Španělsku. Pražské Jezulátko znají lidé především v jeho královském oděvu, ale soška je oblékána do šatů podle barvy příslušného liturgického období, které se řídí podle církevního kalendáře. Oblékání Jezulátka zdůrazňuje jeho pravé lidství. Jako matka obléká své dítě, tak sestry karmelitky oblékají Ježíška. Obecně se používají čtyři základní barvy. Bílá je barva slávy, čistoty i svatosti a používá se pro dobu velikonoční a vánoční. Červená představuje barvu krve i ohně a je určena především pro Svatý týden, Svatodušní svátky a svátky sv. Kříže. Fialová, to je barva pokání pro dobu postní a adventní. Zelená vyjadřuje barvu života a naděje a vzhledem k tomu, že bývá zvolena pro liturgická mezidobí, jedná se o nejčastější barvu. V den slavnosti korunovace se Ježíšek obléká do královských šatů s hermelínovým pláštěm a při zvláštních příležitostech se užívají i další barvy. Například pro 3. neděli adventní a 4. neděli postní může být použita barva tlumené radosti, růžová nebo pro mariánské svátky může být zvolena barva modrá a barvou zlatou jako slavnostní mohou dle uvážení nahradit barvy jiné. Celý šatník Jezulátka čítá kolem sto kusů šatiček, které přinášeli ctitelé Dítěte Ježíše jako dar a poděkování za vyslyšení proseb. Mezi nejvzácnější patří šatičky, které daroval císař Ferdinand II. či šaty připravené pro sošku malého Ježíška císařovnou Marií Terezií. Šatník Pražského Jezulátka je kulturní památkou České republiky.

V prostoru kostela lze také navštívit muzeum šatiček Pražského Jezulátka a vzácných sakrálních předmětů. Dále je zde umístěn obchod s upomínkovými předměty a publikacemi. Na aktuální informace je dobré se před návštěvou podívat na internet: http://www.pragjesu.info/.

A nakonec ještě zpět k vlastní stavbě kostela, která má jednu zvláštnost. Svatostánek není orientován od východu na západ, ale má oltář otočený na západ, což neodpovídá klasické křesťanské orientaci kostelů. Běžné je totiž situace, kdy člověk vstupující do kostela na jitřní mši nechává temnotu za sebou. Světlo je ráno nad oltářem a v podvečer osvětlují prostor kostela sluneční paprsky přicházející hlavním vchodem. Proč byl kostel Panny Marii Vítězné sv. Antonína Paduánského takto postaven, nevím. Možná to byla čistě architektonická záležitost, tj. špatný přístup z druhé strany, kde je svah, možná něco jiného.

Některé další kostely či kaple, které mne při návštěvě Prahy zaujaly:

- kostel Panny Marie Andělské:https://www.turistika.cz/mista/klaster-mensich-bratri-kapucinu-v-praze-na-loretanskem-namesti-a-kostel-panny-marie-andelske

- katedrální chrám sv. Vavřince:https://www.turistika.cz/mista/katedralni-chram-sv-vavrince-na-petrine

- bývalý klášter a kostel sv. Gabriela:https://www.turistika.cz/mista/kostel-a-byvaly-klaster-sv-gabriela-v-praze

- unikátní kapli sv. Máří Magdalény, která se stěhovala:https://www.turistika.cz/mista/unikatni-kaple-sv-mari-magdaleny-u-cechova-mostu-ktera-se-nastesti-misto-zboreni-stehovala

- kostel sv. Cyrila a Metoděje:https://www.turistika.cz/mista/kostel-svateho-cyrila-a-metodeje-v-praze

Další má povídání o některých navštívených místech a cestách se nacházejí na mém blogu: https://cestou-necestou-s-matejem.blogspot.com/ a také na stránkách iDNES: http://pavelliprt.blog.idnes.cz/

Poslední aktualizace: 5.2.2006

Kostel Panny Marie Vítězné na mapě