Kostel sv. Prokopa, opata v Žiželicích

Podle pamětní knihy městyse Žiželice měl být založen tento chrám Páně Petrem z Rožmberka, nejvyšším komorníkem království Českého, který zemřel 14. října 1347. Ten v mládí vstoupil mezi cisterciáky, ale když hrozilo, že rod vymře po meči, tak se s papežským povolením oženil, nejprve se vdovou po králi Václavu III. Violou Těšínskou a po její smrti s Kateřinou z Vartenberku, o níž se hovořilo jako o patronce chudiny a kostelů a všeho s nimi spojeného (pro žiželický chrám Páně měla vyšít zlatem mešní roucho). Podle všeho nebyl zakladatelem sv. Prokopa, ale pouze investorem jeho přeměny ze dřevěného ke zděnému objektu. V roce 1367 bylo odtud odváděno 21 grošů papežského desátku (někde se uvádí jeho dvojnásobek), ale kostel musel být staršího původu, neboť již kolem roku 1300 se hovoří o zdejších „lidech zádušních“. Tehdy náležel ke kolínskému dekanátu a kouřimskému archidiakonátu. V roce 1326 potvrdili biskupští administrátoři kostelní práva žiželického chrámu Páně, jež jim postoupil Dětoch ze Žiželic. Roku 1347 vyznal generální převor cyriaků Albert, že Petr z Rožmberka dal kostelu sv. Prokopa a bratřím ho obsluhujícím za duši zemřelého Dětocha 75 grošů a 105 grošů úroku ze vsi Radovesic místo desátku ze 2 popluží v téže vsi, jenž kostelu náležel již před uvedeným Dětochem. Výsledkem tohoto obdarování mělo být to, že zde měli být 4 řádoví bratři, kteří by konali zádušní bohoslužby. V roce 1358 byl po zemřelém plebánu Prokopovi podán řádový bratr Jan. Po jeho odchodu zde v letech 1370- 1391 působil plebán Mikoláš. Správci tohoto svatostánku se velmi často měnili a i v jejich přehledech jsou mnohé rozpory. Roku 1392 se stal zdejším farářem Mauricius ze Sačan. Z roku 1417 máme zprávy o plebánu Mikolášovi, ale nejednalo se o předem zmíněného, který byl již dávno mrtvý. V roce 1425 došlo k vypálení Žiželic Pražany a z kostela se staly ruiny, z nichž povstal až po ukončení husitských válek, kdy zde působili kněží podobojí. Obdobně byl kostel vyrabován a poškozen za třicetileté války. Roku 1698 sem byl podán kněz Petr Mohelnický z Mohelnice, proti němuž si zdejší konšelé v čele s purkmistrem stěžovali až na pražském arcibiskupství.

V roce 1712 došlo k úpravě kostela, ale ten již roku 1798 vyhořel a tento požár přežila pouze stříbrná monstrance a malý zvonek. Vše ostatní, a to včetně farních listin či matrik, shořelo. V roce 1830 došlo k další obnově chrámu Páně. V březnu 1878 uhodil do kostelní věže blesk, a to ve chvíli, když chtěl tamní farář jít k oltáři. Blesk vjel podkrovím do chrámové lodi nedaleko hlavního oltáře, kde narazil do pískovcové dlažby a rozprskl se na množství jisker, což vylekalo jak faráře, tak ostatní věřící, jež se tehdy ve svatostánku nacházeli. 30. května 1886 byl kostel poškozen velkou bouří s krupobitím. 14. dubna 1896 zavítal do chrámu Páně královéhradecký biskup Msgre. Edvard Jan Nepomuk Brynych, aby udílel sv. biřmování. V letech 1896-1898 římskokatolická církev podávala stížnosti na zdejší učitele, „že nenabádají dosti k návštěvě kostela“. Roku 1904 došlo k velkým opravám interiéru. Kazatelna byla upravena a vyzdobena Antonínem Ontlem a Janem Novákem z Kutné Hory a dekorativní malíř Jan Vysekal na ni naopak vymaloval čtveřici svatých evangelistů. Tato oprava vyšla na 382 K. Kromě toho došlo na křtitelnici se soškami Ježíše Krista a sv. Jana Křtitele. Presbytář byl o 1 stupeň rozšířen a městská rada v něm nechala opravit dvojici svých lavic. Kromě toho bylo během předchozího dvouletého období pořízeno mnoho jiných věcí, z nichž nutno jmenovat: opravu sochy Těla Páně z Božího hrobu za 80 K; postříbření věčné lampy za 20 K a kadidelnice za 10 K; pozlacení sešlé monstrance za 72 K a ciboria za 34 K; opravu soch sv. Jana Nepomuckého za 30 K, sv. Jana Křtitele na oltáři (30 K), sv. Václava za 30 K, Panny Marie s Jezulátkem za 40 K, pořízení jednoramenných svícnů na oltáře Panny Marie Lurdské a Božského Srdce Páně za 30 K, opravu obou bočních oltářů za 766 K a hlavního oltáře za 813 K. Později byly ještě zřízeny nové oltáře sv. Václava a sv. Jana Křtitele. Po 2. světové válce začal zájem o objekt postupně klesat, i když pokrokářské obyvatelstvo zde získalo navrch již před 1. světovou válkou, což vyvolávalo řadu sporů a hádek. V roce 1959 došlo k zbarokizování zvonového patra a utilitárního krovu věže. V 60. letech 20. století prošel kostel generální opravou, a to díky faráři P. Václavu Nývltovi. Kromě pokrývačských prací došlo k zavedení elektroinstalace, instalaci mechanického betléma a opětovnému zavěšení opravené trojice památných zvonů. 30. října 1986 byl objekt zapsán do státního seznamu kulturních památek (viz https://www.pamatkovykatalog.cz/kostel-sv-prokopa-2144123). Od té doby proběhlo zejména několik restaurátorských prací, např. roku 2002. V roce 2010 pak bylo vydáno stavební povolení ke stavebním úpravám kostela, jež mj. obsahují rekonstrukci střechy, krovu a stropů. To bylo o 10 let později změněno a doplněno o další věci s tím, že celá stavba by měla být ukončena do roku 2032.

Jedná se o jednolodní kostel o obdélníkovém půdorysu s pětiboce uzavřeným presbytářem, obdélníkovou sakristií po severní straně kněžiště a hranolovou věží v západním průčelí. Presbytář má z vnějšku gotické opěrné pilíře a úzká vysoká okna bez kružeb. Přízemí věže je gotického původu. V severní stěně lodi je zazděný poškozený sedlový portálek a před ním jsou položeny dva sešlapané náhrobníky z období let 1600-1650, z čehož je vidět, že původně byly umístěny v podlaze chrámu. V lodi i presbytáři jsou dnes ploché stropy z 19. století, opatřené nástropními malbami z téhož období. V západní části lodi se nachází kruchta na dvou sloupech.

Původní raně barokní zařízení kostela, vesměs pořízené v roce 1681, bylo zničeno při velkém požáru v roce 1798 a v letech 1830-1833 byl objekt postupně vybaven novobarokními věcmi. Z původního zařízení se dochovala pouze tzv. Žiželická monstrance, jež byla vyvedena ze stříbra a se zlatými ozdobami v letech 1510 (Emanuel Poche, Karel Kuča), 1520 (F. A. Urbánek, Josef Štefan Kubín), 1522 (Prokop Klajner) nebo 1530 (P. František Vintera, Václav Vrzáň; záleží na autorovi a užitém pramenu) podle včelího voskového vzorku z úlu ve farním sousedství (legenda) a dnes by se měla nacházet na královéhradeckém biskupství. Původně měla 9 figurek, později pouze 5 a 260 věžiček. V žiželické pamětnici o ní nalezneme následující: „R. 1516. byl Ludvík králem českým, za něho se Žiželicům štěstilo a zvelebovalo a r. 1520. Žiželičtí na poděkování Pánu Bohu, že od Dětocha udělené nadání potvrzené měli, dali dělati stříbrnou monstranci, na kterou se při skládání peněz chudí s bohatšími nepohodli, že nechtěli na ni více platiti, totiž stejným toliko dílem. Monstrance ta stála 1700 zl. Když pak vyšel známý patent finanční, dle něhož jako všechny ostatní bohoslužebné nádoby i monstrance tato na mince přelita býti měla, ukoupilo ji měšťanstvo Žiželické r. 1811. za částku 247 zl. 28 kr. Stříbra. Jest nyní majetkem obce Žiželické.“ Rámový hlavní oltář z roku 1830 byl zhotoven Josefem Richterou a je osazen obrazem sv. Prokopa od Ignáce Antonína Russa (uváděn mnohdy nesprávně jako I. Raus) z roku 1831, jenž byl namalován podle sázavského obrazu téhož světce. Boční oltář sv. Anny z roku 1835 je naopak od Aurela Kintzlera z Chlumce nad Cidlinou. Autorem kazatelny z roku 1829 je pravděpodobně také Josef Richtera. V presbytáři je umístěn romantický obraz Setkání sv. Prokopa a knížete Oldřicha, empírová křtitelnice a dubové lavice s městským znakem Žiželic z roku 1830. Ohledně varhan se zdroje rozcházejí, protože v jedněch nalezneme informace o tom, že pocházejí z roku 1888 od varhanáře Karla Schiffnera z Prahy (viz https://www.cestyapamatky.cz/kolinsko/zizelice/kostel-sv-prokopa), další prameny však tvrdí, že pocházejí z roku 1833 od Ignáce Welzela a byly sem přesunuty z kostela sv. Václava v Nové Vsi na Kolínsku (viz http://www.varhany.net/cardheader.php?lok=2253). Zajímavým objektem je rovněž betlém, který sem v roce 1961 přivezl z Horní Čermné farář P. Václav Nývlt a v současné době se zdejší lidé snaží získat finance na jeho opravu (viz https://www.zizelice.cz/zivot-v-obci/muzeum-zizelice/).

Ve věži jsou zavěšeny 2 zvony, jež měly být přenesené do zdejšího kostela v roce 1798 ze zvonice v Končicích (ve skutečnosti se tak stalo až roku 1816), a spolu s nimi tu visí rovněž malý zvonek, který měl jako jediný přežít požár v roce 1798. První zvon z roku 1549 o průměru 108 cm a hmotnosti 785 kg nese nápis: „TENTO ZWON SLIST GEST KE CZTI A CHWALE PANV BOHV Y WSSEM SWATYM LETA PANIE MDXLVIIII SKRZE WACZLAWA FARARZE KONWARZE HRADCZY NAD LABEM TYM A K ZADCSSY KVNCZICZKEMV; druhý zvon z roku 1605 o průměru 164 cm je opatřen textem: „GAT GSEM WZKRIZSSENY A ZIWOT KDOZ WERI WE MNE BYT TAKY VMRZEL ZIV BUDE A KAZDY KDOZ GEST ZIW A WERI WE MNE NEVMRET NA WEKY GAKOZ MOGZIS POWYSSIL HADA NA PAVSSTI TAK MVSI POWYSSEN BYTI SYN CLOWIEKA ABY KAZDY KDOZ WIERZI W NIEHO NEZAHYNVL ALE MIEL ZIWOT WIECZNY MIKULAS KLUSAK Z KOSTELCZE A NA RADOWESNICZICH NAPOMOCZEN K TOMU BYL ZE WSI TENTO ZWON NOWEY NA BUDAUCZY PAMATKU K KOSTELU KONCZICKUMU SLYT A UDIELAN ADAM NIKOLASIEK Z KOTACHOWA KTERY CZIASY GEHO WISOSTI CZYSARSKE PANSTWI CHLUMETSKEHO HEYTMAN 1605.“ (na dubovém závěsu zvonu je vytesán letopočet 1736) a výše jmenovaný malý zvon s rostlinnými ornamenty pod korunou by měl podle většiny zdrojů náležet k původnímu vybavení kostela, takže musí nejspíše pocházet z 15.-17. století, což nelze nijak doložit, neboť na něm není žádný text či letopočet.