Kostel sv. Víta u Srbic na Domažlicku
Na pahorku u obce Srbice na Domažlicku, kterému se říká Hůrka, stojí kostelík sv. Víta. Svatyně světlé barvy je viditelná zdaleka. Vypadá velice starobyle, klidně si trůní na vrcholku kopečku obklopena hřbitovem. Připomíná kostelíky z Ladových obrázků venkova. Ty si také klidně trůní na vrcholku kopce nad vesnicí a jsou obehnané kamennou hřbitovní zdí. Mnohého poutníka proto srbický kostelík naláká k návštěvě. Bohužel ho může obdivovat jen zvenku, do interiéru není možné nahlédnout. Kostelík je využíván jen výjimečně.
Rozdíl mezi Ladovými obrázky s kostelíky na vrcholu kopce nad vesnicí je v tom, že srbický kostelík nestojí nad vsí, ale na pahorku nad Srbickým potokem a samotná ves Srbice začíná asi 200 metrů od paty pahorku a je k ní třeba přejít po mostě přes Srbický potok.
Poloha na pahorku snad byla vybrána jako výhodná na staré raně středověké obchodní stezce vedoucí z Domažlic do Staré Plzně a dále. Vinula se od Kolovče a tady snad překonávala Srbický potok. Kostelík byl postaven ve slohu pozdně románském a raně gotickém v době, kdy ves Srbice byla v držení kláštera premonstrátek v Doksanech. Poprvé je zmiňován v roce 1273 právě v této souvislosti. Klášter v Doksanech vlastnil v té době tzv. kolovečský újezd, k němuž kromě Kolovče patřily i Srbice a Těšovice. Na klenbě chóru je dosud čitelné datum Anno 28. octobris 1199, tedy 28. října 1199. To bylo považováno za datum založení kostela. Je to však nejasné, může to být jen záznam o obnově kostela. Nahrává to ale tomu, že historie osídlení tohoto pahorku bude sahat asi i hluboko do minulosti. Na západní a severní straně Hůrky jsou patrné zbytky valů, což svědčí o tom, že tady bylo opevněné hradiště. Kostelík tady mohl být dřevěný a potom ho nahradila zděná románská stavba. To však nemůžeme vědět. Na polích pod pahorkem se našly zbytky jak pravěké, tak pozdější keramiky. Je tedy možné, že místo bylo využíváno již v době pravěku.
A tím se dostáváme k tomu, proč jako patron kostela byl vybrán právě svatý Vít? Svatý Vít byl ctěn už od raných křesťanských dob. Pocházel ze Sicílie, odkud ale musel kvůli pronásledování prchnout se svými vychovateli Crescentií a Modestem do jižní Itálie. Umučen byl spolu se svými společníky v dětském věku 7 nebo 12 let. Andělé jejich těla přenesli zpět do Lukánie v jižní Itálii. Vítovy ostatky byly okolo roku 600 přeneseny do Říma, kde mu byl zasvěcen kostel San Vito e Modesto. Kostel se stal poutním místem pro epileptiky a pro nemocné s nervovými chorobami. V 8. století jeho ostatky putovaly do opatství Saint – Denis u Paříže. Posléze byly uloženy v německém klášteře Corvey. V 9. století se odtud šířil kult nejenom po Vestfálsku, ale i celém Německu a do okolních zemí. Rámě sv. Víta (tj. ramenní kost) dostal darem český kníže Václav od římského císaře a krále Jindřicha I Ptáčníka na jednom z říšských sněmů. Kníže Václav pak zasvětil rotundu na pražském Hradě tomuto světci. Svatyně se pak stala základem dnešní katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Později císař Karel IV.získal světcovu hlavu a uložil ji v Praze také do katedrály sv. Víta.
Existuje i domněnka, že kult sv. Víta se do Čech mohl dostat ještě před sv. Václavem. Přinesl ho sem svatý Ivan z corveyského kláštera. Svatý Ivan byl poustevníkem, který žil v místě, kde dnes najdeme známé místo Svatý Jan pod Skalou. Žil v době křesťanského panovníka Bořivoje. Kníže Bořivoj zemřel roku 888 nebo 889.
Jak je vidět, svatovítský kult má i na českém území dlouhou tradici. Není tedy divu, že románsko – gotický kostelík u Srbic mu byl zasvěcen.
Největší centrum kultu sv. Víta bylo v Německu v benediktinském klášteře Corvey. Odtud se víra šířila dále. Měla ji podpořit pověst z 12. století. Říká, že na ostrově Rujána, kde byl uctíván pohanský slovanský bůh Svantovít, nebyl tento Svantovít nikým jiným než svatým Vítem. Víru ve svatého Víta přinesli na Rujánu misionáři právě z kláštera Corvey. Když mniši opustili ostrov, obyvatelé Rujány Ránové, kult sv. Víta překroutili a uctívali v něm Svantovíta. Opak pravděpodobněji ale bude pravdou.
Na prostranství před hřbitovní bránou srbického kostelíka vzniklo odpočinkové místo, jehož součástí je i nově opravená studna či studánka s altánkem nad ní. Prý zde byla od nepaměti. Vody z ní nebylo potřeba, tak zarostla a byla téměř zapomenuta. Dnes je již plně upravena. Spojení vody a sv. Víta se hodí. Existují léčivé studánky, které hojí oční neduhy a jejich patronem je sv. Vít. Proč sv. Vít léčí očni neduhy, najdeme v jeho legendárním životopise. Chlapec Vít se narodil na Sicílii pohanskému otci, v římské rodině. Jeho vychovatelé byli křesťané a v tomto duchu ho vychovávali. Když si jeho otec, zapřísáhlý pohan, všiml, že se jeho syn nechová moc pohansky, snažil se ho k tomuto donutit. Protože nic nepomáhalo, zamkl malého chlapce v přepychovém pokoji, aby tam o své víře mohl přemýšlet. Vítek se však začal modlit a z pokoje začala vycházet neobvyklá záře a vůně, která přivábila otce. Ta záře ho oslepila. Vítkovi na pomoc přispěchali svatí andělé. Otec se chtěl vyléčit. Obětování pohanským bůžkům nepomohlo. Nezbylo tedy nic jiného než se obrátit na jeho syna Víta. Vítek se začal modlit za otce, Bůh jeho prosbu vyslyšel a otci zrak vrátil. Přesto otec křesťanskému zázraku nevěřil a syna udal jako tajného křesťana. Proto musel malý Vít se svým vychovatelem a chůvou uprchnout do jižní Itálie.
U srbického kostelíka sice není studna považována za léčivou, spojení patrona místa sv. Víta a vody se mi líbí i z toho důvodu, že vrací ještě do starších, předkřesťanských dob. Jak už bylo zmíněno, na poli pod pahorkem byly nalezeny zbytky pravěké keramiky. I vrchol pahorku tedy mohl být využíván v pravěku. Psala jsem i o tom, že sv. Vít by mohl být jakýmsi nástupcem pohanského slovanského boha Svantovíta. Bůh Svantovít byl bohem válečným a bohem hospodářským, s jeho pomocí se věštilo. Druhá část jeho jména je ze staroslovanského vid, tedy ten, kdo hodně vidí a tedy i ví. Ctěn byl hlavně na ostrově Rujána v Baltském moři, který byl dříve z pevniny přístupný jen po vodě, lodí či v zimě po ledě. Tam stála modla v nadživotní velikosti, která měla čtyři hlavy na stejném počtu krků. Dvě hlavy se dívaly dopředu a dvě dozadu. A jedna hlava z obou těchto dvojic pohlížela vlevo a druhá vpravo. Čtyři Svantovítovy hlavy viděly na všechny strany. Nic mu neuniklo, viděl vše. Tady lze vidět spojitost se studánkami, které léčily oči.
Ještě se zmíním o takové zajímavosti v okolí, která navozuje představu doby předkřesťanské. Každému je známo, že dříve byly z nějakých důvodů vztyčovány kameny. Stejně tak se stalo před pár lety na kopečku, který leží asi 1 kilometr jihovýchodně od srbického kostelíka. Jako první tam vyrostl kamenný sloup s kamenným oltářem, plochým tesaným kamenem, pod ním. Je to dílo prof. Beránka s názvem „Prorůstání“. Dílo ve mně vyvolává představu kamenné pravěké svatyně a je pro mě tak trochu v opozici s románským křesťanským kostelíkem na protějším kopci. V bezprostředním, ale i vzdálenějším okolí pak bylo položeno a vztyčeno mnoho jiných kamenů. Bohužel se prvotní dílo s názvem „Prorůstání“ v tomto „lese“ kamenů tak trochu ztratilo a s ním i jeho základní myšlenka prorůstajících se kultur.
K myšlence prorůstajících se kultur se hodí i křesťanský svatý Vít, který navázal na pohanského boha Svantovíta.
Na závěr jedna zajímavost. Na hřbitov ke kostelíku se prochází starou bránou s kamenným ostěním. V její spodní části vlevo si můžeme všimnout výrazných svislých rýh. Tyto rýhy jsou předmětem různých pověstí a pověr. Podle jedné z pověstí rýhy vyryli křižáci, když si zde brousili zbraně před bitvou. Podle jiné verze pověsti to byli husité, kteří si zde brousili své zbraně. Podobné rýhy, vrypy i prohlubně lze najít v mnoha jiných středověkých kostelech i kostelících. Lidé si chtěli naškrábat trochu písku ze stavebních kamenů, protože věřili v jejich zázračnou sílu a moc. Věcem dotýkaným o posvátné předměty připisovali zázračnou moc. Věřili, že se s jejich pomocí mohou uzdravit, s jejich pomocí mohou čarovat. A tak lze rýhy, které vznikly broušením špičatých nástrojů, vidět na různých kostelech i katedrálách i starých kamenných křížích. Někdy lze najít na kostelech i vyškrabané okrouhlé důlky. Tam prý lidé vtlačovali tuk a pak ho používali jako zázračnou mast na rány.
Kostelík sv. Víta láká ke krátkému zastavení se. Před hřbitovem je, jak už jsem zmínila, nově opravená studna s atlánkem. Je tam i odpočívadlo, kde je možné se posadit a třeba se trochu zasnít či zamyslet. Nebo si jen tak prohlížet pěkný kraj, který si tady ještě drží venkovský charakter nenarušený žádnou průmyslovou stavbou.
Zdroje :
https://www.estudanky.eu/10328-studanka-u-hrbitova, https://fdu.zcu.cz/landart/srbice.html, Kniha Po skrytých stezkách Domažlicka, https://www.npu.cz/uop/plzen/pdf/pzc-2011/pzc-i-2011-sep.-02---kostel-v-srbicich.pdf
Přidat do oblibených uživatelů
Srbice
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Kostel sv. Víta u Srbic na Domažlicku
