Křivoklát – Velký Královský sál

Zřejmě každá stavba, která se může pochlubit krásou a věhlasem jednoho z našich nejvýznamnějších královských hradů, má své všeobecně známé i dobře utajované klenoty. Těch také dovedně využívají filmaři, kteří tak zvyšují zisk svého – v případě zdejšího natáčení většinou zdařilého - dílka (na Křivoklátu se točilo všechno možné od krásné pohádky Třetí princ, přes oblíbenou hudební taškařici Noc na Karlštejně až po světové velkofilmy typu Kletba bratří Grimmů nebo Wanted). Křivoklát, často považovaný za unikátní příklad středověkého stavitelství v celoevropském měřítku, měl navíc štěstí v tom, že jeho podobu postupně utvářeli králové z rodu Přemyslovců, Lucemburků i Jagellonců. Smůlu naopak v tom, že tento hrad byl vždy výbornou hořlavinou a minimálně jedenkrát za dvě století – více či méně jednoznačně – prohrál svůj boj s plameny.

Mezi těmi nejznámějšími klenoty Křivoklátu jasně září také prostorný a krásný pozdně gotický sál, který bývá většinou nazýván Královský nebo Velký. Přitom je pozoruhodné, že pouze on – spolu s rovněž nádhernou hradní kaplí – přežil všechny požáry, včetně toho nejhoršího ze srpna roku 1826, bez „újmy na zdraví“. Možná i proto byla na jeho bedra také v současnosti vložena velká důvěra a sloužil například jako výstavní prostora, ve které byla umístěna sbírka pozdně gotických a renesančních deskových obrazů a plastik z let 1450 až 1550, pocházejících z území Středočeského kraje.

A tak jak úspěšně unikal pozornosti červeného kohouta, tak neunikl lidské hlouposti. Například Karl Egon Fürstenberk provedl na hradě – zřejmě někdy okolo roku 1756 – nesmyslnou přestavbu Velkého Královského sálu, který je při ní rozdělen stropem na dvě patra; ze spodní část pak vzniknou čtyři nové místnosti, z té horní skladiště. Tuto hrůzu však dnes již – naštěstí – při prohlídce hradu Křivoklát neuvidíte. Naopak se připravte na typickou krásu jagellonské (nebo vladislavské) pozdní gotiky. Rozsáhlá přestavba, v duchu pozdně gotické architektury, zde totiž za vlády Vladislava Jagellonského skutečně proběhla a díky ní se z Křivoklátu stala jedna z nejkrásnějších rezidencí své doby. Tato přestavba proběhla v letech 1473 až 1526 a radikálně se dotkla všech tří palácových křídel.

Velký sál tehdy získal zejména novou klenbu. Všeobecně se uvádí, že stavební práce zde vedl frankfurtský Hanuš Spiess, po něm pokračoval mistr z okruhu pražské dvorské hutí a vše dokončil mistr, ovlivněný saskou pozdně gotickou architekturou. Jméno stavitele Benedikta Rejta se zmiňuje jen zřídkakdy, ale když si křivoklátský Královský sál srovnáte s jeho Vladislavským bratříčkem na Pražském hradě, tak vás toto jméno prostě napadnout musí. A zkušenosti ze Saska tento tachovský stavitel měl také, takže by klidně mohl být oběma Spiessovými pokračovateli i jeho spolupracovníkem.

Královský sál pochází zřejmě ze 13. století a je největší místností na hradě Křivoklát a druhým největším světským gotickým sálem v Čechách i ve střední Evropě (po – již zmíněném - Vladislavském sále na Pražském hradě). Jeho rozměry bývají uváděny s hodnotami 28 (někdy i 23) x 8 metrů, ale působí dojmem nepoměrně větším. V sále se zachovaly – ne příliš dobře „čitelné“ - zbytky středověkých fresek a krásná hvězdicová klenba. Obdiv si zaslouží i figurální výzdoba klenebních konzolí. Pozorný pozorovatel může najít i dětské kresby ve spodních částech zdí. Ty připomínají onu nešťastnou fürstenberskou přestavbu z 18. století, kdy byly v sále umístěny školní třídy.

Součástí jagellonské přestavby Velkého Královského sálu byl také vznik zdobného venkovního arkýře, v jehož parapetu jsou osazeny reliéfní portréty poprsí Krále Vladislava Jagellonského a jeho syna Ludvíka. Budování arkýře však nemělo se samotným sálem nic společného, šlo o zdobný prvek vstupního průčelí západního paláce. A na závěr musím použít opět svou oblíbenou větu. Shlédnutí této krásné pozdně gotické prostory je pro každého příznivce tohoto úžasného slohu nezbytnou povinností.