Kročehlavské lesy

Začíná být pravdou, že se do lesa začínám bát chodit. Zvlášť někam, kde to znám. Ne, že bych měl strach z přepadení nebo divé zvěře. Orientace pořád dobrá, zabloudění nehrozí, ale člověk se tam pár měsíců neobjeví a překvapení jsou potom velmi nepříjemná. To je jako s tím lesem támhle u Lužné, kam rádi jezdíme na houby. I když se někde kácelo, nebylo to tak zběsilé a zůstávala pěkná místa. A bohatá. Ale uplynulo opravdu jen pár měsíců (od června do října není tak daleko) a divil jsem se velmi. Plošnou devastaci způsobila přemnožená černá zvěř. Tenhle les nemá s Kročeklavy nic společného. Nám tu většinou neřádí divoká prasata, lidský faktor. V katastru našeho (bývalého) města máme tři lesní komplexy. Do toho největšího, kolem Kožovy hory, jsem už opravdu delší dobu nevstoupil. Podle hodnověrných zpráv (a proč bych nevěřil vlastní mámě) tu zločinecká organizace Lesy ČR nechává kácet každý lepší strom. Však to mají vracet, patřilo to benediktinům.

Potom tu máme ještě dva lesíky, jedem přiléhá z východní strany ke starým Kročehlavům, Ten se jmenuje Dlouhé boroviny, druhý, Bažantnice, je lesík na jihovýchodním okraji panelového sídliště.

Dlouhé boroviny jsem vlastně navštívil dvakrát. Kamarád, který objevuje krásy blízkého okolí při procházkách s kočárkem (poměrně nedávno se přistěhoval) si stěžoval na to, že ta třešňovka, na kterou narazí, když kus lesa projde, je pro něj neprůjezdná. Inu, šel jsem se tam podívat. Měl pravdu, cesta pro kočárky tu mizí a stává se z ní jen prošlapaná pěšinka a třešňovka, ve které nás občas honil hlídač, ale taky jsme si od něj někdy pytlík třešinek kupovali (a oboje matně pamatuju s tátou!), ta je úplně na odpis. Už i v korunách stromů roste tráva, o houbách ani nemluvě. Jak se tohle jmenuje, bych musel znovu najít, ale po publikování na netu mi přišla série odkazů na recepty, prý je to velmi dobré, ale stromek to opravdu dlouho nevydrží.

Z původně (pravda v době mého dětství a to je taky historie) to bylo velmi opečovávané místo. Pár sladkých plodů jsem tu snad ještě dětem natrhal. Teď nám tu stromové patro odchází, a to bylinné a keřové vzkvétá.

Tenkrát jsem už nepokračoval a vrátil se do lůna civilizace. Za pár týdnů jsem se ale vrátil. Vždyť jsem v tom hlavním lese ani nebyl. A tentokrát jsem byl nějaký pozornější. Všiml jsem si, že bezdomovci tu nekompromisně pozbyli přístřeší (potrubí vedoucí k elektrárně, dříve přikryté panely je po rekonstrukci a přestalo být přístřeším), a varovná cedule u příměstského lesa, kde je i dětské hřiště, mě vysloveně pobavila.

Tenkrát, když počátkem let devadesátých zločinecká organizace kus lesa pokácela pod záminkou stavby dnes nefungujícího hřiště (a ono vlastně nikdy moc nesloužilo), byla rychlá. Ale starat se o ten les, no cedule jsou asi levnější.

Pěšinkami jsem sešel na jednu z hlavích cest, ona vede k tomu hřišti, ale tam jsem nefotil. Lidi jsou dost hákliví na to, že jim kolemjdoucí cizí obejda děti fotí. Nedivím se jim, taky bych byl. Takže z téhle cesty mám tak akorát houby. Na pařezu.

Za hřištěm jsem chvilku váhal, mohl jsem se dát po jedné z hlavních cest k východu, ale tam jsem čekal spoustu lidí a asi nic moc zajímavého, nebo pěšinou k severovýchodu. Ta bývala taky ještě tak před čtyřiadvaceti Lety průjezdná kočárkem, však jsme tu mnohokrát byli (ještě, když v kočárku byla dcerka). Teď je vidět, že tudy tu a tam někdo projde, ale na dětské vozidlo to určitě není. A ještě se tu lidi nepochopitelně zpola zouvají.

Pěšinka mě vyplivla u dost zchátralého plotu areálu krematoria, kolem kterého jsem se zase dostal do bývalé třešňovky. Kytky, které jsem tu před nedávnem fotil, už odkvetly, a pavučiny signalizovaly končící babí léto.

Kamarád mě ještě upozorňoval na strom plný sršňů, přesně popisoval křižovatku cest, kde na něj narazil. Na poznamenaný stromek jsem narazil, ale na hmyz už bylo asi pozdě. Ale stejně si myslím, že to původně sršní doupě nebylo.

Dlouhé boroviny jsem zase opustil, opravdu netuším, kdy se tam znovu vypravím.

S Bažantnicí to bylo trochu jiné. V červnu mi zadrnčel telefon a pán se mi představil jako zástupce magistrátní komise pro životní prostředí. Číslo mu dal vedoucí stejnojmenného odboru a to je kamarád. Svěřil se mi, že chtějí upravit jedno z hlavních pramenišť Lidického potoka a stejná zločinecká organizace, která nechává pustnout Dlouhé boroviny, jim to nechce povolit. I když by je to nic nestálo a i když už ten pramen zpětnou erozí úspěšně proniká do přilehlého pole.

Povyprávěli jsme si, obrázek jsem nějaký udělal, poradil jsem, co a jak by se mělo zpevnit, za odměnu jsem obdržel cyklomapu Kladna a okolí, ale později jsem se dozvěděl, že se v této fázi nižborští pracovníci s magistrátní komisí (i s odborem ŽP) odmítají bavit. Uběhlo nějakých pět měsíců, začátkem listopadu zase ta naše Místní agenda 21 a tam ten pán znovu. Že se to jednání rozběhlo znovu a jestli bych jim o tom něco nenapsal. Jsem asi moc dobrá duše, slíbil jsem. Vždyť ten kamarád, který se taky zúčastnil, tak smutně koukal. Samozřejmě jsem tam musel znovu. Obrázků jsem měl málo a stejně uběhlo pěkných pár měsíců. A nemám to daleko. Alespoň jsem si cestou vyfotil draka.

Kladenské léto, které už dávno minulo, se nevyznačovalo žádným velkým množstvím extrémních přívalových srážek. Těch jsme si s Pavlínou užívali spíš v Českém Švýcarsku. Ale drobné rozdíly v korytě hlavního pramene, který, mimochodem, vytéká z meliorační trubky, se nám tu vyskytly.

Tvar břehů se mění, Kamínky jsou jinde, vznikají nové zářezy, prostě potok žije a zabírá území, které už jednou ztratil (však jeho organické náplavy byly zjištěny o pěkných pár set metrů na západ). Ještě strom typický pro tohle místo, starý a zvetšelý, však byl po dlouhá léta používán i jako houpačka, jsem si znovu zachytil, kdoví, jak dlouho tu ještě bude.

Zprávu pro komisi jsem sepsal a až o dost později, když jakási novinářka žádala o publikování obrázků, jsem se dozvěděl, že celá akce je snad na dobré cestě. Ani nevím, jestli to vytiskli, je to jakési periodikum rozdávané, ale já autorský výtisk nedostal.

Zaválo mně to sem až zase v novém roce. Už mě svrběl ukazováček pravé ruky, tak jsem šel na lov. Zkontroloval jsem to prameniště, zjistil jsem, že dál zdárně pracuje a hlavně jeden z bočních pramínků se při zvýšených srážkách velmi snaží.

To, že teče přes cestu, mu
evidentně nevadí. Proč by taky mělo. Zašel jsem se podívat k dalšímu vydatnému prameni. Ten je tak sto metrů jihovýchodně, a vede k němu pěšinka. Kdysi jsem tu potkal pána, který si tu nabíral vodu do kanystrů a byl přesvědčen, že je skoro zázračná, nebo alespoň o tom, že z ní je nejlepší kafe. Mám o tom jisté pochybnosti, ale hádejte se se staříkem.

Pokračoval jsem dál po okraji lesa směrem k jihu, pohled na březový Hájek by byl pěkný, ale zrovna byl čas odpolední procházky a byla tu přehršel skotačících dětí a rodičů. Tak alespoň staveniště Lega v dálce, a zajímavý vývrat.

Jde se tu po rovince či do mírného kopečka a ani to tu při sněhovém poprašku, na rozdíl od sídliště, moc neklouzalo. Ani ne moc daleko je další údolíčko, kde by měla protékat další větev potoka. Ta dřív pramenila až u nádraží, koryto je patrné a dokonce pod silnicí do Přítočna se dochoval propustek. Ale dneska pod ním voda protéká jen příležitostně. Koryto se plní až v lese z bočních pramínků.

Odtud vede prudší, a nyní uklouzaný svah, a potom už jen mírný kopeček na cestu kolem jižního okraje Bažantnice. I tady, i když se světlo hodně vytrácelo, protože na zimní lívanec útočily mraky, bylo pár obrázků. Převislé větve modřínu, skoro zahojený pařez, nebo dubová dvojčata vystavená větrům.

Po jedné z pěšinek jsem sešel zase k Lidickému potoku, hlavně o Rybníček, který tu byl zbudován v době parních lokomotiv pro zásobování nádraží vodou, jsem měl zájem. Je pravda, že jeden z nedávných primátorů z toho udělal místo pro „sportovní“ Rybáře, ale budiž mu omluvou, že chátrající rybník byl odbahněn a okolí upraveno. Nevím, jak sem teď dovážejí často ryby a v jakém množství. Tenkrát, těsně po rekonstrukci tu bylo ryb takové množství, že hladina byla poněkud nepřiměřeně zelená. Když se vzal vzorek, pod mikroskopem se zjistilo, že chudinky plavou ve vlastních výkalech. Ale teď, v zimě, je to místo půvabné, s ostrůvkem, kolem kterého se soustřeďují kačeny.

Tedy ony se nevyskytují jen u ostrůvku, i kolem pěšiny u jižního břehu byly, ale brzy poznaly, že já (blbec) rohlík nebo piškot nemám, navíc tudy přeci v zimě nikdo nechodí, a vůbec dej nám pokoj, na protějším břehu laskominy mají. Takže na mně zbyly jen prázdné břehy a zrcadlení vody.

Než jsem stihl dojít na hráz, definitivně se zatáhlo, a já se vydal k sídlišti. Tam jsem byl jen rád, že jsem se nepřerazil. Klouzalo to pekelně.