Výprava za jedním z posledních žijících kladenských spisovatelů
Turistické cíle • Města, obce, vesnice • Městská část
S tím pánem se znám už nějakých třiadvacet let. Byly jsme spolu v období 1990-1994 v městském zastupitelstvu, Místní Agendu 21, o které jsem se už vícekrát zmiňoval, taky trochu táhneme spolu a hlavně už mě párkrát zval na kafe. A hlavně se už dva měsíce neukázal, že prý se mu špatně chodí. Jedná se o Viktora Suchela. Píše trochu o Kladně a hodně o psech. Já si snad od něj budu muset z té knihovny něco půjčit, mají ho tam.
Tak nějak v neděli čtyřiadvacátého února přestala několikadenní skoro nepřetržitá vánice, kolem Poledního se dokonce sluníčko ukázalo a já se pomalu odhodlával k nápadu, který už jsem dostal před pár dny. Na to kafe si zajít. Není to úplně malý výlet, já se nacházím na jižním okraji Kročehlav, on bydlí na Dříni, což byla taky samostatná obec na jižním úpatí Divého vrchu (viz historické mapy). Proč ten kopeček naši předkové takhle pojmenovali, se mi zatím vypátrat nepovedlo, ale jisté je, že si tu zřídili poutní kostel Svatého Jana. Asi aby bylo zabráněno ďábelským rejdům. Možná k pojmenování přispěly i objevy čertích zubů v místních lůmcích na buližník.
Dnes přírodní památka Žraločí zuby. Já svých pár kousků mám z doby, kdy lokalita nebyla zákonem chráněná, ale byla přísně utajovaná a vědělo o ní jen pár lidí (každý měl jen těch pár kousků). Teď je to v mapách a označené cedulí, pochybuji, že tam ještě byť jen zoubek zbyl. Už více než dvacet let jsem se tam podívat nebyl. A je to vlastně na opačné straně kopce, než se Dříň nalézá. Jo, a ten větší Kamínek má taky odborný název. Je to koprolit. Zkamenělé, v tomto případě rybí, hovínko.
Sluníčko se zase ztratilo, ale já se kolem jedné přeci jen vykopal. Věděl jsem jen přibližně, kde tam ten Viktor bydlí, ale přeci se doptám, však to tam není sídliště a všichni ho znají.
Plánovaná cesta byla přes Dlouhé boroviny, pěkně panelkou podél potrubí. Tušil jsem, že bude zapadaná, však jsem taky na křižovatce Vodárenské a Unhošťské se zájmem pozoroval, jak se vzájemně vyprošťují multikáry s radlicemi vyslané na protahování chodníků. Nefotil jsem to, chlapci vypadali naštvaně a byli pravděpodobně rychlejší a určitě silnější, než já. Panelka sice zapadaná byla, ale naštěstí se tu dodržuje pořád to, co se dělo za dětství našich dětí. Vede z kopce, sáňkuje se tu, z východní strany jsou v nižších partiích i skoro atraktivní lesní dráhy, no bylo částečně prošlápnuto, trochu i usáňkováno. První obrázek jsem udělal jako připomínku cedule, že tu padají stromy, která se skví na kraji lesoparku. Ale tenhle byl evidentně podříznut a moc se to nepovedlo.
Polední azůro už nebylo ani jako, ale stejně se dalo pořád dívat, jak dovádí čerstvě napadaný sníh ve větvích při teplotách, které už byly lehce nad nulou. Párkrát mě pěkná hrouda podlehnuvší gravitaci o fous minula. A na konci lesa první pohled na dominantu kraje, na elektrárnu. Býval kolem ní pěkný rozruch, zvlášť při zkušebním provozu, to se třásly okenní tabulky i u nás, na vzdáleném sídlišti. Teď už je potvrzeno, že si člověk zvykne i na šibenici. Tabulky už se většinou neklepou, jen občas si to zařízení odfoukne. Obvykle tak ve 21:59, aby se nerušil noční klid. Na okraji lesa ale byly i příjemnější pohledy.
Zasněžené větve tvarované západním větrem jsou malebné. Malebný je ovšem taky podchod pod mostem, který tu je součástí silnice č. 61. Rampouchy zvíci nohavice by se asi tvořit neměly a ani ten železobeton nevypadá nejzachovaleji.
Můžu se utěšovat jen tím, že tudy v podstatě nejezdím a na druhou stranu, spousta mostů, které překonávat musím, je na tom i hůř.
Z prošlapané cesty se stala pěšinka, a já tomu mládenci, který mě pod mostem předešel, vůbec nezáviděl. Obut jsem byl do těžkých Vysokých terénních bot, on v nějakých polokeckách. Byl, pravda, rychlejší, ale asi mu do nich teklo. Nicméně než jsem dofotil, zmizel mi v dáli. Produsal jsem kolem retenční nádrže (A to je taky kousek historie. Tady už jdeme kolem jedné z větví Dřetovického potoka a u jejích pramenů je do jejího koryta zaústěn kanalizační odlehčovač řadu, který sbírá většinu Kročehlav. Při bouřkách se to hodí, v ulicích by bez něj byly vodotrysky. Všechno fungovalo víceméně dobře až do doby, kdy počet metrů čtverečních zpevněných ploch na sídlišti přesáhl určitou míru. Ta přišla výstavbou parkoviště u Kauflandu, no tenkrát se to jmenovalo jinak, a první připomenutí se odehrálo 25. srpna 1994. Měl jsem narozeniny, jednání městské komise, jo, kontrolní to byla, až na Radnici jsem zjistil, že jsem v autobuse přišel o klíče od bytu, musel jsem druhý den měnit zámek, z jednání mě vezl kolega a vysadil mě před hospodou, protože Pavlína se vracela později z ordinace a já se neměl jak dostat domů. Byla to i doba předmobilní. Ta bouřka začala v zásadě s mým vstupem do bezpečného úkrytu, on také ještě dojel v pohodě, ale potom se ulicí na Dříni, kde bydlel (Ininova) prohnala povodňová vlna. Následky mi ukázal až tak za dva dny. Retenční nádrž, která tyhle, stále častější, přívaly zachycuje, byla zbudována relativně zanedlouho, ale ještě si tu do té doby dost užili.) a dostal jsem se na hlavní. Spořádaně jsem přešel na protější chodník jen proto, abych zjistil, že to je chyby. Tenhle nejde projíždět multikárami s radlicí, nějaký génius dob minulých tu doprostřed chodníku umístil stožáry veřejného osvětlení. Autíčko neprojede a na lidi nejsou peníze. Ten kus, který zbýval k odbočce na Dříň, jsem sněhem dobrodil (a Vysoké boty byly málem nízké), a dál jsem už šel po silnici. V průhledu mezi domy se mi zjevila zase dominanta.
Věděl jsem, že Viktor bydlí někde pod lesem, několikrát se zmiňoval o tom, že za zahradou mu prochází lesní cesta. Takových partií tu moc není, mohl jsem se zatím držet dříňské hlavní třídy. Mají tu nádhernou vrbu.
Vystoupal jsem kousek do kopečka, cestou jsem odhadoval, koho se mám zeptat, až jsem si vybral pána, který mi byl sympatický. Natáčel si kamerou sněhovou nadílku, vlastně kolega. Po poradě s kolegou, který ten sníh už odklízel, a po ujištění, „že je to ten Viktor Suchel, co píše“, jsem se dozvěděl, že mám jít támhle kolem školy, potom doleva a je to druhý dům vpravo. Škola přehlédnout nešla, vrata s jeho vizitkou jsem našel taky, dokonce s pěknými kovanými ozdůbkami.
Problém byl v tom, že na té pravé straně ulice to byla vrata první, zvonek ten lump nemá a ten zdánlivě druhý dům je vlastně třetí, takže jsem obtěžoval úplně nevinné lidi. Až po zaklepání na třetí okno jsem se dostal k cíli. Napřed vykoukla jeho paní (a potom se mi přiznal, že mě považovala za nějakého loudila šrotu, moje chyba, nemám chodit tak zarostlý), ale potom jsem byl poznán a na to kafe pozván. Opravdu se mu ještě špatně chodilo, trvalo, než mi otevřel. Mohl jsem si vybrat, zouvat se nebo zůstat obutý. Představil jsem si problémy se zouváním a obouváním těžkých bot, tak jsme skončili v jeho módním kadeřnickém saloonu, kde ve volných chvílích stříhá psy. Zapovídali jsme se poněkud, paní nám to dobré kafe udělala, on se pochlubil knížkami, které tu má uložené (ty ocenit umím) a taky odznaky, které nastřádal nebo dostal (ty už tak moc ne) a vůbec vypadal spokojeně, že jsem ho na chvíli vytrhl ze stereotypu.
Semleli jsme leccos, z místní historie si pamatuje hodně, ale o jízdních řádech tedy moc neví. Na Zastávkách jsou péčí některých místních obyvatel obzvláště pečlivě strhány, tam jsem se moc nedozvěděl, už když jsem šel k němu. Brodit se po tom chodníku, po kterém jsem šel jen kousek, se mi nechtělo, autobus, který odtud odjíždí, mě mohl dost přiblížit. A že prý jede v neděli tak nějak v celou. Tak jsem se kolem půl rozloučil, že se tu ještě porozhlédnu, typický dříčský dvorek mi přišel dost malebný pro stisknutí spouště, nedaleký popraskaný dům mě taky zajímal, a výsledkem bylo, že jsem se od pána vyhrabávajícího auto ze sněhu dozvěděl, že mandelinka před minutkou odjela. „A to tu dobrých pět minut ten autobus čekal.“děl onen pilný muž. No šel jsem pěšky. Na chodník jsem se vykašlal, okraj silnice to jistil. Ve starých Kročehlavech už to bez chodníku nešlo, ale probojoval jsem se až ke stanici šestky. Prý právě v době, kdy tudy měla jet, i dalších pár lidí si to myslelo. Měl jsem nutkání jít dál zase po svých, ale průchodnost chodníků se jevila ještě horší, než dosud. Čtvrthodinku jsem si počkal. Měl jsem i co studovat. Výlev nešťastné duše podaný jako inzerát přilepený ke sloupu veřejného osvětlení sice není veselý, ale zajímavost nepostrádá.
Abych ještě dodal, v knihovně jsem byl a půjčil si jeho Vzpomínky na staré Kladno. Doporučuji, číst se to určitě dá.