Luhačovice - kaple sv. Alžběty

Město Luhačovice - to jsou hlavně největší moravské lázně. Leží na rozhraní Slovácka a Valašska v jihovýchodní části Zlínského kraje.

Kapli sv. Alžběty dala postavit roku 1795 majitelka lázní Alžběta Serenyová pro nemocné léčící se v lázních. Kapli posvětil 24.6.1795 olomoucký metropolitní kanovník Jan Nepomuk Serenyi. 6.7.1795 povolil olomoucký arcibiskup Theodor Colloredo sloužení mše svaté a udělování svátostí v kapli.

Z původního zařízení kaple se dochoval do dnešních dnů dřevěný oltář se sochou Božského Srdce Páně mezi dvěma anděly.

Kaple sloužila jednak pro kněze - lázeňské hosty, aby zde sloužili mše svaté, jednak také její zvonek ohlašoval počátek a konec lázeňských procedur. Podle nařízení správy lázní z 27.9.1816 se muselo zvonit od 15. května 3x denně - v 6:OO, ve 12:00 a v 18:00. Toto zvonění také označovalo počátek a konec koupání v lázních.

Zvon, který byl v kapli původně umístěn, byl za první světové války odstraněn. Kov ze zvonu se roztavil a znovu použil na výrobu zbraní. Doklady o jeho existenci jsou zaznamenány v dobových písemnostech a historických kronikách. Existenci také dokládají dobové fotografie z roku 1885 a rovněž pohlednice z roku 1910.

Nový zvon do kaple svaté Alžběty v hodnotě 35 000 Kč byl pořízen s přispěním 30 000 Kč z grantů města Luhačovice a je na něm, podobně jako na jeho předchůdci, obraz Nejsvětější Trojice. Zvon má průměr 320 mm, ladění l3, váží 23, 5 kg, byl odlit v dílně Leticie Vránové – Dytrychové a reliéf je dílem akademické sochařky Věry Kunčarové. V době luhačovické pouti 7.7.2013 bylo slavnostní žehnání zvonu.

Svatá Alžběta se narodila na bratislavském hradě v r. 1207 jako dcera uherského krále Ondřeje II. Ve čtyřech letech byla zasnoubena Ludvíkovi, synu durynského lankraběte, za nějž se ve čtrnácti letech provdala a jejich šťastné manželství trvalo šest roků (měli spolu 3 děti). Vychována byla na hradě Wartburku pod vedením své budoucí tchyně Sofie. Když dorůstala, pozorovala ji Sofie s neklidem: Alžběta uprostřed nejživější hry najednou přestala z lásky k Bohu (jak říkala). A také její chování k lidem a dětem níže postaveným okolí zaráželo - byla k nim dobrá, jako by byla s nimi spřízněna. Když její muž umřel na cestě na křížovou výpravu, odešla potají z Wartburku a usadila se v Eisenachu, kde žila v chudobě stejně jako mniši františkáni. Ze svého vdovského jmění založila Alžběta v Marburgu špitál a sloužila tam jako ošetřovatelka v šedém oděvu dcery třetího řádu svatého Františka. Brala na sebe práce, které nikdo jiný nechtěl dělat.