Luhačovice – Lázeňské divadlo

Kulturní akce k lázeňskému životu patří od nepaměti a zřejmě i proto už luhačovické divadlo „dávno“ překonalo v relativně dobré kondici věk stoletého „starce“. Stavba divadelní budovy byla totiž zahájena v roce 1907 a o rok později bylo Lázeňské divadlo dokončeno. Autorem jeho podoby je architekt František Skopalík, významná persona a člověk, který studoval – mimo jiné – v Praze, Curychu a Mnichově. Nejvíce se ale nakonec zviditelnil jako malíř a velký cestovatel. „Renesanční“ umělec z Hané, tedy vídeňský Čech Franta Skopalík, ve „výběrovém řízení“ nakonec porazil i slavného Dušana Jurkoviče. Ten navrhl svou tradiční „dřevěnku“, architekt Roith z Prahy, autor zdejšího Společenského domu, zase monumentální stavbu se secesní dekorací. Vítězství Skopalíkova neoklasicistního návrhu však bývá občas zpochybňováno jako předem určené. a stejně byl jeho návrh nakonec silně „seškrtán“. Budovu Lázeňského divadla, která svá nejšťastnější léta zažila v období tzv. první republiky, najdeme na ulici Dr. Palka Blaho (č. 289). Již od roku 1908 se zde konaly porady Čechů a Slováků, v tzv. Československé jednotě. Dnes zde pro změnu dochází setkávání ochotnických divadelních souborů na akci nazvané „Luhačovická divadelní sešlost“. V souvislosti se vznikem divadelní scény v Luhačovicích je však potřeba zmínit ještě jedno jméno: MUDr. Zikmund Janke. Tento lázeňský lékař a nadšený divadelní ochotník, který napsal a režíroval několik divadelních her, byl prvním a hlavním nositelem myšlenky i realizátorem vzniku luhačovického Lázeňského divadla.

Z důvodu nedostatku finančních prostředků bylo v létě roku 1908 divadlo pro 250 diváků otevřeno se střechou z lepenky a bez hygienického zařízení (co by na to dnes asi řekla EÚ a hlavní hygienik ČR …). Stavbu zahájil v roce 1907 uherskohradišťský stavitel Josef Schaniak, který na ni měl částku 26.000 korun, která se nakonec zvýšila na 43.000, čímž divadelní společnosti vznikl pořádný dluh. Exteriér sice nijak zvlášť zdobný nebyl, ale interiér se mohl pyšnit všemi náležitostmi slavných velkých divadel. Nechyběly ani lóže potažené červeným sametem, girlandové drapérie nebo orchestřiště pro 22 hudebníků. Tato honosnost však nezabránila velkým provozním problémům, jako je zatékání střechou, podmáčené zdi, opadávající omítky … a hlavně růst dluhu.

Ke změně došlo až v roce 1917, kdy divadlo převzala lázeňská Akciová společnost. V roce 1925 tak dojde k vybudování systému NTL parního ústředního vytápění a v letech 1928 až 1929 bylo přistavěno skladiště na rekvizity a kulisy. Velké opravy pak proběhly v letech 1937 až 1939. Největší zásah však přišel v roce 1956, kdy byla přistavěna vstupní část divadla, do které byla umístěna pokladna, bufet a šatna. Tím se sice rovněž zvýšil počet sedadel, ale bohužel také zmizel mohutný obloučkový vlys nad hlavním vstupem, který navíc zdobily geometrizující obrazce. K zásadní opravě pak došlo až v letech 1978-1979, kdy byla střecha pokryta plechovou krytinou, nově natřena fasáda a interiér vybaven čalouněnými sedadly a dvěma křišťálovými lustry.

Lázeňské divadlo má svou slavnou historii. Vždyť zde hned ve 2. sezóně sídlilo slavné smíchovské Švandovo Intimní divadlo, jehož herci bydleli ve vile Valaška. V následujících letech zde „bodovala“ především opereta, poté Česká filharmonie a v roce 1914 kabaret Červená sedma. Občes se v prostorách divadla konala také filmová představení. S divadlem jsou spojováni i mnozí slavní návštěvníci Luhačovic. Jmenovat můžeme například Leoše Janáčka, Bohuslava Martinů nebo Josefa Suka. Později přibyli také mnozí zpěváci pop music i herci Národního divadla v Praze. Od roku 1945 počet divadlních představení klesá a situace se zlepšila až v roce 1979. Od té doby zde vystupují převážně herecké soubory z Uherského Hradiště, Olomouce, Brna a Prahy. Stěny divadla v té době zdobí obrazy umělců takových jmen, jako jsou Brožík, Slavíček, Schikaneder, Úprka nebo Mařák.

Luhačovické divadlo je podélná patrová budova s přízemním kvadratickým vstupním vestibulem, umístěná do mírného svahu nad jihovýchodní stranou Lázeňského náměstí. Předstupující vestibul člení pět vchodových os, vzájemně oddělených sloupky a pilíři. Nad nimi vidíme výrazný nápis Lázeňské divadlo a půlkruhové, částečně zaslepené, termální okno. To doplňují dvě menší, rovněž půlkruhové, postranní okenní otvory. Vrchol průčelí tvoří trojúhelníkový štít a na bocích se nacházejí Skopalíkovy nárožní věžičky. Vlastní divadelní trakt zakončuje nevysoká provazištní věž. Jestliže exteriér divadla bývá označován za jednoduchý až strohý, u interiéru se hovoří o účelné jednoduchosti se střídmým, subtilním dekorem.

Kulturní památkou se tato budova stala v roce 2005.