Luhačovice – pramen a pavilon Vincentka

Vincentka je určitě nejznámějším a nejvyhledávanějším luhačovickým pramenem. Její pavilon je také umístěn na lukrativním místě na konci kolonády, tedy mezi nejkrásnějšími lázeňskými hotely – Jurkovičovým domem, Domem Bedřicha Smetany a Jestřabím. Minerální pramen Vincentka byl dříve nazýván Hlavním pramenem a patří mezi vůbec nejstarší (má v této kategorii stříbro) luhačovické prameny. Vždyť tento pramen je znám již od roku 1680 a o pouhých 109 let později byl nad ním vybudován pavilon. Ten současný pavilon však pochází až z roku 1947, tedy z doby, kdy vznikla i zdejší kolonáda. Jméno Vincentka pak dostal pramen roku 1792, kdy byl pojmenován po hraběti Vincenci Serényim.

V pavilonu Vincentka dnes můžeme ochutnat stejnojmenný minerální pramen v teplé (ohříván uměle v pavilonu) i studené variantě. Platí zde ale jistá omezení. Pavilon má časově limitovanou provozní dobu, včetně „obědové“ pauzy. Pokud nemáme lázeňský „koflíček“, můžeme si zde zakoupit umělohmotný kelímek. Samotná tekutina je zdarma a můžeme si ji sami stočit i do vlastní PET lahve. Zde je ovšem z časových důvodů (prostě aby se netvořily fronty jako za komunistů, když dovezli maso nebo pomeranče) limitována také velikost nádob, což zrakem ostřížím pozorně sleduje přísná paní „dežurná“.

V každém případě se Vicentka díky unikátnímu složení stala brzy vyhledávaným zdrojem k léčení mnoha nemocí a předstihla tak i slavné německé lázně Selter. Mocný pramen budoucí Vincentky však hlavně přiměl hraběte Vincence Serényho roku 1789 k vybudování zdejších prvních lázní. Ty pak byly upraveny na počátku 19. století a za hraběte Jana Serényiho. V roce 1902 se pak Vincentka začala plnit do lahví … a její vývěr začal vzápětí kolísat. Proto byl pramen roku 1907 upraven, a to zejména zásluhou lázeňské legendy, dr. Veselého. Hlavní a nejvýznamnější změna pro Vincentku však nastala až po roce 1945, kdy došlo k velké přestavbě celého komplexu. Podle staršího projektu z roku 1940 byl postaven v letech 1947 až 1949 současný pavilon pramene Vincentka,uzavírající otevřenou kolonádu, jeho plnírna i samotná kolonáda. Autorem současné podoby tohoto komplexu je architekt Oskar Pořízka.

Samotný pramen Vincentky vyvěrá za kolonádou, na severním úpatí „velehory“ Velká Kamenná. Je jímán v hloubce okolo 50 m a následně stažen do osmimetrové studny, která byla v roce 1879 obezděna a zastřešena. Následně byl postaven první pavilon, který měl tvar kaple a který pak byl několikrát upravován. Dnes je pramen veden do pavilonu (nebo haly) s centrální kašnou a výdejním pultem. Udává se, že vydatnost tohoto pramene činí přibližně 10 až 13 litrů za minutu a je charakterizován jako přírodní, studená, velmi silně mineralizovaná uhličitá a jodová minerální voda hydrogenuhličitano-chloridosodného typu, vyznačující se navíc zvýšeným obsahem barya, bromidů, fluoridů a kyseliny borité. Vincentka se také mohla vždy pyšnit „reklamním sloganem“, který zní: „Nemocnému k útěše, zdravému k potěše“.

Vincentka je zbytkového mořského původu a nejčastěji se používá k pitné léčbě, kloktání a inhalacím (údajně je základním inhalačním médiem ve většině inhalatorií v České republice) a jako jediná z luhačovických pramenů se plní – a následně ne zrovna levně prodává - do lahví a vyrábějí se z ní různé další produkty. Je doporučována při onemocnění cest dýchacích, hlasivek, při chorobách látkové výměny, vředových choroby žaludku i dvanácterníku, při vleklém zduření jater nebo při diabetes (konkrétně v Luhačovicích jsou však inhalace ordinovány vždy a všem). Vincentka také výborně pomáhá regenerovat lidský organismus po velkých ztrátách potu i ve stavech tzv. poopičních (odborně se to prý nazývá „úprava metabolismu po alkoholových excesech"). A je vhodná také při prevenci zubního kazu u dětí nebo jako přírodní doplněk výživy pro děti, těhotné ženy, sportovce a rekonvalescenty. No zkrátka všelék, skoro jako slivovice ...

Zcela na závěr ještě pár slov o podobě pavilonu Vincentka, respektive o jeho interiéru. Ten je totiž velice zajímavý, protože tak nějak spojuje podobu kostela s reálným socialismem. Pavilon je totiž dvěma řadami štíhlých sloupů rozdělen na trojlodí se středovým svatostánkem, který tvoří kašna pramene, ohraničená kruhovým zábradlím se zdobnou mříží. Po stranách se nachází Ochozy nebo galerie. Podoba sakrální stavby končí vitrážovými okny. Různé reliéfy a mozaiky už však odkazují k období jinému, které se s náboženstvím zase až tak dobře nesnášelo. Výtvarná výzdoba interiéru haly keramickými mozaikami je totiž mladší (r. 1957) a je již plně koncipována v duchu socialistického realismu. Jejími autory jsou Stanislav Mikulaštík, Jan Kobzáň a Josef Kousal.

Za zmínku stojí také fakt, že pavilon Vincentka sousedí s naprosto úžasnou prodejní galerií Vladimír Ohlídal Art Gellery, která rozhodně stojí za návštěvu a o které je na Turistice samostatný příspěvek. Za touto galerií - a vedle pavilonu Vincentky - se nachází malé nádvoříčko se zelení, nějakými těmi kamennými uměleckými artefakty a veřejnými toaletami.

Pavilon Vincentka je součástí komplexu, nazvaného „Kolonáda s pavilóny pramenů, vyšetřovací a výzkumný ústav s restaurací a kavárnou“. Autorem této novostavby z let 1946 až 1952 je architekt:Oskar Poříska. Komplex je v rámci luhačovické architektury řazen do kategorie „akademická secese a klasicizující modernismus první třetiny 20. století“. Pořískova koncepce vychází z jeho urbanistických studií ze 40. let, v nichž usiloval o scelení lázeňského centra a jeho začlenění do koncepce Jurkovičovy. Pavilon Vincentky tak vlastně tvoří „vložený kloub", z něhož vychází Velká kolonáda s pramenem Amandky a Malá kolonáda s vyšetřovacím a výzkumným ústavem. Velkými poloměry zakřivení se obě křivky váží k protějším dominantám náměstí, tedy Jurkovičovu domu na straně jedné a Společenskému domu s domem Bedřicha Smetany na straně druhé.