Loading...
Turistické cíle • Památky a muzea • Trosky
Ano, do dnešních dnů se z velmi populárního lázeňského objektu, vystavěného dle plánů architekta Dušana Jurkoviče, zachovaly jen ohořelé černé Trosky základových a sklepních zdí. Nadarmo se neříká, že "všechna sláva polní tráva"... tady ale za zmar slavné a nesmírně cenné historické budovy, jejíž hodnota je numericky vlastně nevyčíslitelná, mohly ohnivé plameny. Stalo se tak jednoho zimního dne roku 2002 ve tři hodiny ráno. I když už o půl hodiny na místo přijela první místní hasičská jednotka (a později se k ní přidaly i sbory ze Zlína a Slavičína), hasiči se museli v boji s plameny střídat, aby rozmrzli, neboť kolem panoval krutý patnáctistupňový mráz. Dohašování pokračovalo až do pozdního odpoledne a požárníci přitom shazovali i zbytky ohořelých konstrukcí, aby později na někoho nespadly. I když panovalo přesvědčení, že byl oheň na objektu založen úmyslně, neboť si ho poslední majitel nechal pořádně pojistit, prokázat se to nepodařilo... A tak z kdysi slavné Slovácké búdy dnes zbyly jen zamračené kamenné Trosky, smutně se rozhlížející z parkovitého návrší na lázeňskou výseč kraje.
Slovácká búda vznikla podle Jurkovičových návrhů v roce 1906 jako jeho předposlední luhačovické dílo. Stavět se začalo na zakázku Skalického obchodního družstva, které si zde přálo vybudovat prostory, kde by mohlo uskladnit a k prodeji nabízet své víno. Později k nabídce přibyly i slovenské speciality. Od roku 1911 se zde majitelé střídali, búda se rozrůstala a přitom měnila svou podobu. Něco se ještě dělo dle původních plánů věhlasného architekta, ale třeba populární tančírna už byla dílem jiného. Uvnitř búdy se scházela československá žurnalistická, spisovatelská i politická elita. Přes letní sezónu objekt sloužil jako oblíbená restaurace a vinárna a na terase přes den vyhrávala dechovka a tančilo se tu. V období druhé světové války se do Luhačovic za odměnu přijížděli léčit němečtí vojáci, ale Slovácká búda i tehdy sloužila svému účelu. Stejně tak po roce 1948, kdy se stala součástí státního podniku RAJ. A její naprosto stejné využití (podle vzpomínek nejen mých, ale i mnohem starších pamětníků) trvalo až do "sametu." A i když potom přešla do soukromých rukou, stále to bylo velmi oblíbené místo, kde hrála živá hudba a lidé tu chodili tančit a bavit se. A to až do okamžiku, kdy její bezmála stoletou historii navždy zmařily ty ohnivé plameny...