Madrid - katedrála Panny Marie Almudenské (Catedral de la Almudena)

Madridská mariánská katedrála, jejíž celý název zní La Santa Iglesia Catedral de Santa María la Real de la Almudena, byla vysvěcena papežem Janem Pavlem II., je stavbou gigantickou, svým způsobem kontroverní. a proto jedněmi velebenou a milovanou, jinými nenáviděnou a zavrhovanou. V každém případě však pozoruhodnou nebo minimálně nepřehlédnutelnou. Jedná se v podstatě o novostavbu, vybudovanou v období let 1879 až 1993 (základní kámen však položil král Alfonso XII. až v roce 1883), která se nachází na adrese Calle de Bailén č. 10, tedy v historickém centru Madridu. V její podobě, kterou vytvořili dvě dvojice architektů, se pojí několik historizujících slohů a veřejnosti je přes den volně přístupná (v době bohoslužeb je, samozřejmě a bohužel, možnost prohlídky chrámových interiérů značně omezena).

Všeobecně se uvádí, že exteriér katedrály je neoklasicistní, interiér neogotický a krypta neorománská. A zatímco pod nadzemní částí jsou podepsáni Fernando Chueca Goitia a Carlos Sidro, podzemní kryptu vytvořili Francisco de Cubas a Enrique Maria Repullés. Plocha katedrály je 4.800 m2, její délka 102 metrů a nejvyšší bod (křížení lodí) dosahuje 73 m. Kopule je vysoká 72 m a věže „pouhých“ 60 m. Hlavní loď je dlouhá 82 m a široká 12,5 m, boční loď dlouhá 68 m a široká 6 m, stejně jako kaple. Společná výška obou lodí dosahuje téměř 26 m.

Je přitom zajímavé, že je katedrála orientována ve směru sever – jih, což je dáno tím, že je pojímána jako nedílná součást vedlejšího královského paláce. K němu tedy směřuje hlavní katedrální průčelí, zatímco hlavní vstup do chrámové lodi je směřován do ulice Bailén a vstup do krypty najdeme na ulici Cuesta de la Vega. V každém případě můžeme vznik současné katedrály spojovat s pozdně středověkým kostelíkem stejného zasvěcení, který v těchto místech stával – ve své původní podobě - do roku 1567. Potom byl postupně rozšiřován a přestavován až do roku 1868, kdy zanikl. A dozrál čas na nové velké věci.

Vše zahájil architekt Francisco de Cubas, který navrhl velkolepou neogotickou stavbu ve stylu chrámů francouzských, ovšem za využití nejdůležitějších prvků španělské architektury středověku i 19. století. Kryptu se samostatným vstupem z Cuesta de la Vega však navrhl hned na počátku v neorománském slohu. Krypta byla jako modlitebna pro veřejnost otevřena v roce 1911 s tím, že ji dokončoval už E.M. Repullés. A současně byly postaveny první pilíře samotné katedrály. Její stavbu však zastavila občanská válka, i když starosta města pověřil architekta Luise Mosteira, aby dílo dokončil. Ten sice navrhl významné změny architektonického stylu, ale stavba zůstala opuštěná až do roku 1950, kdy F.C. Goitia a Carlos Sidro vyhráli soutěž na dokončení chrámu. Do původní neogotiky tak nečekaně vstoupil neoklasicismus. Práce pak pokračovaly až do roku 1965, kdy je zastavil nedostatek financí.

Ty byly zajištěny až v roce 1984 a za necelé desetiletí byla už nová katedrála, která tuto funkci převzala od kolegiátního kostela sv. Isidora, vysvěcena. A hned od svého otevření byla úzce spojena se španělskou královskou rodinou. Jako první zde byla v roce 2000 pohřbena v kapli pod oltářem Panny Marie královna Mercedes Orléanská, první manželka krále Alfonsa XII. Katedrála Almudena je také častým dějištěm různých státních ceremonií, včetně pohřbů bývalých španělských prezidentů.

Současná madridská katedrála byla postavena ze španělského dolomitického kamene a portugalského bílého i růžového „mramorového“ vápence. Ty doplnil stejný typ kamene ze španělského Alicante. Uvedený kámen doplňuje domácí žula (hlavní vstup se dvěma věžemi). Barva nebarva, kámen nekámen, v každém případě je nejnápadnějším exteriérovým prvkem katedrály její kopule, která je zevnitř spíše gotická a zvenku barokní. Na vrcholu se nachází sochy dvanácti apoštolů, které vytvořil sochař Luis Sanguino.

Jak již bylo naznačeno, hlavní průčelí katedrály směřuje k jižní straně královského paláce a je tvořeno velkým žulovým dvojitým sloupovým portikem. Jeho horní část obsahuje sloupy ionské, dolní toskánské a dohromady vše spojuje neoklasicismus. Součástí tohoto průčelí je také neobarokní nika s Pannou Marií Almudenskou i čtyři sochy španělských světců (sv. Isidor, jeho manželka Maria Toribia, sv. Tereza a sv. Ferdinand) od sochaře Ramona Chaparroa. Další čtyři sochy představují evangelisty a vytvořil je sochař José Luis Parés. Ten je také autorem dvou velkých kamenných štítů katedrály. Ve dvou výklencích můžeme vidět bronzové sochy sv. Petra a sv. Pavla od Juana de Avalos. Z bronzu jsou také vstupní dveře sochaře Sanguina, které zobrazují motivy týkající se španělské monarchie a Latinské Ameriky. Pravá věž je známá jako Mariana nebo Gallegos a jsou v ní čtyři zvony různých Santa Marií, v levé věži je kromě čtveřice zvonů také zvonkohra.

Vstupní průčelí bývá označováno jako Bailén, a to podle ulice, do které směřuje. Jedná se vlastně o jednoduše monumentální stavbu, jejíž asi nejzajímavější částí jsou další Sanguinovy bronzové dveře. Na těch levých můžeme vidět P.M. Almudenu a krále Alfonsa VI. v roce 1085, na středních vysvěcení katedrály papežem Janem Pavlem II. v roce 1993, krále Juana Carlose I. s manželkou Sofií a matkou Marií de la Mercedes a madridského arcibiskupa a na pravých bočních dveřích zdejšího kardinála a nejreprezentativnější památky města. Uvedenou výzdobu doplňují sochy rodičů Panny Marie – tedy sv. Jáchyma a sv. Anny – od Jose Luise Parése, které najdeme ve výklencích v horní části fasády. Před vstupem se nachází nevelká venkovní čtvercová prostora, většinou známá jako náměstí Jana Pavla II. Najdeme zde nejen papežovou sochu v nadživotní velikosti (sochař Juan de Avalos), ale také čtyři fontány a sloupy osvětlení. Náměstíčko je přístupné po širokém schodišti a jeho oplocení ještě doplňují sochy španělských světců (Antonín Maria Claret, Ignác z Loyoly a Jan z Ávily) od sochaře Consuelo Perea.

Trojlodní katedrála je postavena na půdorysu latinského kříže, s širokým – rovněž trojlodním – transeptem. Chór je ambitový s pěticí plaménkových kaplí. Jestliže exteriérová podoba katedrály bývá nejčastěji označována jako eklektický neoklasicismus s barokními linkami, interiér je typickou neogotikou, včetně pestrobarevných vitráží. Také moderní čtyřmanuálové varhany, umístěné na kůru, vycházejí ve své podobě z gotických oltářních obrazů. Pocházejí z roku 1999 a postavil je varhanář Gerhard Grenzing. Hlavní oltář je vlastně velkou mensou ze zeleného mramoru, nacházející se v centru lodi. Vpravo od něj se nachází gotizující biskupský stolec z roku 1885 a za ním barokní socha Ukřižovaného Krista z roku 1620 (sochař Juan de Mesa). Ze stejného období pocházejí také chórové lavice, umístěné původně v kolegiátním kostele sv. Isidora. Zmínit musíme také skvělou – v křížení lodí umístěnou – skulpturu Pád Ježíše z kříže (též Kristus Milosrdný) od Juana Martineze Montanese. Toho doplňuje Kristus přivazovaný ke kůlu z konce 17. století. Vytvořil jej barokní neapolský sochař Giacomo Colombo. Důležitá je rovněž kaple Nejsvětější svátosti s ukázkou středověkého sochařství 13. století, soškou Virgen del Monte.

Samostatný článek by si zasloužili některé další části katedrály, zejména kaple patronky města Panny Marie Almudenské, nacházející se v pravé příčné lodi, přímo proti hlavnímu vstupu. Jedná se v podstatě o vyvýšený oltář se dvěma postranními schodišti. Polychromovaná dřevěná socha Panny Marie s dítětem v náručí je původním gotickým dílem, stejně jako cenný oltářní obraz, který v 15. století vytvořil Jenda Burgundský (Juan de Borgoña). Je tvořen osmnácti deskami s výjevy ze života Ježíše a Panny Marie. Predela je neogotická a Panna Marie stojí na stříbrném podstavci ze 17. století. Stříbrné svícny katedrále darovalo město Madrid. Pod schodištěm k oltáři se nachází oblouková hrobka královny Marie de la Mercedes.

V křížení transeptu najdeme také velký obraz z někdejšího hlavního oltáře katedrály - Přípravy na ukřižování od Francisca Ricciho. Tato práce z roku 1651 je považována za stěžejní dílo španělského barokního malířství. Nedaleko od něj můžeme vidět pozoruhodnou sochu Ležícího Krista, kterou vytvořil jeden z nejvýznamnějších španělských sochařů minulého století Juan de Avalos. Na opačné straně transeptu jsou umístěny pozdněgotické oltářní panely, namalované v kastilské dílně na přelomu 15. a 16. století. Centrální kaple ambitu je pak věnována sv. Isidorovi a jeho manželce Marii (Labrador a Cabeza). Najdeme zde jejich barokní sochy z přelomu 17. a 18. století (autor Juan Alonso Villabrille y Ron) nebo pohřební truhlu, ve které byly svého času uloženy světcovy ostatky světce. Truhla pochází z 13. století a je unikátním dílem středověkého umění, zobrazujícím různé výjevy ze života sv. Isidora.

Zcela na závěr pár informací vysloveně pestrobarevných. Mnohé návštěvníky katedrály jistě uhrane pseudogotická klenba centrální lodi. Je vytvořena důmyslným voštinovým propojením betonu, které snížilo finanční náklady i pracnost. Geometrická polychromie klenby je dílem malíře Jose Luise Galiceho a má připomínat kazetové mudejarské klenby za využití plátkového zlata a kontrastních barev. Galice vyzdobil i kopuli, kde zobrazil čtyři živly (země, moře, oheň a vzduch), držící oblohu. Většinu kaplí v tomto chrámu zasvětili moderním španělským svatým a zdobí je různé reliéfy a sochy světců, vytvořené sochařem Venanciem Blancem. Zaujme také křtitelnice z černého mramoru s vynikající sousoším sousoším sv. Jana Křtitele od Roberta Michela (18. stol.). Apsidové malby a vitrážová okna katedrály v roce 2004 požehnal sám arcibiskup madridský, kardinál Varela. Jejich autorem je Kiko Arguello. Nástěnné malby zobrazují – ve stylu ikon pravoslavných kostelů – výjevy ze života i „doživotí“ Krista (Křest, Proměnění, Ukřižování, Pantokrator, Vzkříšení, Nanebevstoupení a Příchod Ducha Svatého), vitráže jsou zaměřeny na Slovo Boží. A moderní vitráže s náboženskou tématikou, nacházející se v hlavní lodi, patří k tomu nejzajímavějšímu, co katedrála nabízí. Nejen kvůli zajímavým světelným efektům …

Katedrální kryptě je věnován samostatný článek.