Modrava - místo v srdci Šumavy

Modrava

 

Modrava – to je jedna ze šumavských obcí, kterými kráčela historie zdejšího kraje. Obec je tvořena hned třemi původními osadami ,které se jmenovaly Modrava, Filipova Huť a Vchynice-Tetov. Zatímco první dvě jmenované, se dožily dnešních dnů jako střediska cestovního ruchu, osadu třetí – Vchynice-Tetov, dnes již připomíná jen několik stavení rekreačního charakteru ve svahu nad říčkou Vydra.

Obec Modrava, ač se to zdá dnes jako těžko uvěřitelné, vznikla v roce 1614, jako rybářská osada! Považte! Místo, které bylo odedávna spojeno s okolními hustými lesy, kde přebývali dřevorubci se svými rodinami, a odkud odcházeli do lesů za živobytím takřka všichni jeho obyvatelé! Ale je tomu skutečně tak. Alespoň to stvrzují dochované dokumenty, spojené s pronájmem velmi dobře zarybněného Modravského potoka. Další zmínka o Modravě (nebo v té době se mluví o Maderu) se objevuje o tři roky později, tedy v roce 1617. Tentokrát se tomu tak děje v souvislosti s tudy procházející obchodní stezkou, kdy zde výnos královského majestátu povoluje pastvení těch soumarů, kteří jsou nuceni na tomto místě přenocovat.

V roce 1757 se Modrava znovu připomíná jako rozvíjející se rybářská a tentokrát i lovecká osada, ale již o 42 let později dochází k zásadní změně.

V roce 1799 kníže Schwarzenberg kupuje od hraběte Kinského rozsáhlé území Prášilského panství a plně si vědom obrovského bohatství šumavských lesů, se pilně věnuje těžbě dřeva. S výstavbou plavebního kanálu v letech 1799 – 1801, který začíná 2 km od Modravy, patřičně roste i její význam. A tentokrát je její sláva jednoznačně spojena se dřevem. Hned vedle hrázděné stavby bývalého Loveckého zámečku knížete Schwarzenberga vzniká Bienertova pila dřevo a plný, jakoby voňavý zvuk hudebních nástrojů, začíná znít po koncertních sálech celého světa. Podnikatel František Bienert, který pocházel z Varnsdorfu, dobře odhadl výjimečnost dřeva zdejších lesních velikánů a proto v roce 1827 odkoupil místní starší pilu od majitele panství a adaptoval ji na tovární objekt. Díky svému úsilí a schopnostem získává v roce 1832 císařské privilegium na výrobu ozvučného dřeva. Úspěch jeho projektu potvrzuje i vznik podobné provozovny ve Stožci, kde nalezlo práci na 100 lidí.Úspěšnému podniku zasadila smrtelnou ránu lesní kalamita v roce 1870 a tak vdova po majiteli pilu brzy prodala knížeti Schwarzenbergovi, který se postaral o její likvidaci a převedení výroby do Stožce.

Atmosféra dřevorubecké osady ožívá i v mistrovském díle Karla Klostermanna - Ze světa lesních samot, stejně tak jako několik kilometrů vzdálená osada Březník (Pürstling), jejíž vznik si vyžádala rovněž „dřevorubecká horečka“.

S přibývajícími léty přibývá i obyvatel a usedlostí. Nákladem 1 041 500 vzniká jedna z dominant obce – Klostermannova chata, jakožto významný počin Klubu Českých Turistů, jehož zásluhou tu byla v roce 1924, na základě projektu architekta Bohuslava Fuchse, vystavěna. Ještě v roce 1934 vyrůstá česká obecní a mateřská školka, ale pak přicházejí časy zlé. Nástup fašismu, 2. světová válka, poválečný odsun Němců, vznik hraničního pásma – to vše učinilo z Modravy zapomenutou, většinou jen vojáky obývanou a ostře střeženou obec na kraji hraničního prostoru.

Konec osmdesátých 20. století zastihuje Modravu jako zanedbanou a zchátralou obec. Jen pomalu, jakoby neochotně se zde mění život k lepšímu. A jsou to znovu turisté, a jejich touha po poznávání míst, která jim byla tolik let zapovězena, kdo přináší do těchto míst nový život. Stoupající poptávka po ubytování a stravování si žádá obnovu původních a výstavbu nových pensionů a ubytoven. Vzniká pension Arnika, nový kabát a majitele dostává Klostermannova chata, z původní obecné školy se stává luxusní hotel Modrava a nového využití se dostává i původnímu Loveckému zámečku i samotné Bienertově pile. Obě budovy také slouží turistů jako ubytovna a pension. Díky tomu, dnes v nadmořské výšce 985 m.n.m.., na soutoku Modravského, Roklanského a Filipohuťského potoka najdete ideální výchozí bod, pro poznávání zdejších slatí, hlubokých lesů, dravých říček i tajuplných jezer.

Je tomu už nějaká ta desítka let, kdy jsem se ocitl poprvé na Modravě. Dodnes si ale pamatuji, jak stísněnou atmosférou dotvářenou přítomností pohraničníků, na mě coby malého kluka zapůsobila tehdejší Modrava. S o to s větším nadšením, jsem se sem mohl vrátit na konci osmdesátých let minulého století. A překvapen tím, že mě hned za posledním stavením obce nezastaví pohraniční hlídka, vyrazit do míst, která nám byla tak dlouhá léta odepírána. Už ani nespočítám, kolikrát jsme se sem od té doby vrátil. Ať už to byly zimní pobyty, kdy se celé údolí schoulilo pod sněhové duchny, nebo naopak létem provoněné a sluncem rozpálené dny, kdy osada dávala najevo svou přívětivou tvář pod modrou oblohou, vždy jsem se sem moc rád vracel. Svůj neopakovatelný půvab tu totiž mají i ty úplně obyčejné dny. Jen ten kdo miluje Šumavu, dokáže objevit její krásu i za podzimních dešťů, podzimních plískanic, jasných dnů i zimních vánic. Ale snad nejhezčí chvíle je na Modravě tehdy, kdy odcházející letní bouřka provoní celé údolí vůní deště a nad údolím Vydry se rozklene barevná, nekonečně krásná duha.