Můj druhý výlet do vorarlberských Alp (2008)

1. a 2. den

K chatě Grass Hütte jsme dorazili 19.8. zhruba o půl čtvrté. A to po klikatých, strmých ale udržovaných silničkách od vesnice Egg. Chata stála v Podhůří kulaté Hory Tristenkopft a Hory Winterstaude. Bohužel první dva dny bylo velice vlhko a zamračeno, proto jsme se pohybovali pouze v blízkém okolí naší chaty.

První den jsme pozorovali, co zde roste a žije. Přímo u chaty se objevil tesařík obecný a srnci na paloučku za chatkou. Na louce a u cest rostl ocún jesenní. Objevila jsem i mátu dlouholistou a blatouch bahenní. Těsně před západem slunce jsme se odvážili si vyjít po cestě za lesík, který nám skrýval výhled na stráně se zelenými loukami, protože se rozjasnilo. Naskytl se nám úžasný pohled na zelené svahy pod Tristenkopftem naplněné zvuky kravských zvonců.

Druhý den dopoledne jsme si zajeli prohlédnout Egg a nakoupit si zde. Po návratu nás s bratrem nebavilo sedět v chatě, proto jsme se teple oblékli a šli jsme se i přes vlhké počasí projít. Na pastvinách jsme kromě krav viděli i oslici s oslátkem. U cesty rostly jarmanky obecné, kuklíky potoční, zvonky okrouhlolisté a chrpy luční. Okolo půl jedné jsme dosáhli k chatě Alpe Finne, čímž jsme vystoupali 242 metrů do výšky, vzdálenost, kterou jsme ušli, činilo pouhých 1700 metrů, což nebylo nijak namáhavé až na jeden úsek zhruba v půli cesty, kde byl sklon asi o 20 cm do výšky na jeden metr vzdálenosti. Od Alpe Finne byly vidět menší horské vodopády mezi Niedrem a Tristenkopftem kousek nad úpatím. Ale po horách se směrem dolů začaly plazit mraky, tak jsme se rozloučili s místní kočkou a vraceli jsme se dolů. U rozcestníku (v Rakousku tam nepíší vzdálenost, ale hrubý čas, za který na dané místo dojdete) jsme uslyšeli šum vody z lesa. Vydali jsme se tím směrem, zde protékal potok nebo spíše říčka s původem u zmíněných vodopádů. Voda byla modrošedá a zurčela si to rychlým tempem po světlých balvanech. Poté jsme se konečně o půl čtvrté dostali zpět k naší chatce, kde jsme objevili s tátou další potůček podložený vápencovými kameny.

3. den

Protože bylo stále vlhko, neodvážili jsme se k žádnému horskému výstupu. Ráno nás táta vzal a kolem jedenácté jsme dorazili do Bregenzu, kde jsme chodili po Bodamském nábřeží. Byl to úžasný pohled. Obrovská masa modré čisté vody uprostřed hor, dokonce byla vidět i kulatost země. Bylo vidět na dno, kde byli světlé oblázky. Hladiny hojně brázdily lysky černé a s ochmýřenými šedými mláďaty. Procházeli jsme celou promenádu od jezerního divadla Tosca, kde bylo zrovna chystáno obří oko až po dětský park, kde stála i odstavená parní lokomotiva. Cestou z hříště jsme prošli místní molo, kde posedávali kachny divoké a na zábradlí sřídavně usedávali a zase odlétali racci chechtavý.

Po návratu k chatě okolo druhé hodiny, jsme se vydali s bratrem na průzkum vodopádů, které jsme včera z dálky viděli. Po cestě jsme potkali jedli bělokorou, rdesno hadí kořen, jitrocel prostřední, pupavu bezlodyžnou, kakost smrdutý, silenku nadmutou, knotovku lesní pomněnky a netýkavku velkokvětou. Z brouků např. Kněžici rudonohou nebo tesaříka panenského. Na úpatí začal hojně růst oměj šalamounek, sasanky a hořec tolitovitý. Když jsme se dostatečně opláchli chladnou vodou zpod vodopádů, táhlo již na 7. hodinu, tak jsme se vydali dolů. U již zmíněného rozcestníku si na smrk sedli dva obrovští krkavci velcí. Odspodu přicházel táta, byl zvědavý, co jsme objevili, tak jsme ho zavedli k říčce, kterou jsme našli předchozí den. Poté jsme se společně vrátili k chatce, pod kterou se na louce uvelebily srny.

4. den

Ráno v deset jsme se sbalení rozhodli podat výkon a dosáhnout nějakého vrcholu. Vzali jsme to kolem našich vodopádů, do kroku nám cinkaly krávy. Šli jsme pěšinkou podél vodopádů a lesem stále nahoru mezi Niedrem a Tristenkopftem, pak jsme pokračovali po potoce až na jakousi mýtinku, nad kterou ve skalkách dováděli kamzíci. Pokračovali jsme značenou pěšinou podél členitých skal dále nahoru na další louku, kde byla nečekaně ukrytá další vysokohorská chatička. Na místní vlhké louce protkané potůčky jsme v trávě našli mloka černého. Když jsme se po značkách doškrábali na západní stranu skály, jež obklopovala tuto louku, posvačili jsme mezi jalovci a hořečky nahořklými. Pak jsme se po okraji skály vydali k vrcholům po čtyřech, jelikož svah byl hodně strmý a plný borůvek. Kolem poletovali babočky kopřivové, na chvíli se vyjasnilo, jelikož jsme vylezli nad mraky, ale pak nás od východu zavalil jiný mrak a tak jsme chvíli radši počkali mezi brusinkami, arnikou a vřesem. Když bylo vidět aspon na pět metrů okolo, vydali jsme se opět nahoru. Dostali jsme se konečně na hřeben mezi Tristenkopftem a Winterstaude, kde už nebyly ani smrky. Byli jsme výš, než je celá naše republika a měli jsme ještě stoupat. Pohled dolů, byť lehce zamlžený, byl úžasný. Sedli jsme si na lavičky z podélně půlených kmenů pod kříž na hřebeni. Ze severu byli skály strmé, Kamenité a potrhané, kdežto na jižních mírných svazích se zelenala tráva a bučely krávy. Vydali jsme se na Winterstaude, kam vedli úzké Kamenité cesty z hřebene opatřené kovovými lany. Kolem rostly netřesky. Za 30 minut jsme dosáhli vrcholu s dřevěným křížem upevněným ocelovými lany. Stáli jsme ve výšce 1877 m.n.m. pod námi pluli mraky, které se chvílemi rozestupovaly a ukazovaly široký rozhled. Poté jsme se podepsali do vrcholové kroniky, hledali v ní Čechy a následně jsme se vydali zpět dolů. Na severní straně Winterstaude běhaly ovce, jakoby to byli rovinky. Po modré jsme se vydali směrem Egg mezi Winterstaude a Tristenkopftem. Dole nás přivítala přítulná telátka a pak už stačilo jen najít tu správnou chatku. V 7 už jsme byli spokojeně zpět.

5. den

Už od rána pořádně lilo, takže jsme odpočívali po výstupu na Winterstaude a pozorovali skokany zelené v potoce u naší chatky.

6. den

Na mé neustálé žádosti tatínek svolil a ráno před desátou jsme se auty dopravili do Damüls, odkud jsme se lanovkou nechali vyvézt do výšky cca 1700 m.n.m. pod Mittagspitze, odkud jsme šli po hřebeni na západ po cestě, asi po hodině po červené jsme se dostali na strmou pěšinku, kterou jsme mezi ležícími krávami dostali na mou první dvoutisícovku - Hochblanken (2068 m.n.m.). Když jsme se najedli, napili, pokochali a podepsali do vrcholové kroniky u dřevěného kříže, vydali jsme se dál po hřebeni po červené, všude byl pouze vřes a borůvčí. Prošli jsme kolem horského Sunser See a fialovými pláněmi jsme pokořili i Ragazerblanken (2051 m.n.n.). Pak jsme se vydali pěšinkami dolů k autům. Ještě druhý den jsme měli fialové prsty.

7. den

Dopoledne jsme se auty vypravili do Lingenau podívat se na vápencové vodopády a řeku. Bylo to krásné, jako kdyby někdo vytáhl Jeskyně Moravského krasu na sluníčko, po vápencích živě proudila voda, na místech se i mezi stromy objevovala duha. Dalo se mezi jednotlivými útvary chodit na dřevěných chodníčcích a schůdcích, všechno to bylo ve svahu, pod kterým hučela modrá řeka. Ve 4 hodiny jsme se vrátili na chatu a začali jsme balit a uklízet.

8. den

Před sedmou ráno nakládáme věci do aut... Naposledy se ohlížím za místem, kde bych chtěla žít. Jedeme domů.