Loading...
Do mého rodného Brumova jsme tentokrát přijeli na Diamantovou svatbu mých rodičů a na oba víkendové dny, takže jsme měli dostatek času i na procházky městem. Brumovský hrad byl bohužel kvůli jiné veselce zrovna nepřístupný, takže jsme jako alternativu zvolili návštěvu městského muzea.
Nachází se jen asi 300 m od náměstí v Podzámčí v prostorách bývalé pánské vily, zbudované zde ve třicátých letech minulého století, jež sloužila posledním majitelům brumovského panství k bydlení až do roku 1945.
My už kdysi v tomhle muzeu jednou byli, ale tehdy se jeho exponáty nacházely pouze v přízemí budovy. Od té doby se ale mnohé změnilo a v současnosti jsou vystaveny také ve dvou patrech vily. Navíc se může v sezóně muzeum pochlubit trošku jinou otvírací dobou, než jakou známe odjinud: otevřeno je denně včetně pondělí od 9 – 17 hod (s hodinovou přestávkou na oběd), mimo sezónu od října do dubna pak od 8 – 15.30, ale to už je o víkendu zavřeno.
Muzeum vzniklo v dubnu roku 2004 a sbírky byly převzaty od Muzejní společnosti Vlára, která cenné předměty sbírala během posledního půlstoletí. Stálá expozice je zaměřena na život Valachů pod brumovským hradem, na typická řemesla a na vybavení jejich domácností. Ve výstavních prostorách pak může návštěvník shlédnout historické, národopisné anebo archeologické expozice.
Vstupné pro dospělého činí 50 Kč a součástí muzea je také místní informační centrum.
Jelikož se zrovna píše rok 2020, byla v přízemí umístěna výstava Hrad Brumov v proměnách století, uspořádaná k dvacátému výročí otevření hradu veřejnosti a samozřejmě také na počest archeologovi Jiřímu Kohoutkovi, který při průzkumu v sedmdesátých letech minulého století přízemí hradu a jeho sklepy a sýpky doslova vykutal ze země.
Dále jsme si v suterénu prohlédli Valašskou světničku s ukázkou vybavení prosté domácnosti, doplněnou předměty každodeního života a ukázkou krojů.
Pak už po schodech do prvního patra, kde nás nejprve čekal pokoj s retro zařízením a upomínkou na posledního majitele brumovského panství. Kupodivu jím byla „Ona“, neboť v roce 1926 panství kvůli absenci mužských potomků přešlo na snachu Antonína Drehera – na Edeltrudu Dreherovou. Ta po svých druhých vdavkách změnila příjmení a titul na Hraběnkou Kulmerovou. Jak se tak ale říká, že do třetice všeho dobrého i zlého, i ona se nakonec ještě jednou provdala a stala se hraběnkou Rainer-Harbachovou. Panství s velkostatkem (po válce na jeho místě zbudován n.p. MEZ) ji pak patřilo už jen do roku 1945, kdy jí byl veškerý majetek zkonfiskován.
V sousední mnohem větší místnosti se nacházela národopisná expozice s podomácku zrobenými zemědělskými a řemeslnými nástroji, jednalo se hlavně o exponáty stolářů, truhlářů, tkalců a ševců, nechyběly ani nástroje potřebné k obdělávání polí a luk. Kromě toho různá příslušenství patřící do typické domácnosti (např. i první valašská „automatická“ pračka) a vybavení první třídy školy se slabikáři, jaké ještě i já dobře znám z doby mého dětství.
Expozice byla doplněna o zapůjčenou část rozsáhlé sbírky žehliček pana Leoše Bednáře z Brumova a navíc také tím vším, co k žehlení přináleží – jako např.žehlícími prkny, valchami, kulmami či pracími zvony.
Výstava žehliček nám přiblížila celou jejich historii, a to od prvních kusů nahřívaných na plotně přes ty plněné uhlím a dále pak přes nástroje lihové, plynové a benzínové až po ty dnešní nejmodernější. Jsou různých materiálů, různého designu a kromě těch z našeho světadílu jsme tady mohli omrknout též exponáty z Japonska, Číny, Indie a USA.
Na stěnách místnosti byly umístěny ukázky reliefních řezeb místních lidových umělců v podobě naivních obrázků ze života prostého valašského lidu. Tyhle obrazy pak zdobily i zdi poslední výstavní prostory o patro výš, jehož hlavní expozice se v prosklených vitrínách opět věnovala žehličkám.
Na nejhořejší chodbě visela zvětšenina černobílého obrázku z knihy Ludvíka Vaculíka „Cesta na Praděd“... a dlužno dodat, že si místní svého rodáka – slavného publicistu, fejetonistu a spisovatele velmi cení a na jeho počest je dole v přízemí umístěna i výstavka všech jeho písemných děl.