Na prohlídce muzea v tršickém zámku

Nejvýznamnější památkou bývalého městečka je třítraktový jednoposchoďový zámek, mající i v současnosti podobu spíše větší tvrze či hrádku. Vypíná se z návrší nad náměstím a z druhé strany úbočí „zámeckého“ kopce omývají vody Zámeckého rybníka.

 

Původní gotickou tvrz si tu vystavěli místní vladykové. Roku 1339 připadl celý jejich majetek markraběti Joštovi. Pak panství zakoupil Lacko z Kravař a na Helfštýně. Dále jej vlastnila Anežka, vdova po Mladotovi z Prasinovic, vladyka Bohuslav z Kokor, Hynek z Vranovic (za něj se tvrz nazývala hradem) a Jindřich z Prusínovic a na Potštátě. Jiřík Žabka z Limberka ji nechal roku 1532 přestavět na renesanční zámek. (Podle tohoto majitele, jenž zvelebil panství a zasloužil se o to, aby Tršice získaly statut městečka, mají Tršice ve svém znaku žábu.)

Po něm panství zakoupil Žibřid z Bobolusk a jeho syn je postoupil olomouckému biskupovi. Roku 1830 zámek vyhořel, byl opraven a empírově upraven. Olomoucká kapitula jej spravovala až do roku 1948, poté se stal majetkem státu. V sedmdesátých letech byly na zámku provedeny další úpravy a dnes se o jeho prostory dělí obecní úřad s místní knihovnou a malým vesnickým muzeem.

 

A právě do něj vedly ve slunečném nedělním říjnovém odpoledni naše další kroky.

 

Ještě před vstupem na nádvoří jsme se zastavili u panelu s prvním zastavením místní naučné stezky a přečetli si informace o pohnutém osudu židovské rodiny Wolfových a o tragédii, která se na sklonku druhé světové války odehrála v nedalekém Zákřově:

 

Wolfovi bydleli až do vypuknutí války v Olomouci, poté se přestěhovali do Tršic. Roku 1942 obdrželi předvolání k transportu do Terezína. Výzvy sice uposlechli a ke shromáždišti v Olomouci vyrazili, ale pak si to rozmysleli a vrátili se do Tršic. Zde se až téměř do konce války skrývali buď v domech místních, anebo v lese a později v Zákřově. Od začátku jejich skrývání před fašisty si začal tehdy patnáctiletý Otto Wolf psát deník a poslední zápis do něj učinil 13.dubna 1945.

O čtyři dny později Němci do Zákřova (kvůli velké aktivitě partyzánů v okolí) vyslali kozácký oddíl. Jeho členové nejprve vypálili jednu usedlost, zbylé vyrabovali a všechny muže nad padesát let - počítaje v to i Ottu Wolfa - převezli do Velkého Újezda. Tam je vyslýchali, mučili a vpodvečer odvezli do lesa a popravili. Jejich těla pak naskládali do dřevěné boudy a tu podpálili.

O smrti devatenácti mužů se lidé dozvěděli až po osvobození a nalezený Ottův deník byl roku 1997 vydán i knižně…

 

Pak už jsme vyrazili dovnitř do zámku, kde nás přivítali dvě sympatické pracovnice muzea a po zaplacení lidového vstupného započali prohlídku.

 

Muzeum bylo založeno roku 1982 a po „sametu“ pro něj byly upraveny tři místnosti v přízemí zámku.

 

My nejprve zamířili do té třetí, oddělené, se vstupem z konce nádvoří. V prostorné komoře tu byla vystavena sbírka zemědělských a hospodářských nástrojů, nářadí a jiných předmětů, které muzeu darovali místní ze svých domácností. K vidění byly různé lampy, odstředivky, máselnice, džbány, hliněné vypalované hrnce, díže, lopaty k pečení koláčů a chleba v pecích, ošatky, putny... a spousta dalších exponátů. Ty nejstarší pocházely z poloviny „století páry“ a nemladší byly o sto let starší.

 

Pak jsme se přes nádvoří vrátili ku hlavnímu vchodu a vedle schodiště do patra prošli do dvou hlavních muzejních místností.

 

Tady byly exponáty rozděleny do mnoha oborů: bydlení, historii chmelařství, dobového nábytku, oblečení, dokumentů, historickou mini expozici „Tršice ve fotografii“ a další.

Hlavním středobodem našeho zájmu se stala výstava o životě maninek a dětí od poloviny minulého století do „sametu“ a krom figurín zde byla k vidění spousta hraček, kočárků, dětského oblečení i šatů maminek, čajových a kávových servisů a množství jiných předmětů.

 

Mně se navíc od jedné pracovnice muzea dostalo speciálního bonusu, kdy jsem byl zaveden nahoru do patra do chodbovitého „předpokoje“ obecního úřadu a tady mi paní s pýchou v hlase ukázala zrekonstruované fresky s erby, zdobící strop sálu...