Na prohlídce Pivečkova lesoparku

Jedním z hlavních cílů při naší říjnové návštěvě Slavičína se stal i Pivečkův lesopark, nacházející se nad severozápadní zástavbou města. Chtěli jsme se do něj podívat už dávno, ale znáte to – člověk si něco naplánuje, pak do toho něco přijde, skutek utek… a my jej na vlastní oči spatřili až na podzim roku 2021.

Z centra Slavičína to k němu bylo po značené trase asi kilometr. Nejprve jsme minuli autobusové stanoviště Lukšín (přes potok byl vidět areál firmy PRABOS), a pak mírným stoupáním mezi rodinnými domky přišli k začátku lesoparku, kde nás uvítali dřevění paňáci zajíci a z kamene vystavěná minizřícenina hradu. Za ním se už na nevelké ploše vlastního areálu skrývaly pod korunami stromů další atrakce. U nás nejvíce „zabodovalo“ jezírko s vodníkem a žábou, skulptury pozoruhodných hub, kondora, a pak ta poněkud strašidelně vyhlížející vlčí smečka, která v počtu sedmi jedinců budí respekt před malými i velkými návštěvníky.

Nácházelo se tu rovněž ohniště s posezením a všude tu vládl božský klid, kupodivu i přesto, že hned vedle parku vede silnička ze Slavičína do Nevšové. Tahle komunikace je ale naštěstí málo frekventovaná. Lesopark je sice určen především omladině, jenž se tu může dosyta vyblbnout na čerstvém luftu, ale líbit se zde rozhodně bude i dospělým. Jak jsme si všimli, jezdí sem i hodně maminek s kočárky…

 

Jako odpočinkové místo pro zaměstnance obuvnického podniku (ale i pro obyvatele města) jej roku 1938 založila rodina Pivečkova, která ve Slavičíně s úspěchem rozjela provoz firmy JAPIS (dnes PRABOS) zabývající se výrobou trekingové a armádní obuvi.

(Já osobně musím velmi pochválit tamější kvalitní „pionýrky“, které v sedmdesátých letech úspěšně přežily náročné túry i výstupy na tatranské štíty, jichž jsem se jako patnáctiletý jinoch zúčastnil coby člen tábora horolezecké mládeže, posbírané ze Severomoravského kraje.)

 

Lesopark vznikl na uctění památky zemřelé Josefky Pivečkové a nazýval se „Pod Obruby.“ Na Pivečkův lesopark byl přejmenován až v roce 1999!

Už v roce 1940 si tu mohla místní děcka pohladit dřevěné sochy vlka, Karkulky a trpaslíků a rodiče jejich hrátky kontrolovali z odpočinkových laviček. Chodívalo se sem na pikniky, výlety a pořádaly se i taneční veselice.

Jenže přišel neblahý únor 1948, podnik byl znárodněn a spolu s parkem změnil vlastníka i lesopark. Ten začal brzy poté chátrat, chodníčky zarostly trávou, ztratilo se jezírko i pohádkové skulptury a část zídek si obyvatelé rozebrali coby stavební materiál ke zvelebení svých příbytků.

 

Po sametu se do Slavičína vrátil jeden z potomků Pivečkovic rodiny – syn Jan, a podařilo se mu nadchnout místní občany pro obnovu lesoparku. Po roce 1997 se do toho naplno pustili Ochránci přírody a další nadšenci. Areál byl vyčištěn, a poté mého spolužáka ze střední školy - slavičínského výtvarníka Zdeňka Kutru - napadlo pořádat zde pravidelná sochařská sympozia.

S nimi mu pomohl profesor Kurt Gebauer z pražské Vysoké uměleckoprůmyslové školy a jeho studenti, kteří v dalších ročnících v lesoparku vytvořili hodnotnou sochařskou výzdobu.

Projekt nové podoby lesoparku zpracoval Ing.Zdeněk Juřík a Ing.Zdeněk Kutra.

 

Kromě kamenné zříceniny hrádku zde dnes může návštěvník obdivovat množství zajímavých dřevěných skulptur. Zaujme tuleň, píďalka, hlemýžď a ohromný slimák od Veroniky Zapletalové, autorkou přesýpacích hodin a děsivé smečky vlků z dubového dřeva se stala Stanislava Konvalinková. Na lesním bludišti a na lavičkách zapracovala Lenka Klodová.

Dále je zde k vidění žába od Oldřicha Karbana (tento student je i autorem toho unikátního souboru hub) a vodník od Jaroslava Jeřábka mladšího. Pohádkový most přes jezírko a dřevěný kolotoč je dílem Marka Borsányiho, kondora a skupinu stromů vytvořil Kalus Dobrunz. Autorem dětského hřiště a kamenného Kentaura se stal Marius Kotrba a o šplhadlo a dva velké dřevěné poutače se přičinila Bára Losíková.

 

Závěrem snad už jen to, že před rokem 2020 prošel lesopark rozsáhlou rekonstrukcí.