Nad Beneškami

Červeně značená turistická trasa vedoucí po hlavním hřebeni Vsetínských vrchů se za tur.rozcestím Polana vynoří z lesa a dál pokračuje po horských loukách až nad pasekářskou osadu Benešky. Z ní dole ve svahu vidíme trčet střechy tří chalup – bohužel ale už ne ty původní kryté šindelem, ale plechové.

Z hřebene se otevírá čarokrásný výhled na hlubokou dolinu Vsetínské Bečvy a na protější obzor, který celičký vyplňuje mohutný masív hlavního hřebene Javorníků.

U rozcestníku na Beneškách je turistům k dispozici dřevěný přístřešek s posezením a mapou. A také Info tabulí, ze které jsem si dovolil učinit následující stručný „výcuc:“

 

 

Tyhle hřebenové louky za sebou mají dlouhou pasteveckou historii. Když ve druhé polovině sedmnáctého století zdejší kraj osídlili Valaši v počtu víc jak hojném, vrchnost soustředila pastvu dobytka panského i toho poddanského do ohraničených pastvin – tzv. „javořin.“ Byly to často velice rozsáhlé horské lučiny, jen řídce porostlé stromy. Poněvadž se jednalo převážně o javory, odvinul se od ních název těchto luk.

 

Vrchnost je prodávala do dědického nájmu. A to hlavně fojtům, dále poddaným, kteří si u pánů „šplhli“ a také větším sedlákům. Kromě kupní ceny musel nájemce odvádět roční činži, z každého kusu dobytka „suchou daň“ a po skončení pastevecké sezóny i „daň valašskou.“ Což znamenalo vrchnosti odevzdat každou desátou ovci anebo ekvivalent její ceny v penězích. Na každé javořině byl přitom určen maximální počet dobytka a poddaní měli přísný zákaz kácení stromů v okolním lese.

 

Tady – na rozhraní katastrů Velkých Karlovic a Horní Bečvy – v místech odedávna nazývaných Benešová či Benešky, se táhl souvislý pás poddanských javořin.

Až do osmdesátých let 18.století spadalo salašnictví pod Valašské právo, na něž dohlížel valašský vojvoda, valašská valná hromada a soud.

Na jednu salaš se přitom vyháněl dobytek od vícero hospodářů a o mléčné výrobky se účastnici dělili dle dojivosti a počtu ovcí.

 

Salašnictví dosáhlo svého vrcholu v osmdesátých letech 18.století, a poté postupně zanikalo, což se ještě urychlilo po polovině následujícího století.

 

Vzrostl totiž počet obyvatel a ti začali kvůli většímu užitku chovat raději kravky. Javořiny začaly zanikat i kvůli rychle se rozvíjejícímu průmyslu. Pro něj bylo třeba spousta dřeva, a proto se na bývalých pastvinách vysazoval rychle rostoucí smrk.

Rovněž byl učiněn rázný konec dědičným nájmům javořin: buď se nájemcům vyplatilo odstupné anebo se pastvina rozdělila a ta více zalesněná část připadla velkostatku.