Návštěva bývalé kolonie

Bývalá obec Rozdělov má být z těch ke Kladnu uměle připojených nejmladší. Měla začít vznikat až kolem roku 1783, kdy chtěli benediktini pozemky kolem prameniště Rozdělovského potoka kolonizovat. Z místních se sem nikdo nehrnul, i dali nabídku na své panství v Broumově. Proti severovýchodnímu Podhůří se zdálo místo některým rodinám úrodné a pohostinné, tudíž se mezi ně nevyužité pozemky rozdělily. A máme název. A katastrálně nějakou dobu nově vzniklá vesnička patřila pod významnější obec, než bylo Kladno, pod Kročehlavy. Proto ty kolonie. Dneska je to přes celé město.

Už ani nepamatuju, kdy jsem tam byl naposledy, snad někdy v devadesátých letech minulého století. Minulý týden tudy ale Pavlína procházela a následně mi hodila udičku. V sobotu bylo sice pošmourno, ale kolem před polednem i sluníčko vykouklo, a já na tu výpravu dostal chuť. V tu chvíli i moje drahá začala někam odcházet (no těm ženskejm to vždycky trochu trvá), tudíž jsem jí nabídl, ať se vydá se mnou, a když se zatvářila, jako že ne, vyloudil jsem z ní průkazku na mandelinku. Pěšky daleko, autem jsem nechtěl. A ještě nápad. Na webu Turistika jsme domluvili s kolegou používajícím nick Klana, že jsme oba z Kladna, padla i slova, že bychom nějakou fotografickou procházku mohli pojednat společně. Poslal jsem mu zprávu, že mezi čtvrt na dvě a půl druhou budu vystupovat z mandelinky u rozdělovského kostela.

Přihodila se ale menší nehoda. Uvědomil jsem si, že mi docházejí cigarety, vyrazil jsem tedy dřív. Třeba bude u nás v tržnici fronta a mohlo by mi to ujet. Nebyla. Omylem jsem stihl dřívější autobus. Zrovna se na Zastávce střídali páni řidiči, a ten, který přebíral volant, je kamarád. Cestu jsem neproseděl, ale zcela nepředpisově prostál u předního vchodu (jen na Zastávkách jsem se musel stáhnout, aby bylo možno nastoupit) a ještě ke všemu jsem mluvil s řidičem. A on se mnou. U toho kostela jsem vystoupil o skoro půlhodinku dřív, než jsem předpokládal. Nevěděl jsem, jestli kolega zprávu vůbec přijal, ale když už jsem takhle plašil, určitě tu v danou dobu musím být. A konec konců, Kostel sv. Václava jde obejít a žádné obrázky odtud zatím nemám. Obešel jsem. První obrázek je (doufám) fara. Potom jsem se o kousek vrátil a u portálu jsem si vzpomněl na České nebe. „Nenechám, nenechám“.

Bylo nutné přejít ulici. Celý kostel se z téhle strany zaznamenat nedá. Na přechodu jsem spořádaně počkal na zeleného panáčka, udělal obrázek, zamával kamarádovi, který už vedl autobus na zpáteční štreku, a vzápětí zjistil, že teď, když ještě není mnoho listí na stromech, je ten kostel pěkný hlavně ze strany.

Pořád bylo ještě brzo, prošel jsem se trochu uličkami a dokonce jeden docela vymazlený domek jsem tam našel. Nedošel jsem až k bývalé cihelně, možná i tam je to zajímavé. Snad příště.

Kolem čtvrt na dvě jsem zase čekal na křižovatce na zeleného panáčka a na protějším chodníku zase čekal chlapík s batůžkem na zádech na fousatého mužského v zeleném kabátě. Kolega si vzkaz přečetl a dorazil. V tomto místě jsem ještě trochu zdržoval. V první řadě věžáky od kostela (říká se rozdělovské, ale jsou na kladenském katastru), a potom boční vrátka do kostelní zahrady, která jsem si nechával napotom.

Přešli jsme hlavní, pomalu jsme se seznamovali a začínalo pršet. Zrovna jsem byl v náladě zaznamenávat jen ty věci pěknější, zachovalejší. Pan kolega tu v okolí pracuje a nějaký ten rok tu někde poblíž i bydlel (tak jsem alespoň pochopil), měl jsem to tedy trochu i s výkladem. Ale poměrně honosnou vilu, která prý patřila majiteli cihelny, jsme přešli. Stav žalostný. Až fasáda školy, dokonce s funkčními hodinami, nás přiměla tasit. Asi tu nejsou v tomto opraveném stavu dlouho. Klana konstatoval, že si jich v tomhle stavu ještě nevšiml. Nevím, jak dlouho jsou opravené, ale z vlastní zkušenosti vím, že to, co má člověk pod nosem nebo za rohem, si leckdy neuvědomí.

Pavlína mi popisovala, že u školy je krásný secesní dům, nahlédli jsme do jedné boční uličky, potom jsme prošli druhou a až na zpáteční cestě jsme zjistili, že naproti škole je opravdu opravený domek s letopočtem 1909, ale momentálně zhyzděný markýzou s reklamou obuvnictví. Ale to trochu předbíhám. Začínalo pršet a narazili jsme na první, vůbec ne zdobný, dům, který ty starší časy pamatuje. Ale tvar střechy svůj půvab má.

Na jedné z dalších křižovatek jsme uhnuli k jihu, a hle, hospoda U korzára. Z mladších let pamatuju, že jsem byl do tohoto podniku kýmsi zavlečen a nebylo to špatné. Tehdy se tomu ale říkalo Komunál.

Kousek vedle je podnik s bohatou reklamou. U zlatého selátka (nebo jiného vepřového?) tomu v inzerci říkají. Kolega si za houstnoucího deště několik obrázků pořídil, ale mně přišlo, že se sem rádoby hrázděný dům v německém stylu nehodí. Já mu další reklamu dělat nebudu.

Zase odbočit vpravo a k jihu a nejednou jsme úplně jinde. Typicky vesnická náves se sice jmenuje náměstí Jana Opletala, ale to, co do něj ukazuje průčelí, jsou statky ze začátku dvacátého století.

Je jich tu víc, jsou v různém stavu, a datace na místní Kapličce prozrazuje, že nahradily ještě starší zástavbu. Kaplička obklopená chráněnými lípami je pěkná, ale starý transformátor kousek pod ní je možná ještě zajímavější. Takový čahoun je to.

Pavlína taky vyprávěla, že je tu takhle v rohu rynku zajímavá hospoda. Už jsem si říkal, že v tom dešti chvíli spočineme, ale nešlo to. Pěkná mohla být, ale po zavírací době má už dávno.

Chtěl jsem sejít protější uličkou k jihu. Bývala tam zamokřená louka, vlastně prameniště Rozdělovského potoka (a to není moc vodnatý tok). Někdy před rokem jsem kolem nějak omylem jel a všiml jsem si, že se tam něco staví. Jen tak koutkem oka, jsem řidič zodpovědný a nekochám se. Když mi kolega řekl, že se taky rád podívá, jak pokračuje stavba zámku, vůbec jsem netušil, o čem mluví. Ale on dobře věděl. Úplně nejjižnější, snad i obytný dům, ale zejména „reprezentativní“ objekt ( kazí to jen ta mohutná kamenná zeď, a trocha lešení u dórských sloupů) vypadá jako napodobenina Bílého domu. Jen je trochu do béžova. Od téhle hrůzy jsme se rychlým krokem vrátili k rynku a odtud na hlavní silnici, Doberská ulice to je. Pohled na retro výlohu, pravda nepříliš zachovalou, byl po děsivém zážitku skoro uklidňující.

Kolegu zaujala cedulka na dveřích místní hospody. Stálo na ní, že psi mají zákaz vstupu mezi desátou a čtrnáctou hodinou. Divil se. Že prý do hospody psi nepatří, ani mimo dobu obědů. Ujistil jsem ho, že pokud byla naše Ťapka živa, do hospody se mnou chodila. A někteří její psí kamarádi tam občas pobývají dodnes. Dokonce bych řekl, že slušná hospoda se pozná podle toho, že tam mají misku na vodu pro pejska.

A o kousek dál křižovatka, původní hlavní cesta do města tu, podle historické cedule na neméně historickém domě, vedla. Jen ta směrovka na obrázku není moc vidět, budu se muset příležitostně vrátit pro detail.

Vrátili jsme se zase ke škole, ze staré zástavby jsem cvaknul věžák z trochu neobvyklého úhlu, A posledním kouskem byla krásná kovaná vrata.

Pršelo pořád, ale seznamování s kolegou a ten náš oťukávací hovor byly záležitosti příjemné natolik, že jsme ještě prošli kolem všech „rozdělovských“ věžáků.

Neměl jsem zatím jejich domovní znamení. Jsou zvířátková. U každého vchodu dvě. Jen tu jejich logiku jsem trochu nepochopil. Tak třeba tam mají kunu, a hned vedle veverku.

Ano, obě zvířátka patří do lesa (tedy pokud se nám zrovna nepoflakují po sídlišti), ale taky tam fungují jako lovec a kořist. Došli jsme na stanici mandelinky, jela za chvíli, tak tak jsme si stihli říct ahoj a slíbit si někdy příště.