Loading...
Turistické cíle • Skalní útvar
Pokud si odmyslím útvary Pulčínských skal, je pro mne nejpitoresknější skalní věží Javorníků tajuplná Větrná věž… a to i z toho prostého důvodu, že jinou skálu v hlavní části pohoří vlastně ani neznám. Já už o ní tady na Turistice kdysi psal, ale po včerejší její návštěvě (jež mne velmi nadchla) bych rád doplnil několik doplňujících informací.
Tato už na slovenské straně Javorníků v horách ztracená a osamělá skála je na mapách.cz vyznačena přesně. Žádná tur.značená trasa k ní sice nevede, ale díky tomu, že se nachází nad zpevněnou lesní silničkou, není až tak velkým problémem ji nalézt. Podstatným zádrhelem je bohužel fakt, že je od civilizace natolik vzdálena, že putování ke skalní věži z naší moravské strany připomíná proslulou Švejkovu anabázi. Ostatně posuďte sami:
Abych se k ní dostal tím nejkratším možným směrem (pochopitelně po lesních komunikacích, protože místy neprostupným hvozdem se tudy může prodírat jen vysoká zvěř a medvědi a vlci, kteří zde někde žijí), musel jsem vyrazit z konečné busu ve Valašské Senici. Následoval prudký výstup lesíkem po žluté na pohraniční, místy vyhlídkový hřeben, a nekonečná štrapáce kolem chaty Antarik nejprve po silničce a později lesní cestou okolo hraničních kamenů až k rozcestníku se zelenou tur.značkou, sestupující do Makytky a Lazů pod Makytou. Po dosáhnutí tohoto místa jsem za sebou měl ujítých asi 5 km.
(Já si ale túru prodloužil o dalších několik „kiláčků“, neboť jsem neodolal volání blízkého vrcholu Makyty (923 m) a jeho hřebenovému temeni s přírodní rezervací a k rozcestníku se zelenou trasou se pak musel vrátit).
Zelená nejprve svižně sestupovala lesním makytským svahem do rokle, pak přišlo tak prudké klesání, až se mi podlamovala kolena, naštěstí mne chodník brzy „vyvrhl“ na vrstevnicovou zpevněnou lesní silničku. Tady jsem udělal vlevo vbok a pochodoval vysoko v úbočí Makyty přes další tři doliny, za tou poslední pak už ve svahu hory Štica (862 m) nahoru do první zákruty, nad níž se měl můj cíl v lese nacházet. (Od rozcestníku a nástupu na zelenou trasu nahoře na Makytě to až sem byly další 4 km.)
Pralesovitý ostroh nad cestou za těch více jak dvacet let, kdy jsem tu byl naposled, zarostl naprosto k nepoznání. Matně jsem si pamatoval, že ze zatáčky směrem ke skále stoupala lesní cesta, jenže tu tady dnes nebylo vůbec vidět. Takže jsem celý nejistý kráčel po silničce o kus dál a hleděl do té vegetační spleti, jestli ji někde nezahlédnu, naštěstí ale brzy pochopil, že cesta při novodobé úpravě lesní silničky nejspíš zanikla. Mezi porostem jsem viděl velké balvany a menší skalky, což mne utvrdilo, že se nacházím pod tím správným místem, bohužel dva až tři metry vysoké nepřístupné svahy nad cestou mne odradily od „průzkumu bojem.“
Po chvilkovém oddechu (a probrání mozku nikotinovou injekcí) jsem se vrátil na začátek ostrohu a tady vlevo od pralesa do „normálního“ hvozdu odbočovala lesní cesta. Když jsem po ní kousek vystoupal, konečně napravo přes clonu původního horského lesa uviděl i to „doprovodné“ kamení pod věží, sestávající z delšího mrazového srubíku a hejna balvanů válejících se všude kolem. No a nad ním už se tyčila bizarní skalní krasavice, kterou jsem z této strany nikdy nespatřil a v prvním momentě se lekl, že jsem „objevil“ úplně novou skálu!
Ale kdeže, byla to ona, jak má očička - po krkolomném výstupu k jejímu čelu k velké úlevě a zabránění kolapsu organismu - zjistila. Po těch letech mi připadala Větrná věž úplně jiná, než jak zůstala její podoba otisknuta v mé paměti, což se potvrdilo, když jsem jí zcela poctivě proti směru hodinových ručiček celou obešel. Návštěvníka udiví především to, že při pohledu na vysokánské bizarní čelo vidí, že je skála široká jen necelé dva metry. Směrem od jihu (ze slovenské strany) se pod jejím úbočím nachází až dolů k silnici kamenné moře, tvořené skalkami a nespočtem větších i menších balvanů.
Kdysi jsem výšku věže z této strany odhadl na pouhých 8 metrů, jak jsem si ale včera několikrát svislost její nejdelší plotnovité stěny očima přeměřil, přísahal bych na to, že je o dva až tři metry vyšší. Stejně tak musím poopravit svůj tehdejší názor na její délku – ta nedosahuje pouhých 10 m, ale o pět víc, navíc je věž jen napolo oddělena od 4 metry vysoké a dalších 8 m dlouhé stěny mrazového srubu, která je její nedílnou součástí. Na hlavní stěně věže je k vidění několik zatlučených horolezeckých skob, svědčících o tom, že dokonce i tuto v horách ztracenou skálu už objevili slovenští lezci.
Nejvíce mne ale překvapil pohled na věž ze severní (moravské strany), kde vynikla její kompaktnost a kde podle mého odhadu dosahovala výše snad až 14 metrů, což jsem v paměti odvodil od nejvyššího útesu Dolních Lačnovských skal, který mi je z tohoto místa připomínal.
Z geomorfologického hlediska se Větrná věž nemůže pochlubit takovými jevy, jaké jsou po selektivním zvětrávání známé z „nejslavnějších“ moravských pískovcových skal - chybí tady voštiny i všelijaké kulaté dutiny. Tohle „tvrdé“ skalisko je členěno jen vertikálními a horizontálními puklinami a spárami a na čelní stěně zajímavými odskoky. Absolutně netuším, k jakým vrstvám magurského flyšového pásma se tato skála řadí (slovenskou geologickou mapu oblasti jsem neviděl), ale její podoba mi stejně něco připomínala… a když jsem odtud směrem k Papajskému sedlu odcházel, vrtalo mi to v mozku tak dlouho, až jsem přišel na to, že je její charakter ( i co se týče neskutečně úzké šířky) vlastně nejvíc podoben známým Čertovým skalám u Lidečka.
A ty jsou tvořeny spodními luhačovickými vrstvami magurského flyše a rovněž v podobě svislé ukloněné lavice!
Návštěvou Větrné věže jsem byl velmi nadšen a radost mi jen maličko zkalilo zjištění, že se tu v létě kvůli bujné vegetaci téměř nedalo fotit...