NPR Suchá dolina – domov medvědů, rysů a vlků
Turistické cíle • Příroda • Přírodní park
Národní přírodní rezervace Suchá dolina byla vyhlášená Ministerstvem životního prostředí Slovenské republiky v roce 1993. Rozprostírá se na samém okraji Západních Tater. Na jihozápadě sousedí s Chočskými vrchy, na severozápadě od ní se táhne Podtatranská brázda. Svojí výměrou 1.586 hektarů patří mezi největší na Slovensku.
Do národní přírodní rezervace spadají Suchá dolina (dříve se jmenovala Sielnická) a Huňová dolina. Suchá dolina je v celé své délce necelých 8 kilometrů vyhloubená ve vápencové části Západních Tater. Rovněž tak Huňová dolina, která vychází ze Suché doliny a její žlaby končí na hřebeni mezi Babkami a Ostrou. Obě doliny jsou bohaté na soutěsky, terasy a další skalní útvary.
Suchou dolinou protéká horský potok, který se nazývá Suchý, jak jinak. Pramení pod sedlem Priehyba mezi Sivým vrchem a Ostrou. Suchý potok ve své horní části, Pod Bílou skálou (Biala skala, 1.316 m n.m.), kaskádovitě padá a vytváří peřeje. Tomuto divokému úseku se proto říká Skoky. Potok posilují dva levostranné přítoky pramenící také na území rezervace. Za zmínku stojí odplavování dolomitské suti vyskytující se v nadmořské výšce nad 940 metrů.
V národní přírodní rezervaci, na její hranici nebo v nejbližším sousedství, se tyčí několik vrcholů. Tím nejvyšším je na severu chráněného území Sivý vrch (1.805 m n. m). Na jih od něj se nachází Ostrá (1.763 m n. m.) a Malá Kopa (1.637 m n. m.). Dál v jihozápadním směru pokračují Babky (1.566 m n. m.), Fatrová (1.455 m n.m.) a Opálenica (1.274 m n.m.). Výčet doplňuje Suchý vrch (1.477 m n.m.) uvnitř rezervace.
Ve vápencovém pohoří se očekávají jeskyně a podobné skalní útvary. Ani v tomto směru NPR Suchá dolina nezklame. Nejznámější je Medvedia jaskyňa ve svahu Opálenice. Je přes sto metrů dlouhá a podle nelezených koster v ní žili jeskynní medvědi. V její blízkosti se nachází Biala jaskyňa a na samém okraji rezervace, pod vrchem Metrová, ještě jeskyně Dúpnica s archeologickými nálezy. Dalším zajímavým útvarem je propast Košiarec.
Území národní přírodní rezervace je hustě a různorodě zalesněné. Ve vyšších polohách převládá smrk a jeřabiny. V nižších polohách je střídají smíšené porosty s buky, jedlemi, javory, břízami a lípami. Samostatně zmíním ještě významné tisy (Taxus baccata), kterých tu lesníci napočítali několik stovek. Některé z tisů dosahují výšky až 12 metrů. Nejstarší evidovaný kus má přes 500 roků.
Klidné a neobydlené území národní přírodní rezervace je domovem medvědů, rysů, vlků a další zvěře. Z ptáků je zde možné zaslechnout tetřeva hlušce nebo houkání puštíka bělavého (slovensky sova dlhochvostá).
Národní přírodní rezervací jsme procházeli pouze po jejím východním okraji. Do jejího nitra nevede žádná značená ani neznačená cesta. Pouze její západní hranici kopíruje obslužná silnička pro svážení dřeva.
Celé území rezervace podléhá nejpřísnějšímu pátému stupni ochrany. Podobně jako u nás na Šumavě, se i zde ponechávají odumřelé a popadané stromy přirozenému vývoji bez zásahu člověka.
Území je v majetku urbárského pozemkového společenství (urbariátu) z Liptovské Sielnice a z Liptovského Trnovce. V roce 2001 pronajal urbariát z Liptovské Sielnice část území o výměře 160 hektarů lesoochranářskému sdružení VLK, a to až do roku 2040. Účelem pronájmu je ochrana dvě stě let starých bukojedlových lesů, kterým hrozí vytěžení i přesto, že se nacházejí v národní přírodní rezervaci s nejvyšším stupněm ochrany. Věřme, že zvítězí zdravý rozum nad komerčními zájmy.