O mrtvé dívce z kateřinické školy. Příběh raději zapomenutý. Kateřinice u Vsetína.

Fotografie (1)  • Foto: Vitold

Studenti historického semináře se pohodlně opřeli v křesílkách zasedacího sálu vsetínského okresního archivu. Ujal se jich sám pan ředitel. Tomáš Baletka, můj dobrý kamarád, jehož laskavosti jsem pravidelně zneužíval a vodil mu sem své vědychtivé svěřence.

„Tohle například“, zamával Tom v ruce tenkým svazkem, křižmo převázaným chatrným motouzem, „je neinventarizovaný spis. Ten bychom vám půjčit nemohli“

Tom mrkl na dokument, který držel v ruce. „Je to popis policejního vyšetřování sebevraždy mladé dívky v Kateřinicích v roce 1930. Jo, a ten provaz, kterým je převázány, je tentýž, na kterém se tehdy oběsila. No to víte, šetříme, kde se dá“.

Další z Tomášových vtípků. Studenti na půl vteřiny vytřeštili oči, ale pak pochopili žert a zasmáli se. Pan ředitel odložil útlý svazek a přešel k dalšímu tématu.

Jen já seděl jak přimražený. Kateřinice, sebevražda, mladá dívka. Rok 1930. Taková náhoda snad ani není možná…

Ve vzpomínkách jsem se přenesl o nějakých deset, patnáct let zpátky. Seděl jsem ve světnici u svých prarodičů. Děda, včelař, nalil sobě i mně sklenku medoviny. A neopomněl zdůraznit, že pro mě nechává tu nejlepší. Opřel se na své židli a pustil se do vyprávění. Do Kateřinic se přistěhoval během druhé války, angažoval se u partyzánů, poznal místní lidi. A čím byl starší, tím víc ho fascinovala regionální historie a genealogie zdejšího kraje. Já mu nosil všeliké vlastivědné články a publikace, staré mapy a kopie archiválií. Pak jsme nad nimi seděli, pili medovinu, děda vyprávěl, já poslouchal, vyptával se, činil si poznámky. Moc mě to všechno zajímalo.

Babička, sama ač z tradičního kateřinického rodu, se našich debat moc neúčastnila. Uvařila mi slabé kafe, postavila na stůl sušenky, nakrájela jablka. A těšila se z návštěvy vnuka. Jen výjimečně přidala něco ze svých vzpomínek.

Až jednou. Až jednou, ani nevím, jak k tomu došlo, odložila babička jablko a pronesla směrem k dědovi: „A víš, Josefe, jak se tady oběsila Milka z pasek? To byla tehdy hrůza po celej dědině…“

„Cože?“, překvapeně jsme se s dědou otočili.

A babička přede mnou i udiveným dědou odkryla dávný a dosti děsivý příběh.

Milka byla mladá holka, asi 16 let. Bydlela se svojí matkou v chaloupce na pasekách a žili dosti nuzně. Milka posluhovala v kateřinské škole. Starala se o třídu, pomáhala v domácnosti pana řídícího, hlídala mu děti.

Pan řídící chodíval každý čtvrtek na kateřinský revír hrát karty. V ten večer měla Milka hlavní pohotovost. Dostala na starost celou školu i řídícího děti. A tak i ten listopadový čtvrtek.

Milka uklidila školu, řídícího byt, uložila děti. Vše ještě zkontrolovala, sfoukla lampu, zamkla dveře. A vydala se nahoru do kopců, domů na paseky.

V půli prudké stráně se otočila. A překvapeně zastavila. A znepokojeně zaostřila zrak znovu na školní budovu. Zdálo se jí to? Nebo ne? V okně školy se svítí… Milka se rozběhla zpátky. Dveře do školy otevřené, vběhla dovnitř. A přistihla tři zloděje. Ti chvilku strnuli překvapením. Ale ne nadlouho. Skočili po nebohém děvčeti a začali Milku škrtit. Až ztratila vědomí a přestala se bránit. Svědka přece nenechají naživu. A ještě ji nacpali do krku zmačkaný šátek, aby měli jistotu.

A tak se krádež změnila ve vraždu…

Ale co teď s mrtvou dívkou? Nějak se jim ta zlodějina vymkla z rukou. Nakonec tělo v černočerné listopadové noci odnesli k lesíku nad školou, k tomu, kudy Milka chodívala domů. Šlo to snadno, dívka byla drobounká. A tam ji oběsili na smrku. Snad to bude vypadat jako sebevražda.

Babička usrkla kávy, podívala se na můj a dědův zkoprněly obličej a pokračovala ve vyprávění.

Lidi ji našla ráno a byla to hrůza. Zavolali úřady, četníky. Ti ji sundali ze stromu a odnesli na staré fojtství. Celá ves se sem seběhla. A tady viděla nebohou Milku i moje tehdy osmiletá babička.

Začalo vyšetřování. A zase rychle skončilo. Jasná sebevražda z nešťastné lásky.

Ne tak ovšem lidi z Kateřinic. Začalo se šeptat to i ono. Pak i nahlas mluvit. Celá vesnice tím případem žila. Někdo něco slyšel, někdo znal někoho, kdo něco viděl…A nakonec se jména vrahů stala veřejným tajemstvím. Tři kluci. Nejstaršímu bylo pětadvacet let a byl šéfem celé skupinky. Zbylým dvěma šestnáct. Po vesnici známá parta, dneska bychom asi řekli „zlatá mládež“. Babička mi jména řekla. Já je tu psát nebudu.

A babička pokračovala v ději, hodném psychologického dramatu.

Jak se jeden z vrahů nad ránem vrátil k oběšené dívce, aby ji vynadal z krku zapomenutý šátek, ale byl cestou spatřen místním žebrákem, a jak toho museli uplatit koupí chalupy Jak je viděl místní rváč a dobrodruh, který šel zrovna nocí na zálety a jak se toho pokusili zabít v hospodské rvačce a jak ten skončil s několika bodnými ranami v nemocnici. Jak za ním chodili i do té nemocnice a nakonec jej taky uplatili. Vyprávěla o vypjatém incidentu na pohřbu Milčiny matky (která svoji nešťastnou dceru přežila jen o pár týdnů), když už moje prababička nevydržela to pokoutní šeptání a veřejně obvinila celou trojici z Milčiny vraždy. Vyprávěla, jak se nejstarší z vrahů musel oženit, protože jistá dívka jeho tajemství odhalila a svatba byla úplatkem za mlčení. Jak tato žena na manžela křičela, že jejich dítě zemřelo jako boží trest za starý zločin a kdo všechno tuto hádku slyšel. A vyprávěla, jak za těmito vrahy, ať šli kamkoliv štěkali po celé vesnici psi. A jak se všichni na smrtelné posteli k vraždě přiznali a kdo všechno to přiznání slyšel.A hlavně – jak všichni špatně skončili. Jeden oslepl. Jeden uhořel. A ten nejstarší se zbláznil. Zdálo se mu, jak na něj odevšad vybíhají bílí psi a jak k němu kráčí duch mrtvé dívky.

Babička skončila svoje strhující povídání, viditelně spokojená s prací božích mlýnů. Já i děda jsme seděli strnule jak sochy…

Pátral jsem tehdy v Kateřinicích po stopách toho příběhu. Ale propast osmi desetiletí je strašně široká. A střípky informací, které jsem přece jen sem tam někde posbíral, odpovídaly zhruba vyprávění mé babičky. Jen občas nějaké modifikace. Prý když na starém fojtství ohledávali mrtvou dívku, vytáhli ji z krku zmuchlaný šátek, který tam vrazi zapomněli. Komise to ale zatajila a nechala se uplatit. A jméno ženy, která u toho byla a šátek na vlastní oči viděla. 

Dostal jsem se k pánovi, pamětníkovi již hodně pokročilého věku. Ale byl neuvěřitelně vitální, i štamprlku slivovice si se mnou vypil. Vyptával jsem se na spoustu věcí a obdivoval skvělou paměť a znalosti mého hostitele.

A pak jsem se odvážil. Když jsem si tuto schůzku domlouval, byl jsem varován, že události z roku 1930 nejsou žádoucí téma. Ať se raději neptám. Tedy, ať se určitě neptám.

Ale když ta beseda byla tak příjemná a úspěšná a mě to tak zajímalo. A tak jsem položil otázku, jen tak na okraj, jakoby mimochodem.

A starý pán najednou nevěděl, o čem mluvím. I když mu tedy bylo patnáct let a ta událost vzrušila celou vesnici, on si nyní nevzpomínal. A vůbec se najednou z našeho povídání nějak vytratila dobrá nálada a má návštěva brzy skončila.

Z dalších úst jsem se dozvěděl, že tento člověk byl tehdy dobrým kamarádem těch dvou podezřelých šestnáctiletých kluků…

Přednáška v archivu skončila, studenti se rozutekli domů. Šel jsem poděkovat panu řediteli: „Hele, Tome, ten kateřinský spis mě dost zajímá. Můžu si ho prohlédnout?“

„Jasně, nechám ti ho tu vytažený“

Další den už jsem seděl v badatelně. Z papírů voněla typická archivní stařina. Kdo ví, kdo a kdy tento spisek rozbalil přede mnou. Rozvázal jsem motouz…

Vypadla na mne fotografie. Díval jsem se na zšedlý obrázek dívky, visící na smrkové větvi, nohama se téměř dotýkala země. Žlutý, vlněný svetr, modrotisková sukně. Vzpomněl jsem si na babiččina slova: „Doktor prý po pitvě říkal, že kdyby nečekali na četníky a hned ji sundali, mohla ještě žít.“ Hrůza mě obešla. Možná v tu chvíli, kdy úřední fotograf stiskl spoušť aparátu, možná přesně v ten okamžik, na který se dívám, vyhasla poslední jiskřička života mladé dívky.

Musel jsem se na chvilku projít po chodbě archivu. Ale jistě, četl jsem různé časopisecké články o slavných vraždách, o Jackovi Rozparovačovi, Zodiakovi i Holmesovi. I tam byly fotky a mnohem hrůznější. Ale to byl jen nějaký vzdálený článek v nějakém vzdáleném časopise, opatřený nějakými vzdálenými fotografiemi. Obrázek kateřinské dívky byl příliš, příliš blízký…

Znovu jsem zasedl v badatelně a dál prohlížel papíry. Četnická zpráva, pitevní protokol, pohlednice, kterou poslala Milka svému chlapci na vojnu, věštění budoucnosti, které si Milka nechala sestavit. Výpovědi zainteresovaných osob. Pana řídícího, milého z vojny, Milčiny kamarádky i lidí, kteří ji potkali nebo s ní mluvili ten poslední den. Druhá služebná ze školy jmenovala dva mladíky, kteří se po setmění ochomýtali kolem školy a nahlíželi do oken. A ano byly to dvě ze tří jmen, které mi kdysi sdělila babička.

Ale v dalších listech nebylo obtížné najít argumenty i pro sebevraždu. Někteří svědci mluví o dívčině podivném smutku a sklíčenosti. Na mrtvém těle nebyly stopy zápasu. Na pohlednici milému na vojnu píše „že by se nejraději viděla pod zemí“, zmiňuje příbuzného, který nedávno taky sešel ze světa vlastní rukou, vytýká svému chlapci, že si dopisuje s jinými a zmiňuje svůj smutek. 

Dalším lejstrem byl horoskop, který si Milka nechala vypracovat asi půl roku před smrtí. Spoustu obecných vět. Na závěr seznam šťastných a nešťastných dnů. A mezi nešťastnými – dvacátý sedmý listopad. Toho dne Milka zemřela.

Opět jsem se šel projít na chodbu…

A našel jsem tady i důkaz, jak vypjatá situace v Kateřinicích byla. Po sedmi letech totiž úřady znovu otevřely vyšetřování starého případu, Toho osočování, obviňování, podezírání i oficiálních podání na úřady bylo příliš. Objevily se nové důkazy. Důkazy pro vraždu i pro sebevraždu. Zkoumaly se i paranormální jevy, prý se zjevil duch mrtvé Milky. Nakonec byly potvrzeny závěry původního vyšetřování.

Přemýšlel jsem. Kateřiničtí měli jasno. Mentální lynč už proběhl, cejch byl vypálen. Znali vrahy a dávali jim to najevo. I z babiččina vyprávění jsem cítil, že nepochybuje. Ale co presumpce neviny? Co důkazy pro sebevraždu? Proč ji neoběsili rovnou ve škole, proč se s tělem vláčeli nocí a riskovali prozrazení? Co Milčino podivné chování toho posledního dne? A další a další nejasnosti. Té noci došlo v Kateřinicích ještě ke dvěma krádežím v domech a nedokážu si představit, že by byli kluci tak chladnokrevní, aby hned po vraždě šli na další lup. Třeba v tom byla celá trojice nevinně a do role obecních vyvrhelů spadli nešťastnou náhodou?

Ani druhé vyšetřování neočistilo Kateřinice od zlé krve. Hlavní z podezřelých se dokonce odstěhoval. A já se nedávno vydal po jeho stopách, do míst, kde tento člověk žil a zemřel. Vyptával jsem se. A s překvapením zjistil, že zde stále žije jeho dcera, dnes už starší paní. Vypátral jsem, jak se jmenuje i kde bydlí. A stál jsem před tím domem a váhal. Na co bych se tak asi zeptal? Jak se žije psanci, kterého celá vesnice odsoudila? Nakonec jsem zazvonil. Nikdo mi neotevřel. Za pár dní jsem přijel znovu. A ještě potřetí. Vždy marně. Počtvrté už jsem nepřijel.

Vyprávěl jsem tento příběh své dvanáctileté dceři. Upoutal ji stejně, jako mně. Prošli jsme spolu archiválie i poznámky z vyprávění mé babičky. „A má Milka aspoň někde pomník?“, zeptala se Eliška. Nemá. A tak jsme zplátovali dohromady dvě prkýnka. Na příčné břevno napsali iniciály a letopočet. Z archiválií jsme vytáhli informace o místě tragédie, na dobových mapách našli Milčin domek na pasekách, prozkoumali průběh polních cest nad školou i tehdejší hranici lesa.

A přesně po devadesáti letech se jedné listopadové soboty vydali ke kateřinské škole. Stoupali jsme po prvními mrazy zmrzlé stráni. A když jsme se v půli kopce otočili, byla škola vidět jako na dlani.

Došli jsme k lesu. Ten strom už tu dávno nestojí. Všude jen mladé smrčky, v řadách vysazené. Ale tu najednou nečekaně mezi nimi vzrostlá borovice. Její stáří jsem odhadl právě na těch devadesát let.

Samozřejmě nás to napadlo. Možná tady stála i tehdy. Možná v tu černou listopadovou noc viděla tři postavy, vlekoucí bezvládné tělo. Anebo možná viděla nešťastnou dívku, která už nevěděla, jak dál. Kdo ví…

A právě na tu borovici jsme přitloukli dřevěný křížek…