Velká maminka a "slavný rudý partyzán". Bílová, Rajnochovice.
Paseky Bílová. Krásný kousek Valašska mezi Rajnochovicemi a Lázy. Rozlehlá louka vysoko nad krajinou. Pár roztroušených usedlostí a chat. Kolem smrkové lesy, rostou tu jalovce i vřes. A kdykoliv sem přijdu, zasáhne mne pokaždé stejný první dojem – snad nikde tak krásně nevoní posečená tráva… Kouzelné místo. Nikoliv náhodou jsem jej zahrnul do trasy své oblíbené cyklistické vyjížďky, když mám takhle v neděli po obědě čas a chuť…
Ten pomník vypadá, jako by jej sem někdo přenesl přímo ze hřbitova. Vysoký obelisk, černý mramor. Nad ním koruny dvou stromů jako ochranná křídla. Hned jsem k němu napříč celou loukou zamířil. Text na nápisové desce byl podivný. Pomník „velké mamince, Jarošovi“. Datum z prosince 1944. Takže druhá světová válka. Ale co se tady vlastně stalo?
Stačí si popovídat s pamětníky a socialistická glorifikace partyzánů jako hrdinných bojovníků proti nacismu dostává trhliny. Určitě tu byli idealističtí odbojáři, snící svůj sen o vítězství dobra. Ale taky různí dobrodruhové, kriminální živly, podivné a všeho schopné existence bez minulosti. A ke konci války i lidé, co potřebovali zahladit nějaký válečný škraloup. A pak i ti, kteří šest let vyčkávali a teď rychle zvolili správnou stranu, odkud kyne sláva a prospěch a zisk. Asi je nelze všechny zobecnit.
Babička žila na kateřinských pasekách. A její vyprávění bylo dostatečně sugestivní. „Uprostřed noci bouchání na dveře. A v síni stojí patnáct chlapů. Zarostlých, špinavých. A zřejmě i všeho schopných. Každý v ruce samopal. A chtějí najíst a vykoupat. Zkuste jim říct „ne“…“
Spoustu mrtvých civilistů mají za sebou partyzáni, často z malicherných a zavrženíhodných příčin. Po válce se vše zametlo pod koberec, vraždy připsaly Němcům a vznikla legendární postava „slavného rudého partyzána“, jak o něm mluví známá píseň.
Samoty na bílovských pasekách byly partyzány vyhledávány. Jednak kapitánem Jerrym z Rajnochovic, své lidi zde ukrýval ale i velitel celé brigády Dajan Murzin. Místní usedlíci z toho asi velkou radost neměli, obzvláště Murzinovi Rusové mnohokrát prokázali, že lidský život pro ně nemá velkou cenu… Pasekáři byli mezi dvojím ohněm. Partyzáni tady a německá vojenská posádka v Rajnochovicích a v Loučce. Těžko říct, koho se báli víc. Ale Němci byli aspoň až dole pod kopcem. Partyzáni se roztahovali doma v síni…
Docela dlouho jsem pátral. Vyptával jsem se, na Lázech, v Rajnochovicích. I na Bílové. A až překvapivě dlouho jsem narážel na mlčení. Až mi to začalo být divné. Ale nakonec se štěstí usmálo. Pomník se týkal rodiny Růčkovy, mluvil jsem s jejími členy. Tragický příběh se začal rýsovat. A nakonec překvapení největší. Snad jsem vzbudil důvěru a rodinná rada se rozhodla zapůjčit mi kroniku rodiny Růčků. Musel jsem slíbit, že si ji jen přečtu, jen pro moje potřeby, nebudu kopírovat ani rozsáhle publikovat. Což taky dodržím. Vytáhl jsem jen některá fakta, objasňující případ na Bílové. Je zde totiž popsán velmi detailně.
Překvapeně jsem listovat precizně napsanou rodinnou kronikou. Celá polovina dvacátého století. Řádky o vzniku usedlosti, o hospodaření na Bílové, o rodinných příslušnících. Rychle jsem nalistoval pasáž, která mne zajímala. Přede mnou mnoho stránek, popisujících tragickou událost z prosince 1944. Pustil jsem s do čtení.
Soužití s partyzánskou komunitou nebylo vůbec snadné. Ozbrojení muži z lesa si dělali, co je napadlo a bezpečnost místních pasekářů je příliš netrápila. Růčkovi měli hospodářství a partyzáni od nich často odebírali ovci či prase. Válečná doba ale střežila každý kousek potenciálního jídla, a aby se jen tak ztratilo či na černo zabilo jateční zvíře, to zavánělo velkými potížemi s úřady, v extrémních případech i smrtí. A tak vznikla určitá nepsaná dohoda. Když někdo z pasekářů dal partyzánům nějaký ten kus dobytka na maso (těžko říct, s jakou ochotou), odešel pak toto jako loupež nahlásit Do Rajnochovic na četnickou stanici. Pochopitelně, s předem domluvenou časovou prodlevou, aby měli noví majitelé ovce či čuníka čas na bezproblémové zpracování tohoto a případný úkryt, kdyby se snad četníci či německá posádka rozhodli k razii proti loupežníkům.
Na usedlosti na Bílové hospodařil Josef Růčka s manželkou a nejmladším svým synem Jarošem. Mimochodem, starší syn Josefa Ručky je autorem zmíněné již kroniky. „Spolupráce“ s partyzány probíhala na běžné úrovni. Dát jim, co chtějí a pak raději dál od nich. Do ničeho moc nemluvit a hledět si své práce. Jednou si přišli partyzáni pro prase. Nevhodná chvíle, Růčkovi měli už jedno prase zabité načerno a případná hospodářská kontrola (která se mohla objevit kdykoliv) by zjistila dvě chybějící zvířata. Když ocituju slova syna Jaroše z kroniky: „tato, můžem viset dvakrát…“. Bylo potřeba partyzánskou „loupež“ co nejdřív ohlásit a získat tím alibi. Ale partyzáni přikázali hlásit až na druhý den, ať mají dost času na partyzánskou zabíjačku. Noc byla u Růčků plná strachu, každé šustnutí mohlo znamenat razii a asi jízdenku do koncentračního tábora. Jen co se rozednělo, vyrazil Jaroš do údolí, Do Rajnochovic nahlásit loupež prasete.
Když se pak vracel zpět, potkal partyzány. „Kdes byl?“, hned otázka. „Nahlásit prase, jak jsme se domluvili“, odpověděl. Ale bylo vidět, že něco není v pořádku. Za chvilku byla skupina partyzánů u Růčků ve stavení. Zamračení, výhružní. Marně se Jaroš snažil objasnit detaily jejich dohody, měl přece jít hlásit prase dnes. Ale podle rusky mluvících mužů bylo ještě příliš brzy. Byl podle nich zrádce. Zbili Jaroša holí, ruku mu zlomili. Ale pak odešli. Zatím.
Jenže tím to bohužel neskončilo. Za chvilku se partyzáni vrátili. A už se asi utvrdili v dojmu, že narazili skutečně na zrádce. Z okraje paseky spustili zběsilou palbu ze samopalů přímo na Růčkovu chalupu. Střely naráženy do stěn, rozbíjely okna, svištěly síní… Uvnitř domu se všichni pokusili ukrýt, kam se jen dalo. Ne všem se to podařilo. Stará paní Růčková dostala zásah do prsou. Zranění bylo smrtelné.
Partyzáni pak obklíčili chalupu, část vtrhla dovnitř, samopaly napřažené. Hned se vrhli na Jaroěa. „Tys nás chtěl zradit“, řvali na něj. Jaroš se snažil vysvětlit situaci. Úplně marně. Pokusil se utéct. Oknem to nešlo, partyzáni číhali všude kolem. V naprostém zoufalství se Jaroš ukryl pod těžkou postel. Ani to nepomohlo. Partyzáni vypálili pod postel 15 ran. Pak odešli, chalupu zapálili. Večer bylo z Růčkovy usedlosti doutnající spáleniště.
Jaroš na druhý den zemřel v hranické nemocnici.
A tak byly z Bílové Do Rajnochovic vypraveny dva smutné pohřby.
Stojím v Rajnochovicích u pomníku obětí druhé světové války. A jak jsem trochu i očekával – jména obětí z Růčkovy usedlosti zde chybí. Nebyli to ti správní mrtví…
Leccos objasnily další stránky rodinné kroniky. Po válce bylo totiž vše jasné. Partyzáni jsou přece ti hrdinové, kteří krváceli za naši svobodu. Navíc teď většina z nich ve významných funkcích, opěvovaní. Beztrestní. A ten, kdo stál kdysi proti nim? Koho spravedlivě potrestali? To přece musel být kolaborant, konfident, zrádce, padouch a dobře mu tak!
I Růčkovi se s tímto názorem po válce setkali. Vyšetřování ze strany úřadů, odsouzení a přehlížení ze strany i blízkých sousedů… Velmi, velmi smutně působí řádky v této části kroniky.
Zavřel jsem kroniku. A najednou jsem si uvědomil, co mne na pomníku na Bílové při první návštěvě tak udivilo. Pomník je věnován „velké mamince“. Žádné jméno, ani křestní, ani příjmení. Napřed jsem si to vysvětloval možnou cenzurou při budování pomníku. Možná nebylo ideologicky vhodné tento případ moc připomínat a rozmazávat, možná stavbu musely schválit úřady a vymínily si poněkud anonymní a nic neříkající text. Ale asi je to všechno jinak. Ani v kronice se nikde nenajde křestní jméno nešťastné paní Růčkové. Ani v genealogické pasáži. Vždy jen „velká maminka“. To totiž stačilo. „Je to projev lásky, projev úcty“, uvědomil jsem si a trochu jsem se za svoji první verzi zastyděl.
Sedám na kolo, odjíždím z Bílové. Zase tu omamně voní posekaná tráva. Jako vždycky. Ticho, klid a mír.
Přidat do oblibených uživatelů
Rajnochovice
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Velká maminka a "slavný rudý partyzán". Bílová, Rajnochovice.
