Okruh Teplice nad Bečvou -> Hranická propast -> lom Gabrielka -> Helfštýn a zpět kolem chaty Hubert po červené do Zbrašova až do Hranic.

   V rámci tréninku jsem si potřeboval vybrat něco delšího, zajímavého a nejlépe v místech, která jsem ještě neznal. Nakonec jsem se rozhodl, že vyjedu do Teplic nad Bečvou, někde se projdu, ale nejlepší by bylo, kdybych toho i dost proběhl. Inu jako skromný člověk chci vidět minimálně „úplně všechno“. Loudání tedy nebylo v plánu. Nicméně mé schopnosti velmi rychle ukázaly své hranice a tak se později jednalo více o indiánské pobíhání než rychlý běh, který rve asfalt nebo zde spíše šotolinu. I tak jsem toho prošel mnohem více, než kdybych jen šel. Příjezd vlakem je bezproblémový a mě již důvěrně známý. Nejedu ovšem dále na Valašsko, ale vystupuji na zastávce „Teplice nad Bečvou“. Mé první kroky nemohou vést nikam jinam než k evropskému, ale možná i celosvětovému unikátu, k Hranické propasti. Jindy bych serpentinami jen šel. Dnes schody považuji za skvělý tréninkový úsek. Ostré stoupání jehož vyběhnutí bude bolet. Za chvíli jsem nahoře a mám z toho radost. Má HLAVA vymýšlí smělé plány, ale ani přesto nejsou tak drzé, jak to v ten den dopadne. V plánu je, že bych si mohl projít nejbližší a pokud se bude dařit, tak i trochu vzdálenější okolí. Nenapadlo by mě, že se dostanu až ke slavnému hradu Helfštýn a dokonce se nevrátím jen do Teplic nad Bečvou, ale střihnu si to přímo na železniční nádraží v Hranicích. Jak už to tak u mě často bývá, tak až se stmíváním.

   Hranická propast má stále své kouzlo, ale opadané listí mi umožňuje mnohem lépe vidět místo, které je ve stínu její slávy. Poměrně dobře je vidět nedaleký „závrt“, který se jmenuje „Velký závrt“ nebo také Stará propast. V létě přes listnaté stromy je prakticky nefotografovatelná a neviditelná. Nyní jsou podmínky zcela jiné. Není těžké kochat se místem velice dlouho, ale já jen oběhnu celou Hranickou propast, sestoupím k „můstku“ a mohu jen tak hádat jak hluboké ono jezírko je. Nejradši bych byl, kdyby zcela nekonečné. Doufám, že tato pověst ji bude provázet ještě velmi dlouho, i když zlé jazyky tvrdí, že by přece jen nějakou konečnou hloubku mít měla. :-(

   Možná dvanáct set metrů, snad ještě více… Není času na meditování, je třeba sebou švihat dále. Musím „prozkoumat“ zda ony tmavé skvrny na protějších pískovcových skalkách jsou jeskyně nebo se jedná o pouhý klam. Seběh po cestičce od propasti je už snadný, pokud člověka zatáčky nevyhodí… To se neděje a já se podchodem pod tratí dostávám k semaforu přes cestu a dále na „vycházkový okruh“ okolo Zbrašovských aragonitových jeskyní. Jedná se o jeskyně veřejnosti přístupnou a pro stálé zmrzlíky je velmi dobrou zprávou, že se jedná o nejteplejší jeskyni u nás. Žádný vlhký, kluzký, studený nebo spíše „sychravý“ a občas i velice zrádný pseudokras nejenom Moravskoslezských Beskyd. Vedle příjemné teploty je zde, ale jedna obrovská a velice nebezpečná hrozba. Neviditelný, „nesmradlavý“ a zcela průhledný oxid uhličitý. Nevýhodou je i to, že je těžší než vzduch v normálním stavu a tedy se drží „při zemi“. Pokud se někomu zatočí hlava a spadne do „jezírka“, tak po pár nádeších s ním bude Amen. Nepříliš rozumnou a spolehlivou, ale alespoň nějakou ochranou je hořící svíčka. Jakmile zhasne, tak je nejvyšší čas nedýchat a mizet někam výš. Existují detektory, ale pozor nestačí jen detektor k plynovým kotlům (a jiným) na CO. Zde se jedná o CO2 a detektory jsou mnohem složitější, dražší a hůře sehnatelné než na pouhý CO. Já ale nemíním nepozorován a nezván tajným vchodem přepadnout nic netušícího průvodce nebo průvodkyni v těchto krásných a v mnoha ohledech zvláštních jeskyních, ale spíš se podívat na některé menší skalky, které už z dálky dlouho lákaly otázkou:

„Budou to malé jeskyňky nebo se jedná jen o zbytečný poplach?“

   Nejprve se musím posilnit Galášovým pramenem, který je dokonce i velmi mírně radioaktivní. Nikdo se nemusí ničeho bát, jedná se o intenzitu, která jen nepatrně převyšuje běžné pozadí na zcela neradioaktivních oblastech. To nemluvím o běžném pozadí třeba na Příbramsku, kde se „radioaktivní mapa“ skutečně hrdě černá. Možná ještě o něco více než poněkud slavnější Jáchymov. Doplnit vodu - poctivě se pomalu „nalít“ je pro následnou štreku více než vhodné. Nemělo by se pít ale příliš rychle, protože jinak voda v těle nezůstane. Nejlepší je se rozpíjet nebo spíš „propíjet k výkonu“ již o několik dní dříve spoustou malých dávek ve větších časových odstupech. Pochopitelně „panáček“ může být pro spoustu lidí fajn „zpestření“, ale pro zavodnění na velké turistické nebo dokonce běžecké „události“ je to úplná blbost, která „nevyladí“, ale naopak spolehlivě zničí veškerou předešlu snahu o dobrý výkon. Pokud někdo neodolá, tak raději až v cíli nebo v nejhorším jako „slavnostní kalíšek“ před cílem, kdy už se „nedá nic zkazit“. Později každý pochopí, že i to je blbost a játra i ledviny, které toho budou mít po x-desítkách kilometrů plné zuby, už určitě po takovém klacku pod nohami navíc toužit nebudou. Galášův pramen [1] je fajn, ale jen na pár dní, jinak se zkazí a má skoro nepoživatelnou chuť.

   Od pramenů stačí pokračovat po chodníku podél řeky a po chvíli vidím skalku a k ní malá, strmá, ale nápadná pěšinka. Dovede do menší jeskyně, která ani není uvedena v JESO, je skutečně malá. Na asfaltovém chodníku výše, přímo z něj, vede odbočka do ještě menší portálové jeskyňky. Pokud by se u první, níže umístěné, dalo uvažovat, že jakýmsi menším komínem by se dalo dostat nahoru, tak zde je jeskyně spíš dutinou než právoplatnou jeskyní. Na skalní vyhlídce je dolů, do skály vidět jakýsi otvor, ale kdo ví, jestli se spodní jeskyní vůbec souvisí. Serpentinami pokračuji výše přes bezejmenný ne příliš vydatný potůček v menší „rokli“ a vystoupám až ke kříži u cesty vedoucí z Teplic nad Bečvou do Valšova nebo na opačnou stranu do města Hranice. Já odbočuji doleva a běžím do Zbrašova. Poté stoupám po cestě do kopce až se červená turistická značka od ní odpojí doprava. Přes pole a později už lesem probíhám kolem vrcholu „Polomná“ s výškou 404 m.n.m. Cesta je to hezká, ale lesní dělníci uklízející větve a stojící zrovna v křižovatce cest mě svádí na špatnou cestu. Místo šipkám nebo značkám věnuji pozornost psům a pak se vydávám po cestě, která vypadá jako ta správná. Ale není! Když se dostávám na hlavní cestu pro auta, tak se mi to nějak nezdá. Na můj vkus jsem ani značku neviděl už dost dlouho. Vracím se zpět a hledám po stromech značku nebo odbočku – šipku. Dostávám se opět k lesníkům a ti mi radí správnou cestu. Skutečně v nevhodný okamžik stáli na nevhodném místě a já se nedíval dobře. Vydávám se tedy rovně, stále lesem. Po chvíli dobíhám na již pevnější cestu a po ní budu ještě hodně dlouho pokračovat dále a pochopitelně se i vracet na zpáteční cestě. Dostávám se ke křižovatce, kde bych se doprava vydal na cestu pojmenovanou stejně jako krásný lom u hradu Helfštýn. Cyklostezce se říká krásným jménem „Gabrielka“. Já nicméně pokračuji stále rovně vstříc poctivému stoupáku, o čemž zatím ještě nic netuším. Pokud bych na křižovatce odbočil doleva, tak bych se dostal k Valšovským jezírkům, a když se teď dívám do mapy na fotky, tak dost lituji, že jsem tuto změnu plánu cesty neuděl. Bohužel jsem o nich nevěděl. Takže snad někdy příště. Potůček napájející jezírka se jmenuje neméně krásně „Krkavec“. Některé místa zde vypadají jako velká divočina, takže o inspiraci na některý z dalších výletů je už nyní „postaráno“.

   U další křižovatky s přístřeškem „Nad jezírky“ bych mohl pokračovat doprava po zelené dolů do obce Rybáře, podél přírodní rezervace Bukoveček a dále přes vrstevnicovou cestu stále dolů k vodopádům až k řece Bečva. Opět inspirace na jiný nevšední „okruh“. Já stále pokračuji rovně a přede mnou je krásná běžecká výzva. Kratší, ale strmější kopec. Po něm se dostávám na rozcestí u vrcholu Maleník. Nejedná se o nic menšího, než vrchol po němž je drsně pojmenovaný významný krajinotvorný prvek – „kra Maleníku“. Jednoduše řečeno se jedná o „desku“ výrazně vyvýšenou nad okolní krajinu. Tou severozápadně umístěnou, jíž nedaleko protéká i velevýznamná řeka Bečva. Mezi jiným je také zárukou, že hrana tohoto přechodu nebude turisticky ani krajinářsky „nudná“. Naopak dá se očekávat, že bude velice zábavná a že se na mnoha místech člověk určitě nečekaně (možná i čekaně) zapotí. Nestoupám doleva na tento slavný vrchol, ale vydávám se k jinému krajinnému prvku, ale vytvořeného lidskou rukou. K vysílači pro mobilní a další sítě. Cesta je zde rovná a velmi příjemně se zde běží. Po chvíli začne klesat a některá místa jsou menšími potůčky nebo spíš jen malými stružkami a koly větších aut, asi od lesníků, po předešlých deštích přeměněny na mírně techničtější úsek. Běžím rychle, ale přece jen opatrněji. Mohl bych popustit uzdu rychlosti, i tu je třeba při sebězích trénovat, ale po chvíli mě sám terén zastaví. Vidím rokli, která mě „pohltí“. Vím, že o běhu to již nebude a je třeba přejít do chůze. Po ostřejší zatáčce, která by se ještě dala „přeletět“ zpomaluji už definitivně. Po pravici mě „chytne“ skalní hřebínek se špičatými skalkami. Na první pohled to vypadá jako nějaký pomník. Zvědavost mi nedá a tak to musím jít prozkoumat. Žádný pomník to není, jen příroda si zahrála s mou fantazií. Sestupuji opatrně kolem miniaturního kamenného nebo spíš balvanového hřebínku a v nejkrásnějším místě se pode mnou otevírají hluboké prostory. Radši se vracím nahoru a serpentinami mezi skalkami již neběžím, ale „jen“ opatrněji vyklusávám. Není radno si zahrávat s kotníkem, ještě mám v plánu spoustu kilometrů. Jsem unesen tím, co zde vidím. Zpestření výletu se kterým jsem určitě nepočítal. Už ani neřeším tempo (myšlenka na trénink jakéhosi ultra běhu již zase bere za své), to bych se nesměl tolik kochat. Konečný sešup na lesní cestu „Gabrielku“ je tak prudký, že ho raději rychleji sebíhám, v opačném případě bych určitě uklouzl. Nějak jsem si nevšiml cyklisty jedoucího zleva. Asi veškeré myšlenky jsem věnoval jak seběhnout a nevymáznout se, že na ty ostatní už nebyl prostor. Vyhýbáme se tak tak a určitě je zásluhou jeho rychlých reakcí a ne mého zběsilého seběhu. Omlouvám se mu a loučíme se. Každý míří jiným směrem. Já doleva směrem k lomům pod Helfštýnem a on doprava někam jinam. Cesta je krásná především listnatým lesem a já zase na chvíli běžím. Chvíli to trvá, chtěl bych se podívat k vodopádům a hledám místo, kde by to asi mohlo být. Jednu takovou odbočku jsem našel i do menší rokle s potůčkem, ale až později doma zjišťuji, ze onu odbočku jsem už dávno minul. Respektive po cestě Gabrielce jsem měl jít ještě dost dlouho opačným směrem, stejně jako jel cyklista. Ze „špatného údolí“ se vracím zpět a po chvíli mě uchvátí kopec přede mnou. Je skutečně impozantní. Klidně bych se hádal, že se jedná o ten, na němž stojí hrad Helfštýn. Není tomu tak.

   Hrdě se přede mnou tyčí hřeben k bezejmennému vrcholu s nadmořskou výškou 423 metrů. Chvíli po něm následuje další kopec a opět to není ten s Helfštýnem. Jmenuje se „Krásnice“ a jeho severní svahy „Krásná hora“. Nepochybně je to pravda pravdoucí. Chvíli odbočím po modré nahoru, ale podle „šestého smyslu“ se mi zdá, že k dávnému lomu a dnes krásné lezecké stěně s vyhlídkou to bude jinak. Sestupuji tedy na žlutou cestu a pokrčuji po ní až k vyhlídce. Sejdu dolů a pochopitelně nemůže chybět pár snímků, ani pohyblivých obrázků. Zdravím se s horolezkyněmi (myslím, že mé oči viděly jen je a krásu skály – co je krásnějšího – tak to je tedy otázka, skoro jako „být či nebýt“). Protože jsem zde už hoodně dlouho nebyl a tehdy jsem šel z opačné strany od Helfšýna, tak jsem se zeptal kudy že se dostanu ke slavným „helfštýnským plotnám“. Evidentně je znaly, ale cestu k nim až tak moc ne. I tak jsem poděkoval a rozeběhl se, pochopitelně před děvuchami se to běží a nějak získává spousta energie „zadarmo“. Jen nezakopnout o vlastní nohy… To by byla trapná ostuda… :-)

   Seběh se vydařil i padlý strom jsem „ladně“ překonal, až jsem se dostal na asfaltku. Po chvíli se mi to nějak nezdá, patrně jsem zde nikdy nešel. A taky, že nešel. Cesta je zajímavá a okolí také pěkné. Vím, že už jsem pod kopcem na němž stojí nikdy nedobytý hrad. Také už pomalu začínám pociťovat, že už mám svým indiánským pobíháním něco za sebou a začíná se vkrádat únava. Vím, že i časově bych měl přemýšlet nad otočkou, nicméně vynechat hlavní hřeb výletu – hrad – se mi určitě nechce. I kdybych se měl vrátit o něco později, za šera (snad ne za tmy) do Teplic nebo třeba až do Hranic, tak to tedy určitě chci risknout. Časově zatím necítím až tak „nervy“. Probíhám mezi rybníky a také přírodní památkou „Týn nad Bečvou“ a pokračuji dále po cyklostezce číslo 50 k diskogolfu. Od něj mi cit říká „stoupej nahoru“ a tam by ses snad už měl k „plotnám“ dostat. Opět odbočuji po nesprávné cestičce a skály beznadějně míjím. Časový limit jsem už výrazně překročil a tak se pro dnešek se skalami loučím. Někdy příště. Škoda, již kdysi dávno polorozpadlé jednoduché dřevěné lávky, vytvořené již kdysi tak minimalisticky, aby jen plnili svou funkci bez žádných okras, dnes asi budou vypadat úplně jinak, spíš už ani nebudou. Postup nahoru ke hlavní bráně by určitě nebyl nuda.

   Cestička kterou si můj „cit“ vybral mě ale vede opačným směrem. Chvíli se napojuji na žlutou a z ní vidím do kopce doprava odbočku. Nejprve vypadá schůdně, ale postupem času se stává náročnější. Opět se mi zdá, že jsem tudy nikdy nešel. Nevadí stoupám, někam vyjít musím a pak se vydám buď ještě k hradu nebo se pokusím nějak připojit na cestu zpět. Cestička začíná být techničtější, občas musím přelézt nebo podlézt padlé kmeny. Občas musím hledat vhodnější cestičky středně vzrostlou travou nebo i jiným nižším porostem. Jak se stoupání stává mírnější, tak po levici vidím koryto menšího potůčku, ale hlavně v jednom okamžiku pře překvapí pohled doprava. Vidím zde něco co se podobá hradu, zřícenině nebo hradním zdem. Ale na úplně jiné straně než jsem čekal. Dostávám se na schůdnější cestičku a po ní se vydávám k onomu neznámému, ze země z čista jasna „vyrostlému“ tajemnému objektu. Za chvíli již ale vidím důvěrně známé lanové centrum Helfštýn a to co je přede mnou není nic nového, ale „starý známý“ Helfštýn v celé své kráse, jen v úplně jiném pohledu. Od parkoviště již cestu znám, ale celý hrad jsem si nikdy neobešel, nebyl na to čas. Teď jsem zvědav kam až se dostanu než mě nějaké zábrany zastaví. Nezastavily a vysoké hradby jsou úctyhodné. Stejně krásný jak je vevnitř, což jsou známější pohledy, je i pohled zvenku [6]. Pokračuji dál a hlavně musím najít cestu, kterou se dostanu zpět někam na vlak. Rád bych až do Teplic nad Bečvou nebo nejlépe přímo do Hranic, kde bych již nemusel přestupovat, oproti vlaku z Teplic. Kolem lanového bludiště se dostávám na cyklostezku 6237, která chvíli pokračuje souběžně s modrou turistickou trasou. V jednom místě se ptám dalších turistů jestli je lepší do Hranic nebo Teplic jít mírně nahoru nebo klesat po modré dolů. Nakonec se rozhoduji pro cyklostezku, která obchází skoro polovinu Krásnice (Krásné hora). Pokud bych pokračoval po modré, tak se za chvíli připojím ke žluté trase, respektive modrá mě dovede až do Hranic. Tedy minimálně podle mapy. Obcházení Krásnice se mi zdá hodně dlouhé, ale okolní krajina je krásná. Nakonec přicházím k rozcestí „Pod Krásnicí“. Dál po asfaltce se občas snažím běžet, ale přemluvení se k tomu je již hodně náročné. Většinou již jen jdu, občas, když se daří, tak popoběhnu. Po kilometru jsem u chaty „Hubert“ a pokračuji dále. Na nějaké extrémní výkony už nemám příliš náladu, na nohou už jsem x-hodin. Vím, že se nemohu příliš loudat, pokud ještě chci za rozumného světla stihnout les za Hranickou propastí, který také stojí za pohled a nejlépe za proběhnutí. Rychlý pohyb v náročnějším terénu má určitě spoustu do sebe. K těmto místům jsem zatím hooodně vzdálený. Slunce příjemně svítí, není vedro ani zima. Následuje již známé rozcestí „Maleník – rozcestí“. Konečně už vím, kde jsem a mohu tedy odhadovat jak daleko a hlavně co mě ještě bude na cestě čekat. Lépe si mohu rozložit síly. Z kopečku sebíhám poměrně rychle – díky za každou nastřádanou minutu. Pořád po červené doputuji až ke kopci „Polomná“ a odtud již pomalu sbíhám do Zbrašova a k teplickým lázním. S chutí doplňuji tekutiny, už jsem se na ně hodně dlouho těšil. Pokouším se pořádně „zalít“, ať mi to vydrží co nejdéle. I když tuším, že to tak ideální nebude, tak i zalití „bezedné studny“ má svůj význam. Aby si tělo tekutiny udrželo déle, tak bych měl pít spíš méně v kratších intervalech, než hodně jen jedenkrát. Na procházení nemám čas, cítím, že slunce se pomalu, ale na mé tempo příliš rychle blíží k západu a mě čeká ještě vystoupání k Hranické propasti a dál po mírně skalnatém hřebeni do Hranic – města. A postupně až na železniční nádraží. Historické centrum města Hranice mě již před nějakou dobou nečekaně velice mile překvapilo, ale opět na jeho zkoumání již nebude čas, pokud budu chtít dojet do Ostravy v rozumném čase.

   Sice jsem už hodně unaven, ale stoupání k propasti není pro mě až takovým problémem, nicméně již jen jdu. Síly si šetřím na hřeben a zbytky hradu (nyní spíš jen valů) Svrčov. Zajímavá určitě je i vyhlídka se sochou svatého Jana. Terén je zde běžecky velice zajímavý, ale některá místa doporučuji spíš, když člověk není příliš unaven, jen projít. Po levici (pokud jdeme směrem do Hranic) na mnoha místech spadá svah velmi prudce dolů a někde jsou i kolmé skály a skalky. Neopatrný pohyb a větší dávka nešikovnosti by mohla znamenat neplánovanou, velmi rychlou a bolavou zkratku až na železniční trať vedoucí z Hranic do Valašského Meziříčí. Možná by se někde nešťastník mohl zachytit, zastavit a snad i vyškrábat zpět nahoru, ale někde svah skutečně přesněji popisuje výraz sráz. Široké okolí Hranické propasti i kopce Hůrka (Hranická Hůrka) je národní přírodní rezervací a proto není radno příliš popouštět uzdu své dobrodružné a průzkumné duši… Předpokládal jsem, že cesta bude poměrně dlouhá, ale za chvíli jsem na jejím opačném, severozápadním konci a už mě čeká „jen“ cesta do města. Začíná se šeřit. A cesta se táhne. Kde mám sílu, tak se snažím ještě běžet. Občas se někoho zeptám, abych se ujistil, že jdu správně až nakonec nádraží najdu.

   Skvělý výlet mám za sebou a vzpomínky jsou určitě krásné. Na druhou stranu si zase uvědomuji, že cesta k ultra – běhům bude dlouhá, náročná, vyčerpávající a někdy občas i trnitá. Vlastně ne, nemohu se takto o krásách běhu vyjadřovat, i když někdy „trochu“ bolí. Chce to být trpělivý a poctivě, mnohdy i tvrdě trénovat. Jinak to asi nepůjde. Po pár letech se snad, po „tempech“, „dlouhých tempech“, ledajakých intervalech, posilování, silovém tréninku běhů do vrchů i technických výbězích a sebězích, ale především vytrvalostním tréninkem dostanu o kus dále, že malé kopce budou malé a ty větší jen o trochu větší… Dobrodružství o kterém mohu jen hádat jak dopadne.

KUPODIVU JE ASI PRAVDA, ŽE DÍKY ENDORFINŮM, ADRENALINU A KDO VÍ ČEM DALŠÍMU JE ZÁŽITEK Z KRAJINY PŘI BĚHU MNOHEM SILNĚJŠÍ NEŽ PŘI „POUHÉ“ CHŮZI.

   Je to jiný pohled, ale určitě není pravdou, že bych krajinu jen proletěl a neměl čas ji vnímat. Řekl bych, že podvědomí si toho naopak zapamatuje mnohem více.

DOPORUČENÁ A POUŽITÁ LITERATURA A ZDROJE:

[1] https://www.turistika.cz/mista/galasuv-mineralni-pramen-v-teplicich-nad-becvou/detail … Galášův pramen v Teplicích nad Bečvou.

[2] https://www.estudanky.eu/studanka-1635-detail

[3] http://kyselky.kremilkovo.cz/Kyselka.aspx?id=173

[4] https://www.veronica.cz/mapa-studanek?i=4697

[5] https://www.youtube.com/watch?v=Bioi16mNp_U … Výlet.

[6] https://www.youtube.com/watch?v=dYDASGwERUM ...Cesta okolo hradu Helfštýn.

[7] https://www.youtube.com/watch?v=P_wHS30IhuQ … Historický buchar na setkání kovářů HEFAISTON na hradu Helfštýn.

[8] https://www.turistika.cz/mista/nikdy-nedobyty-helfstyn-svatek-kovaru-hefaiston-2017-a-skalni-plotny-pod-hradem/detail … HEFAISTON 2017.