Procházka Lipníkem nad Bečvou
Tož konečně je tady jaro a my téměř po dvou měsících s Jaňulou vyrážíme na další výlet. Tentokrát se našim cílem stalo místo rozložené u Bečvy v Moravské bráně na dohled majestátního hradu Helfštýna... ano, hádáte správně, poctili jsme svou návštěvou město Lipník nad Bečvou.
Večer předtím jsem si podle map.cz nakreslil orientační plánek s vyznačenými zajímavostmi a jakmile jsme vystoupili z vlaku, udal jsem jak směr (tak i rychlost chůze) k té nejbližší.
Zámecký park byl od vlakového nádraží dobře dostupný po žluté značce, ale pozor - vchod do něj vedl z ulice Na Zelince. Byl založen v polovině 17.století knížetem Dietrichštejnem a v první fázi to byla jen okrasná zahrada s ovocnými stromy. Další vývoj ovlivnily francouzské vzory, ale po zvětšení její plochy nakonec zvítězil ten albionský. Prostá krása s bohatými trávníky a roztroušeným stromovím stejně zámeckým parkům sluší nejvíc a navíc je přírodě nejblíž. Z doby jeho založení pochází jedna kuriozita – neobyčejně přerostlý a rozkošatělý buk lesní, nesoucí přezdívku „Opičák.“
Od něj jsme měli výhled na sousední piaristický klášter s kostelem sv.Františka Serafinského (odděleného spolu s klášterní zahradou zdí) a na hlavní průčelí zámku. A také na nejbližší zámecký trakt, v němž se kdysi nacházely kočárovny, stáje pro koně a byty kočích, ale roku 2010 byly přeměněny na společenský sál a výstavní síň. Součástí bývalých koníren je i stylová kavárna. Na střeše objektu se nachází originální terasa, známá jako Střešní zahrada. V době vzniku první taková ve střední i severní Evropě. Tehdy ji na návrh stavitele Josefa Zurka upravil zahradník Ferdinand Wenzl. Současná podoba pochází z roku 1911, ale i ona je dnes po rekonstrukci a veřejnosti je přístupná od 1.dubna do konce října.
(Pro nás tak trochu apríl už dnes, protože ještě není konec března a tudíž se nahoru na terasu nedostaneme!)
Patrová budova zámku nese od poloviny 19.století novoklasicistní podobu a je nepřístupná, neboť v ní sídlí Městský úřad. Feudální objekt vznikl díky umu vlašských řemeslníků za Jiřího Bruntálského z Vrbna roku 1609 a byl vystavěn v renesančním slohu. Po necelých dvaceti letech se stal sídlem panských vrchnostenských úřadů, přenesených do něj z Helfštýna.
Při východu z parku jsme se u brány mohli potěšit pohledem na zamřížovanou studnu, kterou zdobí velmi podařená kovářská plastika obojživelníka. Ani nevím proč mi CD přehravač, umístěný v mé hlavě, začal okamžitě přehrávat jednu písničku od skupiny Elán.
Mimo jiné se v ní pěje: „Sedí žaba na prameni....“
Masa kostela se tísní mezi zámkem a bývalou piaristickou kolejí, ale obě budovy převyšuje svou zdaleka viditelnou věží. Původně bratrský kostel byl v roce 1539 vystavěn v goticko- renesančním slohu. Chrámová loď měla trojboký presbytář a dvojici věží. Což byla u bratrských kostelů opravdu kuriozita, neboť ty věže většinou nemívaly. Jižní nebyla dostavěna a je proto nižší. Poznávacím znakem a ozdobou chrámu je věž severní, tyčící se nad vstupem, která se směrem k vrcholu kónicky zužuje a pod bání má umístěn ochoz s arkádami a balustrádou.
Mezi historiky koluje podezření, že autor téhle stavby byl italského původu a nebyl to nikdo jiný než Baltassare Maggi z Arogna.
Roku 1687 už kostel patřil piaristům a došlo k přestavbě v barokním slohu. Na realizaci se podepsal císařský vídeňský architekt Giovanni Pietro Toncalla a poté byl zasvěcen sv.Františkovi Serafinskému.
(Možná jsou teď někteří čtenáří zmateni, protože slyšeli jen o tom z Assisi, ale on je to přitom jeden a ten samý Franta. Můj svatý jmenovec byl za svého života rovněž velmi výmluvný, jenže měl krom ukecanosti - na rozdíl ode mne - i charisma, takže jeho kázání poslouchala dokonce i zvířátka v lese. Kdežto přede mnou, bohužel, utíkají...)
Díky skvostné akustice se v současnosti v kostele pořádají pravidelné koncerty. Ještě než jsme místo opustili, nezapomněli jsme poobdivovat monumentální vstupní bránu s tepanou mříží a nahoře nad ní plastiku Zjevení sv.Torosie a Josefa Kalasánského, zakladatele piaristického řádu.
Co a kdo to vlastně byli – ti piaristé?
Tak tenhle řád pro veřejnost vykonával velmi záslužnou činnost, neboť se kromě dobročinnosti věnoval i výuce mládeže na školách všech stupňů.
Do Lipníku nad Bečvou piaristé přišli v roce 1634 a původní dům Jednoty bratrské postupně přestavěli do dnešní podoby. Nejprve v něm měli jen 18 mnišských cel a jednu temnici. O třicet let později vznikla školní budova, ještě později rozšířená o další trakt. Kromě školy tu byla i knihovna, byty řeholních kleriků a žáků, oratórium a noviciát. Mezi známé žáky školy patřil i Johann Gregor Mendel.
(Ano, to byl ten pán, který si tak dlouho hrál s hrachem, až objevil zákony genetiky.)
Spolu s klášterní zahradou a dvěma nádvořími si rozlehlý komplex koleje dodnes zachoval svou původní dispozici a pohled zvenčí kazí jen fakt, že se nachází v katastrofálním stavu a toužebně volá po rekonstrukci!
Poté už jsme přes malý parčík zamířili ke křižovatce, okolo níž se na druhé straně ulic vypínaly zbytky městských hradeb. Tak velkým a pěkně zachovaným opevněním, jaké má Polička na Vysočině, se naše Moravěnka chlubit nemůže. Což ale neznamená, že by zde žádné nebyly, jen nejsou jejich zachovalé úseky tak rozsáhlé. A ty turisticky nejatraktivnější se nacházejí právě v tomto pozoruhodném městě, ležícím v Moravské bráně!
Však jsme na ty až 8 metrů vysoké hradební zdi, do nichž jsou v pravidelných rozestupech vetknuty převážně půlkruhové a kruhové bašty, zírali jak puci. Dříve prý bylo bašt nejméně 13, do dnešních dnů se z nich zachovalo sedm. Zdejší opevnění dosahuje délky větší než kilometr, jenom tady dnes už neuvidíme ani jednu ze dvou bývalých městských bran, které byly před koncem 19.století bohužel zbořeny.
Při procházce okolo opevnění jsme brzy zjistili, že některé jeho úseky zcela zmizely. No a ty zachovalé, dříve nedobytné části hradeb se především v ulici Neffově a ulici Novosady v současnosti změnily na „obytné.“ V hradebních zdích jsme spatřili četná vrata a vstupy do dvorů, zahrad a předzahrádek... ale nejvíce nás zaujaly romantické bašty, upravované k bydlení, které se staly součástí okolních domů.
(Panečku – bydlet tak v jedné z nich, mít před sebou na stole něco dobrého, cpát se a pozorovat přitom oknem ty vykulené a zevlující turisty... tož to by byla bašta!)
Když už jsme u toho jídla – ono člověku i při objevování památek vyhládne. Na konci hradeb jsme naproti přes ulici narazili na sympaticky vyhlížející restauraci Pivovar, žel otvírací doba dala našim sténajícím žaludkům důrazně najevo, že se dočkají až za hodinu.
Takže do té doby bude procházka historickým centrem pokračovat a basta fidli!
Na křižovatce nám o zraky brnkla zajímavá silueta pošty, vystavěné v roce 1933 v tehdy populárním funkcionalistickém slohu a hned za ní nás čekalo další překvapení. Tohle mělo podobu sličné barokní kapličky, vypínající se na rozhraní městského centra a Komenského sadů. Sakrální stavba zasvěcená sv.Josefovi tady stojí už od roku 1695 a jejím autorem prý byl slavný architekt G.P.Tencalla.
Pod stinným podloubím ulice 28.října jsme se pak dotrmáceli na hlavní rynek, pojmenovaný (jak už je v dnešní době zvykem) po „tatíčkovi.“ Náměstí má neobvyklý půdorys písmena L a Radnice mu nedominuje, ba právě naopak – ta patrová empírová budova s nevýraznou věžičkou se v něm totiž tak trochu ztrácí. O to víc jsme ale ocenili mnohem líbivější fasády starých měšťanských domů, obklopujících rynek kol dokola ze všech světových stran a také ty dvě kašny a mariánský sloup.
No a protože jsme z toho obdivování dostali žízeň, stavili jsme se v jedné cukrárně na chlebíčky a na pivko.
Při dalším okruhu náměstím pak ještě poobdivovat dětská šlapací autíčka, vystavená v jednom z výkladů, a poté už zamířit k hodinové věži a dalšímu městskému kostelu. Nevím, jak jsou na tom ostatní návštěvníci, kteří si předtím tak jako my prošli celé centrum, ale já při pohledu na něj zažíval deja vu... a to jsem, prosím, pod žádným vlivem nebyl.
Ale tohle byl opravdu úplně jiný kostel!
Akorát jej tak jako u chrámu sv.Františka Serafinského doplňuje naprosto totožná věž. I tahle má renesanční ochoz s arkádami (však byla navýšena až v roce 1596 a pravděpodobně na její podobě podumal stejný vlašský stavitel), ale zbytek sakrální stavby už je jiný. Navíc se tahle nachází v severní části historického jádra a pokud před ní narazíte na fantastickou osamělou renesanční zvonici, omyl je vyloučen a vy jste se skutečně ocitli u chrámu sv.Jakuba.
V gotickém slohu byl v nejstarší části města vystavěn na přelomu 13. a 14.století. O několik století později byly do právě přistavěné věže pořízeny tři velké těžké zvony. Bohužel dělaly neplechu. Ten největší měl tak velký výkyv, že při zvonění narážel do zdi a narušoval statiku věže.
Proto byla roku 1609 poblíž kostela vystavěna samostatná zvonice a zvony Jakub, Jan a Michal v ní našli druhý domov. Renesanční zvonice dosahuje výše 24 m a každá její strana je bezmála deset metrů široká. Čelní stěnu zdobí velké sluneční hodiny, znak města a erb Jiřího Bruntálského z Vrbna spolu s pamětní deskou. Nad nejvyšším patem ji zdobí liché arkády a atiky.
(Zvonice je v sezóně přístupná s průvodcem.)
Nyní se ale ještě vraťme ke kostelu sv.Jakuba, který měl nelehký osud. Začátkem 17.století a pak především roku 1633 byl postižen velkým požárem, přičemž jeho věž spadla dolů na městské hradby. Po opravě byl do ní umístěn zvon Vavřinec a ona sama dostala novou báň. V roce 1788 ale přišel další ničivý oheň, při níž se utrhla a spadla celá cibulovitá báň. Poté věž dostala střechu jehlancovitou a tu na ní spatříme i dnes. Exteriér a překrásný interiér si zase uchoval podobu z přestavby v barokním slohu. Svatojakubská věž dosahuje výše 52 m a její přístupný vyhlídkový ochoz se nachází ve výši 33 metrů nad dlažbou okolních ulic.
Hned vedle chrámu je vstup do Meditační zahrady. Původně se v těchto místech nacházel hřbitov a později městský park. Její plochu dnes zkrášluje ohromné množství květin ve více jak třiceti druzích, které postupně rozkvétají od jara až do příchodu podzimu. Zahrada je pro veřejnost otevřena od května do října, nachází se v ní prolézačka pro děti ve tvaru dřevěné velryby a také hrací plocha pro „Člověče, nezlob se.“
Od chrámu jsme okolo hradeb (a naproti stojící historizující budově střední stavební průmyslové školy) zamířili na zasloužený oběd do restaurace Pivovar a já si k segedínské krmi vychutnal i místní chutné pivo.
Novosadovou a Neffovou ulicí jsme to pak znovu okolo hradeb střihli k městskému hřbitovu s kaplí sv.Petra a poněvadž se v raném odpoledni prudce ochladilo a nebe zatáhlo, odložili jsme návštěvu Helfštýna na jindy a zamířili na nádraží k vlaku.
Cestou jsme minuli urostlého romského mladíka, vlekoucího v jedné ruce těžkou tašku a s tou druhou usilovně mobilujícího. Najednou se nám za zády ozvalo mocné „Jauu!“ , a když jsme se ohlédli, mladý muž se držel za hlavu, které se do cesty připletl nepozorný sloup pouličního osvětlení.
Pohled to byl takový, že jsme oba propukli v huronský škodolibý smích, naštěstí měl ale mladík rovněž smysl pro humor a k našemu chechtotu se přidal...
Přidat do oblibených uživatelů
Lipník nad Bečvou
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Procházka Lipníkem nad Bečvou
