Pět mrtvých vojáků císaře Františka. Pomníček v Ostrovačicích.

Fotografie (1)  • Foto: Vitold

Vstoupit do fotogalerie (1 fotografií)

Vstoupit do fotogalerie (1 fotografií)

Císař František zuřil. Panovník Svaté římské říše národa německého, z Boží milosti král, v nekonečném, bezmocném vzteku vyhnal všechny služebné z komnat svého schönbrunnského zámku. Už od chvíle, kdy mu přinesli tu neblahou zprávu k němu nikdo nesměl. Bylo to něco nepředstavitelného, nemožného, co bouralo všechny tisícileté hráze. Ta lůza, ta chátra z ulice sáhla na krále Na krále Francie, na potomka velkých a slavných vládců, na panovníka, pro nějž by měli být míň než prach pod jeho nohama. Vlekli ho na popravčí káře ulicemi jako toho nejposlednějšího zloděje, ta chamraď špinavá se mu smála, plivala na něj. A na potupném mrchovišti čekala gilotina, před níž jsou si prý všichni rovni…

Mocný Habsburk se zarazil. Paříž není od Vídně zase až tak daleko. Co když myšlenky těch proklatců, těch pekelníků, toho Robespierra, toho Dantona, toho Marata dolehnou až sem? Co když revoluce přijde i do Vídně? Revoluce. Z toho slova měl František panickou hrůzu. Bál se jí víc než moru, víc než kacířů, víc než pekla. Revoluce. Císař vyhlédl z okna. Vídeňské ulice byly klidné, pokojné. Ale co když je to jen zdání? Co když právě teď padá další Bastila?

A tak se císař František začal připravovat na válku. Až ta Revoluce přijde, až se připlíží jako jedovatý had, on ji zničí, zašlape do země. Věrné a vyzbrojené vojsko ji rozstřílí, rozseká, rozmetá na kousky a její zkrvavenou hlavu pošlou zpátky do Francie.

Po celé zemi zavířily vojenské bubny, verbovali se noví rekruti, ze zvonů se opět odlévala děla. Stavěly se pevnostní hradby, plnily se zásobnice i arzenály. Ani Brno nebylo výjimkou. Před sto padesáti lety si o něj vylámali zuby Švédi, teď se chystalo na možný útok tak řečené Revoluce.

Vyrudlá sukně zavířila po návsi, zvedl se prach. Děvečka se džberem vody zmizela ve vratech statku. A opět ticho, rušené jen kejháním hus. Z několika komínů stoupal kouř, poledne, horký, červencový den. Odněkud zabučela kráva. Liduprázdná náves, muži pracovali na poli, kdo nemusel, nevycházel do té polední výhně.

Zdálky zarachotily kola. Místní byli zvyklí, vedla tudy císařská cesta do Brna, často projížděly vozy formanů, práskaly biče nad zpocenými koňskými hřbety Ale teď to bylo něco nezvyklého a mnohá hospodyně vyšla před dům. Dva vojáci na koních, za nimi velký vůz, zřejmě plně naložený, koně zabírali ze všech sil. Na kozlíku muž v uniformě, lesklá přilba. Vůz kryla bílá plachta, ani se nepohnula v dusném bezvětří. Kolonu uzavírali další dva vojáci na koních, šavle při boku. „Kam jedete?“, křiklá otázka přehlušila klapot kopyt. Neodpověděl nikdo z nich, přesto byl cíl jasný. Ještě pár mil a přivítají je hradby královského města Brna.

Horko bylo úmorné. Jeden z vojáků, mladý, tak dvacetiletý, s veselýma očima cítil, jak mu po tváři stékají kapky potu. Plechová přilba na hlavě tížila. Moci si ji tak sundat Ale to kaprál nepovolí, jede vepředu, přísný, obávaný. Bílá plachta skrývá velký náklad střelného prachu, brněnské zbrojnice už na něj netrpělivě čekají. Bzučí mouchy, štěrk cesty skřípe. „Alespoň pár doušků vody, omýt si obličej, odpočinout“, myslí si mladík. Vesnice už končila. Ještě se naposledy ohlédl zpátky. Lidé tam v těch statcích žili opravdu jako lidé, orali, seli, sklízeli. Žádné války, žádné zbraně, žádné transporty střelného prachu… Mladý voják v uniformě si povzdechl a pohlédl zpět na vůz před sebou…

Bílý, oslnivý a všeobjímající záblesk jej v ten okamžik pohltil…

Výbuch byl strašlivý. Snad to horko, snad neopatrnost, kdo ví. Když se rozptýlil mastný, černý dým, přiběhli zděšení vesničané, ještě teď ohlušeni děsivou detonací. Hrozný byl obraz zkázy. Krvavé cáry těl, těl lidí i koní, hořící Trosky vozu. Opodál zprohýbaná přilba. Ta, která tak tížila.

Ten příběh už dnes nikdo nezná. V Ostrovačicích na návsi zabrzdil autobus, lidé se rozcházeli do svých domovů, před studeným severákem se choulili do límců a šál. Několik jsem jich zastavil, pozeptal se na nešťastné vojáky, kteří tady před dvěma sty léty zahynuli. Zamítavé kroucení hlavou. Nikdo nevěděl..

Šel jsem dál Ostrovačicemi, podél cesty, která dřív skutečně vedla na Brno, dnes vozy sviští po kolem vedoucí dálnici. Poslední domy. A na úplném konci jsem ho našel. Nevelký kámen na kraji příkopy. Ometl jsem z něj rukou sníh a dlouho přejížděl prsty po čelní stěně. Dvě stě let staré rýhy už očím unikají, ale hmat je ještě zastihne. Nahoře malý křížek a pod ním skromné písmena: „1793, 3. Czerwence“. To byl ten den.

Císaři Františkovi se ta tragédie nikdy nedonesla. Proč taky? Měl dost svých starostí. Ve Francii se pár měsíců nato skutálela pod gilotinu hlava i jeho tety Marie Antoinetty, pak i hlava toho „krvavého psa“ Robespierra. A přišli další, přišel Napoleon. A zase odešel. Přišel Metternich. Přišla i Revoluce, ne už tak krutá, přišli další a další. Jen těch pět vojáků z Ostrovačic už domů nepřišlo.

A vzpomínka na ně odešla už dávno.

Autor: Vitold

Další články autora: 70

Kvalita příspěvku:

hodnotit kvalitu příspěvku | nahlásit příspěvek redakci

Sdílet s přáteli

Diskuse a komentáře k Pět mrtvých vojáků císaře Františka. Pomníček v Ostrovačicích.

Franta

Perfektní!!

Vstoupit do diskuse

Přidat komentář