Pisa – kostel sv. Štěpána (Santo Stefano dei Cavalieri)

Katolický svatostánek, jehož celé jméno zní kostel Řádu Rytířů sv. Štěpána papeže a mučedníka, je jednou z dominant náměstí Piazza dei Cavalieri v historickém centru toskánského města Pisa. Nachází se v těsné blízkosti stejnojmenného paláce a nejčastěji bývá označován za stavbu manýristickou, tedy v podstatě pozdně renesanční. V tomto případě to však není tak jednoznačné, protože stavba kostela byla sice zahájena v roce 1565, ale definitivně byla dokončena až roku 1859. Také stavitelů chrámu je uváděna celá nekonečná řada, nejčastěji však bývají zmiňováni Giorgio Vasari, Pasquale Poccianti a Gaetano Niccoli. Základní kámen kostela položil v polovině dubna roku 1565 sám zakladatel svatoštěpánského řádu Cosimo I. Medicejský. A účel řádu? Bohulibý: všemi prostředky potírat osmanské pirátství ve Středomoří.

Než mohl být podle Vasariho návrhu tento kostel vůbec postaven, musel být zbořen starý kostel San Sebastian, který zde stával nejpozději již v 11. století, ale je možné, že dokonce už ve století sedmém. Stavební práce vedl Vasariho „černý kůň“ David Fortini a jeho stavba byla dokončena po dvou letech, tedy v létě roku 1567. Za další dva roky a pár měsíců byl kostel konečně vysvěcen. A teprve v letech 1570 až 1572 dostal chrám svou zvonici, kterou navrhl opět Vasari, ale postavil tentokrát Giovanni Fancelli. Podobu kostelní lodi určil Pier Francesco Silvani, oltářní obraz Korunování sv. Štěpána je od Vasariho a samotný hlavní oltář vytvořil Giovanni Battista Foggini v letech 1702 až 1709. V následujícím století je pak chrámový interiér vyzdoben většinou z obrazů, které zde můžeme vidět i dnes. Mnoho z nich bylo namalováno největšími italskými mistry 17. století.

V letech 1683 až 1691 byly ke kostelu přistaveny dva přístavky (boční křídla), které sloužily jako „hospodářské zázemí“, a v 18. století měl být kostel kompletně přestavěn. I když se tato situace opakovalo také ve století následujícím, k žádným změnám nedošlo. Jen v roce 1859 došlo k drobným úpravám v části, kde jsou umístěny boční varhany, a to podle návrhu Gaetana Niccoliho. V roce 2014 byla zahájena rekonstrukce zastřešení kostela, při které byly objeveny různé historické artefakty, včetně původních sklepů (zajímavé, když šlo o střechu) a fragmentů sloupců.

Průčelí kostela je „vyrobeno“ z bílého carrarského mramoru a navrhl jej – ve spolupráci s Alessandro Pieronim a v roce 1602 - Giovanni de´Medici, který změnil původní návrh Vasariho. Průčelí charakterizují dvě řady sloupů a pilastrů, snížený středový oblouk, trojúhelníkový tympanon a erby Medicejů i Řádu Santo Stefano. Nápis připomíná stavbu kostela a Ferdinanda I. Medicejského. Kostel má obdélníkový půdorys lodi a čtvercový chór. Kromě hlavního oltáře z polychromovaného mramoru a zlaceného bronzu se ve velkém a světlém interiéru nachází také množství dřevěných oltářů bočních. Interiér zdobí také řada válečných trofejí z bojů s Turky, pocházejících z období od poloviny 16. do počátku 18. století. Nechybí ani fragmenty soch z polychromovaného dřeva nebo zbraně z konce 17. století. I pod mobiliářem jsou podepsání např. Vasari nebo Giovanni Fancetti.

Nejkrásnější částí interiéru je ale zřejmě cenný, vyřezávaný, dřevěný strop, zdobený bohatým zlacením. Jeho autorem byl v roce 1604 Bartolomeo Atticciati. Součástí stropu je šest malovaných panelů, zobrazujících úspěchy svatoštěpánského řádu na poli vojenském i civilním. Namalovali je přední florentští umělci, spojení s rodinou Medici. Za zmínku stojí určitě jména jako Cigoli, Jacopo Ligozzi, Cristofano Allori nebo Bronzino. Kazatelnu z polychromovaného mramoru vytvořil v roce 1627 Chiarissimo Fancelli. Foggini není uváděn jako autor jen u hlavního oltáře, ale také sousoší sv. Štěpána s alegoriemi Rozumu a Nejsvětější Trojice. Kropenky jsou dílem Giovanni Fancelliho z roku 1568, ale jejich podobu navrhl Vasari. Dvoje „staré“ varhany navrhl také Vasari a postavil je v roce 1571 Onofrio Zeffinni. Ty levé pak v roce 1733 přestavěl Azzolino Bernardino. Hlavní Bernardinovy varhany byly přestavěny v 19. století, aby je v roce 1914 nahradil zcela nový nástroj, postavený Giovannim Tamburinim. Posledním nástrojem jsou skříňové varhany firmy Anselmi-Tamburini.