Plávka v Koutech nad Desnou

Protože silnice č. 44 přes Červenohorské sedlo je celkem frekventovanou komunikací a po zhruba dvouměsíční Jarní uzávěře se konečně otevře k opětnému celoročnímu provozu, jistě si někteří projíždějící všimnou při jízdě od Koutů po levé straně pozůstatků jakýchsi vodních děl. V závěru kouteckého údolí pak pod první serpentinou funkčního rybníčku.

Vlastně tu máme zbytky po průmyslové činnosti v údolí Desné.

Zásobárna horských lesů od prvního osídlení v podhůří sloužila jako zdroj stavebního materiálu i topiva pro obyvatelstvo. Dřevo se uplatnilo i v průmyslové činnosti jako zdroj energie při tavení kovů. Protože zpracování probíhalo v provozech přeci jen vzdálenějších od zdroje materiálu, bylo potřeba dřevo nějak dopravovat. K tomu od nepaměti sloužily i vodní toky. V našem případě šlo o říčku Divoká Desná. Jde o hlavní zdrojnici řeky Desná, která vzniká u Rozcestí pod Annínem soutokem s Hučivou Desnou. Samotná Divoká Desná je dnes všeobecně známá díky vodnímu dílu Dlouhé Stráně na jejím horním toku.

V roce 1839 vznikly v níže položených Rejhoticích (dnes součást Loučné nad Desnou) větší železárny. Tehdy se ještě k výrobě železa užívalo dřevěné uhlí. To se pálilo v místě železáren v milířích (muselo to tam dosti smrdět). Do Rejhotic se plavilo dříví i po Desné. Samotný vodní tok byl ale ve své činnosti dosti vrtkavý, tudíž pro jistotu, že bude materiál včas na místě si museli dřevaři dopomoci. K tomu posloužil plavební kanál, který byl vybudován kolem roku 1850. Kanál měl odbočovat z řeky cca 80 m nad dnešním mostem (tam jak se odbočí k Dlouhým Stráním). Zhruba u chaty U Pelikána nakonec můžeme objevit malý splav, možná to bylo právě tam. Nakonec i od něj vede napájení kouteckého rybníka. Ten byl jednou z naplavovacích nádrží kanálu. Další nádrže pro akumulaci vody byly pak pod úpatím Medvědí hory, kde dodnes můžeme vidět zarůstající vodní plochy.

Jak celý kanál vypadal se už můžeme jen dohadovat. Délka díla měl dosahovat asi 750 m, šířka kanálu asi 6 m , hloubka 1 m. Koryto bylo zřejmě na březích zpevněno kamenným obložením. Na vhodných místech byly stavidla s dřevěnými hradítky kterými se voda vpouštěl do kanálu z naplavovacích nádrží, nebo vypouštěla do vypouštěcí nádrže.

Dřevo se těžilo hlavně v létě, v zimu se na saních sváželo ke kanálu (u Hájovny pod Pelikánem je vcelku hodně místa), převážně se plavilo na jaře při dostatku vody. Kanál musel končit někde v prostoru za dnešním nádražím, zřejmě jak je dnes parkoviště u lyžařského areálu. Samotné rejhotické železárny byly níže pod dnešním nádražím až k odbočce do Přemyslova.

Plavení dřeva v kanálu trvalo max. 30 let, v roce 1874 bylo vydáno stavební povolení k výstavbě nové silnice na Červenohorské sedlo. Trasa procházela právě odpadními strouhy z hlavního kanálu, takže tím zamezila další činnost. Terénní práce byl kolem silnice i v dalším období natolik masivní, že dnes v podstatě po vodním díle nezbyla větší stopa, mimo zbytky v podobě rybníka (vypouštěcí nádrž) a napouštěcích nádrží, které jsou ovšem daleko zanedbanější.

Nakonec nezapomeňme, že údolím se občas prohnala velká voda, ještě v paměti máme povodeň z roku 1997, která údolí Desné opět pěkně „poorala“.