Pohnutý osud Caroliny Meineke, "královny z Blanska"

Být to příběh z červené knihovny, asi bych se mu vysmál. Tohle se ale skutečně stalo. A je to víc než dvě stě let…

V daleké říši za mořem vládl král Jiří. Manželka Žofie jej obdařila čtyřmi syny, království bylo bohaté, silné, před pár lety vyhrálo válku o nadvládu nad světem. Štěstí ale v královské rodině nepanovalo. Nejstarší dva synové trpěli vážnou duševní chorobou, další zas propadl hýřivému a rozmařilému životu. Sám král Jiří nebyl v pořádku, u mužů jeho rodu se už šílenství a psychózy stihly zapsat do genetické výbavy. Zbýval poslední princ, princ Vilém. Naděje rodu, království. Naděje královny Žofie. Oprávněně. Byl to pohledný, silný a statečný mladý muž, nadšený mořeplavec, účastník války v Americe proti vojskům George Washingtona, osobní přítel admirála Nelsona. Rovněž tak princ Vilém oplýval i inteligencí a zájmem o státnické záležitosti. Tady se ale objevil zádrhel. První projev, s nímž princ vystoupil v Parlamentu, byl příliš odvážný, příliš revoluční. Žádal větší podíl na vládě pro chudé vrstvy společnosti, větší volební právo pro prostý lid. A to se vládnoucí elitě moc nezamlouvalo, obzvláště pokud uvážíme, že právě v té době ve Francii padaly pod gilotinou lůzy korunované hlavy. Příliš nebezpečné. A tak byl milý princ Vilém v tichosti odeslán na prázdniny do Hannoveru. Snad tu přijde na jiné myšlenky.

Zde měl Viléma na starosti generál Linsinger, zasloužilý vojevůdce a rodinný přítel, požívající důvěry krále Jiřího. A tady se poprvé setkali. Princ Vilém a generálova dcera Karolina. A zahořeli k sobě láskou tak velikou, že se princ rozhodl obětovat titul a trůn a vzít si raději Karolinu za ženu. A tak se i stalo. Snoubenci uzavřeli tajný sňatek v lesní kapli v Pyrmontu. Byli šťastni.

Vše se prozradilo asi za rok. Prý došlo k souboji mezi princem a generálem, prý chtěl romantik Vilém zabít Karolinu i sebe ve stylu Shakespearovských milenců z Verony. To se už neví. Vilém odjel zpět domů, usiloval o schválení sňatku. Nepodařilo se, ztrácel by tím nárok na královskou korunu, poslední by měl tak zavřenou cestu k trůnu. Obzvláště královna matka Žofie svého hýčkaného syna přemlouvala. A když to nešlo po dobrém, prostě milého Viléma zpět do Hannoveru nepustila…

Karolína zatím čekala. Prožila tragédii, předčasně se jí narodilo mrtvé dítě. Vilém se nevracel. Pak přišel dopis. Od královny Žofie. Naléhala na dívku, aby pochopila a prince se vzdala. A Karolína pochopila.

Ale těžké útrapy nezůstaly bez následků. Karolína vážně onemocněla, dokonce zdánlivě zemřela a byla lékaři prohlášena za mrtvou. Před pohřbem a strašlivou smrtí ji zachránil mladý doktor Adolf Meineke. Tím získal nejen slávu, ale i vděčnost, lásku a za dva roky i ruku osudem tak těžce zkoušené Karolíny.

A pak už šel život klidně dál. Spokojené manželství, zdravé děti. Adolf Meineke se živil jako lékař, posléze jako chemik. Cestovali po Evropě. Nakonec se manželé usadili v Moravské Třebové, klidné manželství, střední společenská třída.

Jednou v zimě odjela Karolína Meinekeové do blanska navštívit dceru Jindřišku. Tady ale taky onemocněla a za pár týdnů zemřela. Byla pohřbena na starém hřbitově u kostela sv. Martina.

Když jsem otevíral bránu ke kostelu, drobně pršelo. Trávník zeleně svítil, právě začínalo jaro. U kamenné ohradní zdi malý náhrobek:“CAROLINA MEINEKE geborene v. LINSSINGER“

Dnes už se neví, kde přesně leží kosti „královny z Blanska“ Starý hřbitov byl dávno zrušen, náhrobek tu vsadila útlocitná ruka na konci 19. století. V době romantismu byl příběh Karolíny velmi populární, vznešené dámy při něm ronily slzy do krajkových kapesníčků. Ještě před válkou patřilo toto místo k nejznámějším v Blansku, nebylo návštěvníka, který by je neshlédl.

Ale příběhy mizí rychle, kdo jej dneska zná? Kdo zná osudy ženy, která se mohla stát královnou nejmocnější země tehdejšího světa, královnou anglickou?

I když. Nedávno jsem navštívil blansko znovu. A byl překvapen. U kostela sv. Martina už není ta malá pamětní deska a starý pomník, který jsem tu kdysi viděl. Místo něj se tady tyčí vysoký kamenný památník s mramorovou nápisovou deskou. A kolem vysázeny růže. Mnoho růží. Až vyrostou, vytvoří kolem památníku růžový monogram. Písmena CM. Carolina Meineke…

Dal jsem se do řeči se starší paní, která procházela kolem kostela. A světe div se… I ona znala Karolínin příběh. Že by byla „královna z Blanska“ znovu v kurzu? Zdá se, že ano. A pak jsem ještě v muzeu našel publikaci, v níž byly zveřejněny verše, které Karolina psala:

„Na řetěz duší ji zde nikdo nepřiková

A staré rány zmizí, jako zlý sen zrána

Tam platí už jen to, co každý v srdci chová

Tam může milovat a být zas milována.“

Jen na okraj. Princ Vilém se skutečně stal anglickým králem a svých liberálních teorií o řízení státu se nevzdal. Za jeho vlády bylo v anglických koloniích zrušeno otroctví, byla zakázána práce dětí a posíleno volební právo pro chudší voliče. Ale král zůstat dlouho starým mládencem, nikdy neuznal sňatek s Karolínou za zrušený. Oženil se až po smrti Karoliny a to už mu bylo přes 50 let. Navždy zůstal své lásce z Hannoveru věrný…

Jen pár dní poté, co se skončil pohnutý život Karolíny Meinekeové, vydal se na druhém konci Evropy malý muž z Korsiky na svoji stodenní cestu k Waterloo.

Pantha rhei,,,