Pomník Karla Václava Raise v Lázních Bělohradě

Spisovatele Karla Václava Raise není třeba vůbec představovat, protože o něm bylo již mnoho napsáno, jeho jméno zaznívá ze školních škamen a známý je zejména svojí tvorbou, v níž popisoval především tvrdý život prostého člověka na podkrkonošském a hlineckém venkově, takže je dostatečně známý. Nešlo však jen pouze o vylíčení těchto strastí, protože v jeho knihách můžeme nalézt autorovy názory na úlohu venkovských žen, vylidňování venkova na úkor velkoměst, poměr rodičů k dětem a opačně a roli učitele na vsi.

Protože se narodil 4. ledna 1859 v Lázních Bělohradě, bylo od počátku jasné, kde musí stát vzpomínka na něj. Dlouhou dobu se o této věci hovořilo, ale sám autor nebyl takovýmto věcem nakloněn, a tak se muselo počkat až na dobu po jeho smrti. Jakmile zemřel 8. července 1926 na Královských Vinohradech, kde působil od roku 1899 jako ředitel měšťanské školy, došlo k oprášení původních plánů, i když ne úplně hned, neboť mnozí byli z jeho úmrtí roztrpčeni a zasmušilí, takže s nimi nebylo řeči. A jejich realizace se opět ocitla v rukou Občanské záložny v Bělohradě, přesně jako v jiných významných věcech ohledně tohoto města. Zmíněnou korporací byla vyhlášena sbírka na zhotovení pomníku, ve spolupráci s obcí bylo hledáno vhodné místo k jeho umístění a stejně tak se stalo oříškem, aby byl nalezen vhodný tvůrce Raisovy busty. Ale abychom nebyli nespravedliví, tak spolu s Občanskou záložnou v Bělohradě úzce spolupracovali přátelé a čtenáři K. V. Raise, celá čtenářská obec po celé ČSR a samozřejmě též vedení města, které dalo na tento účel okamžitě 5 000 Kč. Tito jmenovaní se sešli v rámci Komitétu pro uctění památky spisovatele K. V. Raise a ten vydal provolání, v němž byla zdůrazněna povinnost veřejnosti uctít světlou památku tohoto literárního velikána postavením pomníku v jeho rodišti. Jedním z těch, jež ho podepsali, byl čestný předseda komitétu RNDr. Cyrill Purkyně.

Dát nějakou tu korunu na Raisův pomník, to tedy bylo skoro nepsaným zákonem. Nebylo člověka, spolku či úřadu, jež by se takto nezasloužil o jeho vznik. Určitý obnos darovali rovněž jeho přeživší spolužáci, kteří spolu s ním v roce 1877 absolvovali učitelský ústav v Jičíně. Oproti jmenovanému roku jich z 19 zbylo jen 11 a 9 z nich se sešlo 10. října 1927 v Jičíně, aby zavzpomínalo na svá školní léta. Jednalo se o: Josefa Bejra, řídícího učitele ze Skřivan, Františka Fajkse, řídícího učitele ve výslužbě z Kněžmostu, Josefa Frantala, řídícího učitele ve výslužbě z Radlic, Jaroslava Kurku, odborného učitele ve výslužbě z Lázní Bělohradu, Ferdinanda Šimáčka, řídícího učitele ve výslužbě z Bělé pod Bezdězem, Josefa Šlengera, řídícího učitele ve výslužbě z Chomutic, Josefa Špringera, řídícího učitele ve výslužbě z Hořic v Podkrkonoší, Františka Zelinku, řídícího učitele ve výslužbě z Turnova a Bohumila Jebavého, řídícího učitele ve výslužbě v Jičíně. Do konce října 1927 se takto vybralo 41 167 Kč (město Užhorod 100 Kč, městys Pecka 200 Kč, okresní správní komise v Novém Bydžově 200 Kč, nakladatelství F. Topiče v Praze 200 Kč, Osvětová komise v Lázních Bělohradě 300 Kč, Okresní hospodářská záložna v Nové Pace 300 Kč, firma F. Goldschmidt v Lázních Bělohradě 500 Kč, okresní správní komise v Nové Pace 1 000 Kč, Alois Jirásek 1 000 Kč, Česká grafická unie v Praze 1 000 Kč), takže k úhradě nákladů zbývalo již jen 12 000 Kč.

Jako vhodná lokalita byl určen sad u Fričova muzea, za autora bronzové busty v dvojnásobné velikosti (spolu s podstavcem 4 m) byl nakonec vybrán akademický sochař a novopacký rodák prof. Bohumil Kafka, jenž vedle všech fotografií a portrétů využíval i filmové nahrávky, které byly zhotoveny AB filmem v režii Antonína Vlase (viz https://encyklopedie.praha2.cz/osobnost/1616-antonin-vlas), a o protektorát nad slavnostním odhalením Raisova pomníku byl požádán Alois Jirásek, jenž ho následně přijal. Model busty byl dohotoven v lednu 1928 a následně došlo k jejímu odlití v Bartákově závodě v Hrdlořezích. Podstavec ze žuly naopak zhotovil sochař Josef Bílek z Vojic. Nic tedy nebránilo konání slavnostního odhalení pomníku, jež bylo určeno na 15. července 1928 (viz http://www.lazne-belohrad.cz/soubory/brozury/pdf/LB_historie_BROZ.pdf), přičemž v předvečer před ní byla sehrána Raisovým ochotnickým divadlem "Vojnarka".

Následujícího dne dopoledne procházela městem hudba a odpoledne byl uspořádán velkolepý průvod v čele se selskou jízdou a dvojřadem praporů a korouhví, za nimiž následovaly místní spolky (TJ Sokol, SDH, DTJ), živnostníci, učitelstvo a všichni další účastníci. Čestnou stráž u zahaleného pomníku drželi místní legionáři. Sama slavnost byla zahájena uvítáním odborného učitele ve výslužbě Jaroslava Kůrky, jenž byl nejen Raisovým spolužákem, ale i předsedou slavnostního komitétu. Po zapění Smetanova slavnostního sboru pronesl slavnostní řeč prof. František Tomek z Nové Paky, který v ní promluvil o literární činnosti K. V. Raise a zhodnotil jeho význam pro český národ a jeho literaturu. Během jeho řeči byla z bronzového poprsí na mramorovém podstavci s jednoduchým nápisem: "K. V. RAIS" sňata rouška a pěvecký sbor zapěl skladbu "Ó vlasti má!" (též známou jako "Na vlasť"). Následně došlo k přečtení omluvných dopisů, mezi nimiž bylo i psaní protektora slavnosti Aloise Jiráska. Po hlučném provolání slávy Aloisi Jiráskovi byl schválen podnět, aby mu byl zaslán pozdravný projev s přáním brzkého uzdravení. Poté promluvil ještě Eduard Kaizl za nakladatelství "Unie", Aug. Seifert za Národní radu československou, Josef Hakl z Tikova za hořickou správní komisi, Antonín Wimmer za učitelskou obec, Jan Hakl za bělohradské studující, Petr Fingal za "Máj", Josef Kepl za okresní správní komisi v Nové Pace, Josef Vítězslav Šimák za Akademii věd a prof. RNDr. Cyrill Purkyně. Po doslovu odborného učitele ve výslužbě Jaroslava Kůrky převzal pomník do ochrany a péče obce starosta města Josef Pech. Po přednesu příležitostné básně pak byla slavnost ukončena zapěním státních hymen.

Od té doby tedy můžeme na tomto místě vidět onen pomník, protože K. V. Rais naštěstí nevadil žádnému z totalitních režimů. Jelikož byl zhotoven kvalitně a z poctivých materiálů, nebylo potřeba s ním mnoho dělat, pokud nepočítáme několik jeho očištění v průběhu existence pomníku.