Poštovní štola - lehký úvod.
Turistické cíle • Důl, štola, šachta
Určitě se jedná o jednu z nejkrásnějších, ne-li nejkrásnější zpřístupněnou štolu u nás. Z její návštěvy jsem byl „omámen“ ještě spoustu dní poté. Na prohlídku je třeba se objednat a vše bylo poněkud akčnější. Jednoho pátečního odpoledne v práci jsem napsal mail a po několikerém odepisování byl termín, světe div se, zamluven. Byla to spíš velká náhoda, často je třeba na volný termín čekat déle. Bylo to něco, abych přestal příliš přemýšlet nad dostupností nebo nedostupností (nebezpečím, jestli někde nezahučím nebo jaké to tam ve skutečnosti je, jak se budou lišit videonahrávky od reality, jestli vyjde veskrze krkolomné vlakové a autobusové spojení z Ostravy do Křtin a nakonec i kratší pochod na samotné místo k rudickému mlýnu – každé zpoždění mohlo vzít prohlídku jednoho z nejvýznamnějších míst Moravského krasu za své) Rudického propadání, které již bylo také objednáno na 25. 7. 2021.
https://www.turistika.cz/mista/rudicke-propadani-mala-velka-jeskynarska-maturita-cast-prvni/detail
https://www.turistika.cz/mista/rudicke-propadani-mala-velka-jeskynarska-maturita-dokonceni/detail
Pochopitelně k velké akci v Moravském krasu, cesty do míst o jejichž velikosti jsem do té doby mohl jen hádat, jsem se snažil alespoň trochu připravit. Ať už to byly vytrvalostnější pochody, tak i návštěvy míst tajemnějších. V sobotu jsem se vydal do okolí vrcholu Gírová v Moravskoslezských Beskydech a v neděli přišla na řadu návštěva Poštovní štoly v dávném „Zlatohorském rudném revíru“, který již není aktivním. Byla to taktéž má první návštěva Zlatých hor a okolí. Seznámení bylo také velice SILNÉ. Ani by mě nenapadlo, že „zatěžkávací zkouška“ poleze až tak silně pod kůži. Některé povahy by to vzdaly hned na začátku a asi se sem již nikdy nevrátily. Ač jsem zvyklý na ledasco, tak po určité době, kdy jsem z nebe dostával takovou dávku vody, jak už velmi dlouho ne v kombinaci se studeným větrem, jsem dokonce i já sám po nějaké době, přestával být počasím ÚPLNĚ nadšený. V obou víkendových dnech jsem taktéž důkladně vyzkoušel novou, v současnosti mou nejsilnější LED svítilnu, jež dostala také svou první zatěžkávací zkoušku a pochopila, že to nebude mít se mnou lehké. :-))) Už v sobotu večer jsem musel upravovat úchyt té předešlé, poněkud slabší, ale umístěné na čele přilby. Asi někde v úzké plazivce nad úzkou puklinou (propastí) spadající kdo ví kolik metrů dolů a nad níž jsem se v úzkém prostoru otáčel na cestu ze skal ven, dostala nemálo nárazů a jeden z nich úchyt definitivně „vyřešil“. Na výlet do Zlatých hor již ale bylo vše úspěšně vyřešeno.
https://www.turistika.cz/mista/nejtajemnejsi-misto-tesinskych-beskyd-girova/detail
Ovšem díky tomu byla atmosféra místa i severního svahu tajemného „Příčného vrchu“ zahaleného v mlze a dešti naprosto neopakovatelná a zaslouží si další tajemnem a dobrodružstvím naplněný článek. Na některé výlety se s postupem času pomaličku zapomíná, na tento ovšem ne. Je mi jasné, že do zdejších míst budu muset zase někdy zavítat a již teď vím, že mě určitě nezklamou.
Od kostela Panny Marie Pomocné sestupuji v sychravém počasí po asfaltce dolů, času již k zamluvenému termínu nemám mnoho a nejsem si úplně jistý jestli se vydávám tím správným směrem. Ptám se některých lidí, kteří přijeli na parkoviště pod kostelem zda neví jaká je ta správná cesta k „Poštovní štole“, mnozí ani nevědí, že něco takového tady je. Tak se vydávám za člověkem, který zde venčí psa. Bohužel není místní a tak mi moc nepomůže. Pohled do mapy není nejjistější, ani GPSka nemluví úplně jasně. Pohled do ní považuji za prohru, ale čas přece jen kvapem běží. Vydávám se tím směrem, který cítí můj „šestý smysl“. Vydávám se dobře. Místy po asfaltce běžím abych „vrátil“ ztracený čas. Vůbec si nejsem jistý zda se na místo dostanu včas. Upřimně řečeno, ani v nejmenším nevím jaká cesta bude dál a zda mé případné zkratky budou dobré. Vím jen, že pokud se dostanu na hlavní cestu, tak křižovatka by se měla nacházet již skoro přímo nad štolou. Jak bude tato „zkratka“ použitelná poznám zhruba už za dvacet až třicet minut. V jedné ostřejší zatáčce míjím něco co vypadá jako zídka s vraty do garáže. Nějak ale podvědomě tuším, že se asi o garáž jednat nebude. Hádal bych, že spíš to bude menší nebo větší štola. Na nějaké podrobnější zkoumání nemám čas, běžím…
Dostávám se k hlavní cestě a mám dojem, že poprvé snad i vidím cedulku ukazující směr ke štole. Ano jsem na cestě, na křižovatce, od níž bych se už měl dostat nad štolu. Tak nějak doufám, že bude možné sestoupit, ale nejistota hlodá. Je zde odbočka na louku s notně vzrostlou trávou. Pokud jsem do teď po pořádném slejváku na začátku výletu tak nějak trochu proschl, tak po několika desítkách metrů mám maskáče i nohy v botách zase mokré. Chápu, že tato „zkratka“ je na dvě věci. Vydávám se tedy spořádaně jako každý jiný, po asfaltové cestě, která ovšem vytváří dlouhou serpentinu a čas na ni nezískám. Zbývá mi zhruba čtvrt hodiny, maximálně dvacet minut k určenému termínu a já zatím ještě netuším jak dlouhá cesta je přede mnou a jaké překvapení proti mně a času připravuje. Dostávám se k ostré zatáčce, která zcela mění směr postupu na opačný a já mohu odhadovat, že jsem snad již v polovině cesty a že bych to snad mohl i stihnout. K budkám a přístřešku dobíhám „za pět minut dvanáct“.
Jsem uvítán s poznámkou:
„Tak přece jen jsi to stihl“ a menším úsměvem…
Vyhrál jsem… :-)
Tím je jasné, že atmosféra bude vřelá a super. Jen přemýšlím, kde mě dotyčný viděl jak asi běžím nebo odkud mě zná? Zjišťuji, že se jedná o průvodce a později uvidím, že i má vlastní přilba mi pomůže k jakési větší volnosti při pohybu ve štole, kterou bych pro členitost klidně nazval i dolem. Pokud vše předešlé bylo tajuplné, tak zde to bude skutečná třešnička na dortu. Zážitek tak velký, že Poštovní štolu s klidem označím za nejkrásnější, kterou jsem zatím prošel.
Tvrdím to i teď, po necelém půl roce od návštěvy. Snad si to se mnou Hanz Hagen ze štol Malé Ameriky někdy nevyřídí – má na to ještě více než půl roku. Snad se nebude tolik zlobit – štoly Amerik jsou zase o úplně něčem jiném a taktéž se pokusím napsat článek, který bude alespoň trochu barvitý i zahalený tajemnem jako tento. Obě dávná důlní díla jsou krásná, ale každé trochu jinak.
Ač jsem se ke skupince připojil na poslední chvíli, tak to zatím nevypadá, že by se až tak spěchalo. Některé věci a hlavně batohy je možné si nechat v budkách, které se zamknou a tak sebou nemusím všechno tahat a hlavně „průlezný profil“ každého jednotlivce se zmenší. Jako před každým vstupem do podzemí si kontroluji vybavení – hlavně jestli všechny nezávislé svítilny fungují a z powerbanky dodávám poslední zbytky energie malé kamerce, kterou mám napevno umístěnou na přilbě.
Než se připraví i ostatní, tak je ještě možná čtvrt hodiny času. Koupím si tedy nějaké pohlednice, magnetky, turistické vizitky (nálepky) a také se k Poštovní štole vydala i dřevěná turistická známka s krásným pořadovým číslem 2500. Počasí stále sychravé, ale mrholí jen trochu. Na teploty kolem sedmi až deseti stupňů jsem si už zvykl a ve štolách nebo jeskyních bývá jen málokdy jiná. Prohlídky málokdy bývají delší než hodinu a tak se rozhoduji, že „tahat“ dovnitř mikinu je blbost a když už jsem si před pár hodinami „vychutnal“ solidní průtrž mračen, tak vše ostatní již bude naprostá pohodička a nemůže mě nikterak ohrozit.
Navíc to teď vše beru jako jakousi zatěžkávací zkoušku, trénink na sestup do Rudického propadání, které pro mě v době návštěvy Poštovní štoly u Zlatých Hor bylo zahaleno velkou neznámou – více obav než jistot. Jedna z krásných prupovídek v některých článcích, které jsem si o Rudickém propadání nastudoval bylo i to, že není úplně nereálné, že se může někdo, čistě neplánovaně v některých místech podzemního toku Jedovnického potoka, trochu „vykoupat“. Tedy voda mi vadit nesmí… :-)) V sobotu jsem byl na Gírové a počasí bylo pohodové, dnes v neděli je tomu trochu jinak, ale nestěžuji si. Netuším, že až po projití této asi nejznámější štoly, možná lépe již menšího dolu dávného Zlatohorského rudného revíru, bude tou třešničkou na dortu ve vychutnání si ledové vody. Zkrátka a jednoduše, kdybych to tušil, tak bych si asi tu mikinu vzal… :-))) Na druhou stranu, ač nemám rád ani příliš velké teploty, ani ty malé, tak pár „ptákovin“ v zimě jsem si vyzkoušel a tak jsem věděl, že chlad se dá většinou přežít, jen když se člověk trochu připraví a dodrží pár pravidel. Hlavně to, že si stále bude říkat, že se to prostě vydržet dá.
A to všechno nepohodlí asi u mě „zařídí“, že okolí Zlatých hor mi okamžitě „padne do oka“. Upřimně řečeno, to nastalo již po několika prvních pár stech metrech, kdy jsem opustil město a vydal se lesními cestičkami. Právě na nich mě chytl onen slejváček, kdy nebýt zvědavosti po neznámém, tak se určitě obrátím a možná mě nic do Zlatých hor znovu nedotáhne - o tom ovšem silně pochybuji… Přešel jsem jednu propadlinu, dále hlavní cestu až jsem se opět širokou lesní cestou dostal k prvnímu dávnému důlnímu dílu - „Měděné štole“. Tvář jejího vstupu uvedená na snímcích na internetu je ovšem starší a vypadá jinak. Ač je vstup do prakticky všech důlních děl zakázán (s výjimkou těch u kterých je to povoleno a umožňují se výjimečné, občasné nebo pravidelnější prohlídky s průvodcem – příkladem je zde popisovaná Poštovní štola, Flascharův důl --- https://www.turistika.cz/mista/flascharuv-dul-u-mesta-odry/detail , Raabova štola, štoly lomů Amerik s tajemným duchem vojáka jednotek SS Hanse Hagena, jižně od Prahy o nichž také připravuji článek, atd...)
Konečně vycházíme doleva, do menšího kopce, ale na to abychom uviděli krásně upravený a relativně velký vstup do štoly si ještě nějakou tu stovku metrů počkáme. Místo je fotogenické a na magnetkách, případně i oficiálních stránkách na internetu dokonce zaznamenané s další krásnou kulisou – hvězdnou oblohou. Fotky jsou skutečně vydařené. Myslím, že i mnohé další méně známe štoly nebo vertikální „šachtice“ by nepochybně stály za zvěčnění s noční oblohou.
Za vstupními vraty vcházíme do středně velké místnosti, kde dostáváme základní seznámení se s místem, jeho historií a podobně. Již dole, u budek a přístřešku, ale musel každý potvrdit papír s pravidly chování ve štole a na co si má dávat pozor, inu jako při většině jiných exkurzí. Přece jenom v podzemních prostorech jsou některá rizika, kterých si musí být návštěvník vědom. Na pravé straně čeká soška patronky horníků a všech lidí pohybujících se v podzemí, svatá Barbora. Kdo je věřící, tak se pomodlí, ale i ten kdo ne, tak určitě cítí určitou úctu. Kameru již mám zapnutou a pomalu pokračujeme dále. Později poznám, že vstříc dobrodružství – skutečně se nejedná o jednu krátkou „nudnou“ štolu, ale spletité bludiště různě se proplétajících chodeb. Něco tak krásného a tajemného jako tady, jsem už dlouho neviděl, jestli někdy vůbec někdy (o místech kam běžný turista nesmí, ale dobrodruh se odváží nebo tam kam se člověk dostane jen naprosto výjimečně s někým, kdo tam smí se zmiňovat raději nebudu, aby tato místa nadále zůstala „utajená“). To, že jsem si bral vlastní přilbu i s osvětlením mi možná „udělilo“ jakési výjimečnější „oprávnění“, ale i tak jsem se snažil držet skupiny, až při snaze o hezké fotky jsem se opět po chvíli dostal na chvost skupiny. Spíš ani né té skupiny. Bočním pohledem jsem ji, v o několik metrů nižším patře, stále sledoval. Co jsem ovšem nesledoval, by cesta, kterou šli. Za to jsem takový menší „pozdrav“ ve formě otázky „Kam se není vydat?“ Ani jedna z cestiček nevypadala moc oficiálně. Nakonec jsem se ke skupině relativně bezpečně dostal, ale asi místy, kde se spíš nechodí… Dále už jsem si dával větší pozor. I to je ovšem to riziko nebo spíš dar SVOBODY, kterou se nám snaží naši skvělí VLÁDCOVÉ v posledních letech brát.
Prvním dojmem bylo to, že zde bylo relativně sychravo a pro fotografa ještě nepřívětivěji – Vzduch byl nasycen vodní párou a rozptýleným všudepřítomným prachem. Zaznamenání vzdálenějších míst byl tedy nemalý problém, ale k mnoha štolám tohle patří. V jeskyních je vlhko, pára, chlad, ale ten prach většinou ne. V některých štolách byla díky tomuto prachu dohlednost třeba jen půl metru, maximálně metr a cesta dál se stává velmi riskantní, protože nemusí být vidět ani před nohy a pokud člověk neuvidí včas kolmý sráz – což v neznámé štole nebo jeskyni může být značný problém. Proto se do těchto míst NIKDY nechodí „sólo“, ale nejlépe s místními znalci. I v tom případě nemusí být „nováček“ ochuzen o obrovský zážitek. Spíš naopak, má pocit, že je „v relativním bezpečí“, soustředit se i na jiné věci a o to více si může prohlídku vychutnávat.
Zde je člověk také zcela v klidu, navíc je cesta zpřístupněna a pro většinu turistů bez vážnějších problémů zvládnutelná. Myslím, že betonové chodníčky zde nejsou, ale nějak jsem to neřešil. Gumáky jsem si nebral, ale nějaké ochozenější boty, kterých by mi nebylo tak líto. Nyní si už nepamatuji, že bych měl po prohlídce nějaký problém, takže asi moc blátivo nebylo. V některých jeskyních bych je ale určitě odrovnal… Zde pohoda...
A co se v Poštovní štole a okolí Zlatých Hor převážně těžilo? Podle názvu je jasné jaký vzácný kov to byl. Ale nešlo jen o zlato. Možná ještě významnějšími rudami byly ty komplexní a polymetalické. Z barevných kovů je asi nejznámější měď a rudy s olovem. V jednom místě nám dokonce průvodce ukazoval i nevýrazné místo, kde se lesklo několik zlatavých zrníček. Viděl jsem je, ale zda to bylo skutečně zlato bych si neodvažoval od pohledu tvrdit. Já bych se osobně spíš přiklonil k pyritu („kočičímu zlatu“), což je kámen krásný, dokonce mohou vyrůst i relativně velké krychlové krystaly, ale se zlatem nemá vůbec nic společného – jen zlatavý odlesk zrnek. Jedná se o velice zajímavý minerál, jež je podstatný i pro pochopení významu Poštovní štoly. Vedle kočičího zlata se mu také říká „bláznovo zlato“ či kyz (železný) a chemicky se jedná o disulfid železnatý FeS2. Pro začínající sběratele nerostů určitě bude patřit k těm prvním na něž dopadne jejich pohled a patrně se také dostane mezi první ve sbírce. Zaujme především svou hustotou. Oproti jiným kamenům má člověk skutečně pocit, že něco v ruce drží… Také je vůbec nejrozšířenějším sulfid v zemské kůře. Od pyritu se odvíjí i další pojmenování a to „kyzovité rudy“. V mineralogii se pod slovem kyz označuje nerost kovového vzhledu a vedle pyritu jsou dalšími zástupci chalkopyrit – kyz měděný a stanin – kyz cínový.
Vyprávění průvodce bylo velice poutavé a z nějakého těžko pochopitelného důvodu i jiné než například v běžných veřejnosti zpřístupněných jeskyních. Zvláštní je to, že pokud se zamyslím čím bylo jeho vyprávění jiné, tak netuším. Ale i ono bylo něčím, čím hodnota návštěvy i celkového prožitku stoupla.
Nejkrásnější a nepochybně nejzajímavější je vybavení štoly a tím je krásný, rozsáhlý systém dřevěného vybavení. Tím teď nemám na mysli klasické důlní „výdřevy“ - ty zde uvidíme také, ale stroj, který zde rozváděl a odváděl vodu. Jak již jsem v jedné části uvedl, tak návštěvníci budou mít možnost v některých místech i tuto vodu neplánovaně „poznat“.
O vodotěžních strojích se zmiňuje i samotný Georgius Agricola, němec s vlastním jménem Georg Bauer, někde je uváděno i G. Pawer. Nejznámější je jeho latinské jméno pod nimž vyšlo slavné dvanáctisvazkové dílo „De re metallica libri XII“, jež bylo vydání se díky technickým problémům při tisku nedočkal. Vyšlo až asi jeden rok po jeho smrti, ale nepochybně se stalo „Biblí“ metalurgie, mineralogie a hornictví.
V okolí Zlatých hor se zlato těžilo nejprve „rýžováním“, případně „jílováním“, což je způsob, jednoduše řečeno, oddělování těžkých (hustých) hornin, tedy především zlata od těch méně hustých (jílů, písků, křemenů či kvarcitů a další „hlušiny“). Na vrcholu svahu bylo koryto jimž protékala voda a splavovala také svah. Jak se to provádělo v reálu, aby byla metoda alespoň trochu účinná si ale moc dobře představit neumím. U svahu se musí jednat o povrch vzniklý usazováním a síla proudu by musela být asi dosti značná. Jaký potok nebo spíš už řeku k tomu použít si v těchto prostorech nějak moc neumím představit. Ale první dávní zlatokopové, tedy patrně keltové tuto techniku museli ovládat dobře. Jak se nám tady opět začíná období laténské zaplétat do tajemného historického příběhu o dobývání pro většinu lidí nejznámějšího nejvzácnějšího prvku. Jen odborníci se asi nyní budou hádat co je na zemském povrchu nejvzácnější…
Pokud je pravda to, co se o keltech vypráví, i co se vypráví o nejstarších důlních dílech v okolí dnešních Zlatých Hor, vzniklých před naším letopočtem, tak si podobně jako v příběhu tajemné dávné „mohyly“ na kopci Štandl u Frýdku-Místku ( https://www.turistika.cz/mista/zahadny-kopec-standl/detail ) zaslouží neskutečný obdiv.
Oblast „Velkých Pinek“ by měla být právě pokračováním těžební činnosti keltů, jejichž hluboké šachtice mohly dosahovat hloubek šedesát, možná i více metrů. To je hloubka odpovídající, možná i překračující hloubku největší beskydské propasti na východním svahu krásné, majestátné, geologicky „rozpukané“ a nepochybně velice tajemné Kněhyně.
Dokonce se dá čekat, že byly hlubší než Flascharův důl na břidlici u města Odry.
https://www.turistika.cz/mista/flascharuv-dul-u-mesta-odry/detail
Než se dostanu k samotné „Poštovní štole“, tak uvedu pár zajímavostí ohledně těžby u Zlatých hor. Není jednoduché získat zajímavé informace a psaní tohoto článku není pro mě úplně snadné, ale doufám, že se zásadních chyb nedopustím. Pokud ano, tak se již nyní omlouvám, ale pokud bude článek zajímavý alespoň pro jednoho člověka, který si udělá poznámku - „bod zájmu“ Zlaté Hory, Příčný vrch a okolí, tak má snaha bude stát za to. :-)
- Zlatohorský rudný revír je určitě nejznámější hornickou oblastí na Moravě. Existuje spousta dalších dolů jiných hornin, ale ne nadarmo se Zlaté Hory, jmenují zlatými. Do definice hor okolní vršky nespadají, to ovšem nemění nic na jejich kráse. I kdyby se člověk do „Poštovní štoly“ nedostal, tak kopečky zaujmou a dokonce se i spousta z nás při stoupání pěkně zapotí. I v případě, že návštěvníka těžba, doly a minerály či horniny vůbec nezajímají, tak křížová cesta vedoucí ke kostelu Panny Marie Pomocné stojí za to. Kdo je „postižený“ kameny a současně věřící nebo dokáže z posvátných míst čerpat jakousi sílu a klid, tak se mu na této cestě do sebe prolínají oba zájmy či vyznání. Jak otázky mířící k nebi, tak i ty opačným směrem. Při pohledu do některých „šachtic“ nepochybně ucítí posvátnou úctu a respekt. Například některé nepříliš široké (mám na mysli jižní okolí oblasti PP Štola Maria Pomocná) označené „Jáma I“ těsně nad cestou naučné stezky. Není vidět dna a podle všech informací může dosahovat hloubky možná deseti, možná i více metrů. Dost na to aby člověk pocítil bázeň a úctu. A to je jen část, kterou jsem měl během pár hodin od příjezdu vlakem do Zlatých Hor možnost zhlédnout. Značnou část míst jsem neviděl a budou mi hlavou nepochybně „vrtat“ až do té doby než se sem zase vydám. :-)
- Byly zde nalezeny dva největší valouny zlata o úctyhodné hmotnosti 1,3 a 1,7 kg. Nejprve se zlato získávalo rýžováním na rýžovištích a výše popsaným jílováním na jílovištích. Jedna oblast se dokonce nazývá Ryžoviště a je jen kousek za městem a kratším úsekem lesa. Krásné místo, které jsem měl „zpestřené“ jednou z největších „ulich“ které jsem zažil. Během pár minut jsem byl mokrý skrz naskrz. Jednu výhodu to mělo, už nemělo význam se vyhýbat kalužím ve vyjetých kolejích lesní cesty. Inu přivítání se Zlatými Horami byl velmi silný zážitek a tak to má být… Tak silný, že později i vrcholový les „Příčného vrchu“ byl zahalen mlhou. Tím mi bylo od prvního okamžiku naznačeno, že Zlaté Hory a okolní kopce jsou skutečně horami, i když definicím hor nevyhovují ani v nejmenším. Z hlediska počasí, ale asi ano.
- Historicky se opět přiblížím k jiným mým článkům, například ohledně Vikštejnu:
Zlatým Horám udělil městská privilegia kníže Mikuláš I, tedy vedle asi nejznámějšího práva vařit vlastní pivo i práva „horního“. Zajímavostí je šest kilometrů dlouhá dědičná štola - dědičné štoly slouží k omezování největšího problému všech dolů, kterým je odvádění podzemní vody mimo důl. A protože je existenčně důležitý pro všechny majitele těchto dolů i přes celé generace, tak se na jejich funkčnosti podílí všichni. V opačném případě by mohlo dojít k zatopení a ukončení činnosti dolů, což pochopitelně nikdo nechce.
- Zajímavými informacemi o vytěženém zlatu jsou třeba tyto: Na jihozápadním svahu Příčného vrchu na štole Hackelsberg a okolí se v letech 1755 až 1787 vytěžilo kolem 30 kg zlata.
- V roce 1769 Antoni Habtman vytvořil první dochovanou mapu revíru.
Jak to tak vidím, článek poněkud nabobtnal (že se zase divím…) a k samotné Poštovní štole jsem se moc nedostal. Inu krajina je víc než poutavá a já „ochutnal“ jen velice malou část….
Kdo se chce inspirovat dalšími zajímavostmi, tak doporučím krásnou tlustou knihu, která se věnuje všemožným dolům, štolám, pinkám a dalším hornickým zajímavostem a taktéž i z ní čerpám informace. Vidět je ale vidět a nic to nenahradí…
Doufám, že k samotnému popisu „Poštovní štoly“ se již v druhém dílu dostanu...
[1] Hornické památky České republiky --- Jaromír Zelenka a Roman Živor, vydané Akademií věd ČR v roce 2019, první vydání. O Zlatohorském revíru se zde píše na stránkách 548 až 561.
[2] Historie Zlatohorských dolů --- Večera a Večeřová, tuto knížku bohužel nemám, ale určitě by mohla být zajímavá.
Přidat do oblibených uživatelů
Zlaté Hory
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Poštovní štola - lehký úvod.
