Praha (Hradčany) - Arcibiskupský palác

Arcibiskupský palác, barokní dominanta Hradčanského náměstí, se nachází v těsné blízkosti Pražského hradu. Toto – v pořadí již třetí - sídlo pražských arcibiskupů bylo vystavěno původně v 16. století a svým způsobem do něj zasáhla gotika, renesance, baroko i rokoko. I poté však prošel různými úpravami a přestavbami. Vraťme se však nejprve do roku 1561, kdy císař Ferdinand I. věnoval gotický dům pánů z Griespachu na dnešním Hradčanském náměstí tehdejšímu „čerstvému“ pražskému arcibiskupovi jménem Antonín Brus z Mohelnice. Části původního domu byly zakomponovány do nové, zvýšené a rozšířené, stavby, kterou už můžeme nazvat renesanční rezidencí se zdobným psaníčkovým sgrafitem, doplněným rostlinnými, figurálními a zvířecími motivy.

Ještě ani neskončilo 16. století a byla zahájena další přestavba paláce. Jednalo se opět o přestavbu renesanční a vedl ji arcibiskup Zbyněk Berka z Dubé. V rámci úprav paláce také vzniká jihovýchodní kaple, kterou v roce 1599 postihne mnohočetné zasvěcení. A to ještě k sv. Janu Křtiteli, sv. Oldřichovi, Všem Svatým, Všemohoucímu a Blahoslavené Panně Marii přibude roku 1888 sv. Jan Nepomucký. Bohatá malířská výzdoba kaple zobrazuje události ze života sv. Jana Křtitele i Nejsvětější Trojici a jejím autorem je pražský malíř Daniel Alexius z Květné. Znak stavitele najdeme na mramorovém vstupním portálu do kaple.

Za arcibiskupa Ferdinanda Sobka z Bilenberku se nic podstatného nezměnilo a nová velká přestavba paláce si počkala až na období let 1676–1694 a arcibiskupa Jana Bedřich hraběte z Valdštejna. Ten povolal z Říma známého architekta Jeana B. Matheye, který dal svými barokními úpravami paláci základ jeho současné podoby, včetně přistaveného mramorového balkónu na hlavním průčelí. Tím ale přestavby arcibiskupského sídla zdaleka nekončí a s tou následující – tentokrát ve stylu zdobného rokoka – přišel ve II. polovině 18. století arcibiskup Antonín Petr hrabě Příchovský z Příchovic. Přestavbu provedl známý pozdně barokní architekt Jan Josef Wirch, který přidal postranní rizality, čímž současně překlenul uličku do Šternberského paláce. Interiéry pak vyzdobil skvostnými látkovými tapetami.

Arcibiskup hrabě Příchovský také zakoupil vzácnou sbírku gobelínů, zasazených do vyřezávaných zlacených rámů, které byly vyrobeny podle předlohy francouzského malíře Françoise Desportese. Osm gobelínů je známo pod jménem „Nová Indie“ – tedy Les nouvelles Indes – a utkala je v letech 1753 až 1759 Neilsonova pařížská královská manufaktura. Aktivní arcibiskup však stále nebyl spokojen a vybavil palácové komnaty také stylovým nábytkem, fasády i interiéry sochařskou a štukovou výzdobou z dílny Ignáce Františka Platzera a průčelí paláce svým velkým znakem s arcibiskupským kloboukem a třemi labutími hlavami. K tomu je nutno ještě přidat minimálně nové rokokové hlavní schodiště.

Nástupci arcibiskupa Příchovského – tedy Vilém Florentin kníže Salm a Alois Josef baron Schrenk z Notzingu -  se rozhodně nijak nepřetrhli a palác tak zůstal téměř beze změn. Vrcholem všeho pak byl „nástup do funkce“ kardinála knížete Schwarzenberka, který byl sice lidumil, ale palác nechal silně zchátrat. Jeho nástupce – a také kardinál - František de Paula hrabě Schönborn proto ihned zahájil opravy palácových interiérů i exteriérů, s hlavním zaměřením na statiku. Přibyly také nové podlahy, oltář v kapli a dobový nábytek. Negativem bylo snesení silně poškozených Platzerových soch z průčelí paláce a jejich náhrada vázami. A najednou zde byl přelom 19. a 20. století. Opravy rezidence však nebyly ani zdaleka u konce, jen tentokrát už je vedl kardinál Lev Skrbenský.

Z časů po I. světové války už zmíníme jen poslední velkou rekonstrukci, která zde proběhla v letech 1995 až 1998, tedy za působení kardinála Miloslava Vlka. I tentokrát byla hlavním tématem statika. A na závěr ještě zklamu fanoušky barokního sochaře I. F. Platzera. Jeho zdejší sochařské výzdoba byla již dávno nahrazena kopiemi, které vytvořili Tomáš Seidan (žák bratří Maxů) a Čeněk Vosmík (student AVU ve Vídni).