Loading...
Kamenné chrliče jsou pravou ozdobou každého významného gotického svatostánku, a proto je jasné, že nemohou chybět ani na pražské hradní katedrále. Nikomu přitom ani moc nevadí, že tyto skvosty z rukou zručných kameníků už dávno nejsou původním středověkým prvkem, ale že v drtivé většině pochází z přelomu 19. a 20. století. Na svatovítské katedrále zůstal snad už jen jeden pískovcový chrlič z období její stavby, tedy ze 14. století. A tři další jsou ukryty v hradním depozitáři.
Je přitom zajímavé, že se nejedná vždy o přesné kopie původního chrliče, ale že občas dali jejich tvůrci naplno průchod vlastní fantazii. Jediný původní chrlič byl snad navržen přímo Petrem Parléřem, který údajně jeho podobu konzultoval se samotným Karlem IV. Systém chrličů byl ovšem dokonalý, protože dešťová voda (či tající sníh) ze střech a opěrného systému nestékala po katedrále, ale díky (většinou) skrytým kanálků se objevila až v otevřených chřtánech jednotlivých chrličů, které ji od samotné stavby odvedly.
Chrliče na svatovítské katedrále jsou velké přibližně jako lidská postava (max. téměř 2 m). Na jejich počtech se informační prameny příliš neshodují. Nejvyšší udávané číslo je 134 (a ono to asi tak nějak i bude), ale můžete se dočíst také o „pouhých“ 60 chrličích. Je však docela možné, že 60 bylo těch zcela původních, závěrových, a že se jejich počet dostavbami katedrály postupně více než zdvojnásobil ...
Přesto, že se vlastně jedná o funkční technickou součást stavby, bývají chrliče neboli gargouille označovány častěji za prvek ozdobný (vznik chrličů je spojován s jednou starou francouzskou legendou o dračím monstru) . O chrličích se říká, že také sloužily jako ochrana chrámu před zlými silami; podle jiné verze se však jednalo o zkamenělé démony. Ty nejstarší chrliče měly podobu dračích hlav a až později je nahradila různá zvířata či lidské neřesti.
Původní pískovcové chrliče nebyly v Praze zničeny jen povětrnostními podmínkami, ale také velkým požárem v roce 1541 nebo při ostřelování hradu pruskou armádou roku 1757.
Na závěr ještě pár zajímavostí a rozšiřujících informací pro obdivovatele těchto pozoruhodných kamenných artefaktů:
Jeden z chrličů v úrovni dolního vnějšího ochozu představuje vousatého muže, který za ucho drží sele, ukryté pod dlouhým kabátem. Tento chrlič pochází z roku 1885 a svého času se spekulovalo o tom, že se mohlo jednat o postavu Žida a tedy o projev středověkého antisemitismu. Podle odborníků se však o zpodobnění ve stylu tzv. Judensau (židovská prasnice) nejedná.
Podle některých informačních zdrojů se z několika desítek původních chrličů gotické katedrály sv. Víta do dnešní doby zachovalo dokonce celkem devět kusů. Tři z nich prý zůstávají na původních místech, tři se nacházejí v depozitáři lapidária Pražského hradu a tři v Lapidáriu Národního muzea. No a vyberte si ...
Originálním chrličům se ty z 19. století podobají pouze vzdáleně. Vznikaly ve dvou etapách – tu první vedl Josef Kranner v letech 1861 až 1871 a jejím úkolem byla náhrada zničených nebo poškozených chrličů. Tu druhou řídil Krannerův nástupce a známý regotizátor Josef Mocker, který se ovšem soustředil na celkovou dostavbu katedrály. Sám Mocker podobu nových chrličů v letech 1884 až 1885 navrhl (mj. kozel, pták, zajíc, mnich nebo žába) a ty pak byly na chrám sv. Víta postupně osazeny (16 na severní straně a západním průčelí v roce 1885 a 7 na jižní straně v roce 1886).
Je přitom zajímavé, že Mockerův styl chrličů se výrazně liší od pojetí i provedení jeho předchůdce. Navíc Mocker nemá jednotný rukopis, který právě charakterizuje chrliče ze 60. let 19. století, což je zřejmě dáno tím, že on u některých plastik vycházel ze středověkých předloh 14. a 15. století.
Znalci života (většinou dlouhodobě šťastně ženatí) tvrdí, že některé chrliče na svatovítské katedrále vypadají stejně jako „nasratá roba“, ale jistě to myslí jen s nadsázkou a v žertu ...