Praha - Klášter Na Slovanech, Benediktinské opatství a unikátní Emauzská cyklus

Klášter „Na Slovanech“ či „Emauzský klášter“ nebo jenom „Emauzy“, takové i jiné názvy lze slyšet ve spojitosti s klášterem benediktinů při chrámu Panny Marie a slovanských patronů, jehož typické věže jsou jen těžko přehlédnutelné.

Jedná se o poměrně velký areál v Praze 2 na Novém Městě, který je vymezen ulicemi Vyšehradská, Trojická, Pod Slovany a Na Slovanech. Skalnatý pahorek tzv. břežská skála není v dnešní zástavbě již skoro patrná, ale při důkladnějším bádání lze vidět, že objekty kláštera stojí na hraně, odkud se skála sklání k Vltavě. Tehdy to byla dominanta i přirozená obrana proti nepřátelům připlouvajícím po řece. A tak zde postupně vyrostlo několik staveb, mezi nimiž byl asi jako první postaven na přelomu 11. a 12. století románský kostel (kaple) sv. Kosmy a Damiána. Zasvěcena byla Kosmovi a Damiánovi, arabským bratrům, kteří se stali ranými křesťany. Kosma znamená v arabštině kovář nebo také chirurg, jelikož tito lidé dělali podobné zásahy. Damián je léčitel či lékař. Ovládali arabské léčitelské umění, které bylo ve 3. století na podstatně větší úrovni než evropské. Bezplatně a nezištně pomáhali lidem, ale sobě pomoci nedokázali. V roce 303, v době pronásledování křesťanů, byli totiž oba dva mučeni a posléze popraveni.

A právě v jeho blízkosti začali stavět objekt zapadající do urbanistického plánu výstavby Nového Města pražského. Karel IV. zařadil klášter do konceptu církevních staveb, ve kterých je možná kus nebeské symboliky či křesťanské mystiky. Každopádně pět novoměstských kostelů jím založených vytváří v půdorysu města pravidelný kříž, který měl ve středověku znamenat požehnání městu. Západo-východní rameno tvoří Kostel Nanebevzetí Panny Marie a svatého Karla Velikého a právě zmíněný kostel Panny Marie na Slovanech v areálu Emauzského kláštera. Severo-jižní rameno je tvořeno spojnicí kostela sv. Kateřiny Alexandrijské a kostela Zvěstování Panny Marie Na slupi. Ramena kříže se protínají v kostele sv. Apolináře. A to není vše. Věže kostela Zvěstování Panny Marie Na slupi, kostela sv. Apolináře a kostela sv. Kateřiny Alexandrijské nestojí pouze v jedné řadě, ale mají též obdobný architektonický výraz.

Ale zpět „Na Slovany“. Klášter s kostelem Nanebevzetí Panny Marie byl založen králem Karlem IV. 21. listopadu 1347 na základě privilegia papeže Klimenta VI., který byl původně jeho vychovatelem. Panovník si za patrony klášterního kostela zvolil kromě Panny Marie také svatého Vojtěcha a Prokopa, české patrony a k nim přidal ještě svatého Cyrila, Metoděje a Jeronýma. Gotický trojlodní kostel, na jehož stavbě se podílela Karlova dvorská huť, slavnostně vysvětil 29. března 1372 pražský arcibiskup Jan Očko z Vlašimi. Stalo se tak na velikonoční pondělí, kdy se zde četlo evangelium o setkání vzkříšeného Ježíše Krista s učedníky v Emauzích. Tím se také vysvětluje druhé, biblické jméno „Emauzy“. Původní název „Na Slovanech“ byl přijat kvůli slovanským řeholníkům, kteří zde působili. Druhé jméno kláštera se odvozuje od toho, že se při jeho vysvěcení v roce 1372 předčítala část evangelia o zjevení Ježíše Krista učedníkům cestou do Emauz, a toto biblické jméno se poté ujalo.

Do kláštera pozval král Karel IV. slovanské benediktiny, mnichy z Balkánu (z oblasti dnešního Chorvatska). Sice to z dnešního pohledu nevypadá důležité, ale tímto získal náš panovník velké privilegium, když se uprostřed Evropy začala opět sloužit liturgie, sice římského obřadu, ale ve staroslověnském jazyce. Klášter se stal brzy centrem slovanské církevní vzdělanosti, umění a slovanského písemnictví. Odtud se věrouka ve slovanském jazyce šířila dále mezi Čechy i ostatní Slovany.

Zajímavostí určitě je, že klášter přežil dobu husitskou bez vyplenění či vypálení. Zdejší kanovník Pavel Kříž patrně uměl předvídat a použít diplomacii, jelikož se domluvil s husity, kteří jej v roce 1419 husité převzali pod svou správu. A tak klášter v Emauzích se stal jediným českým klášterem, se zde přijímalo podobojí.

Za vlády Rudolfa II., na počátku 17. století, byl klášter obnoven jako katolický. Roku 1611 byl však klášter poškozen v důsledku vpádu pasovských vojsk do Prahy, ale vyplenění neměli na svědomí vojáci, nýbrž místní lůza. O několik let později, roku 1636, sem byli povoláni benediktini z kláštera Montserrat v Katalánsku a s jejich pobytem jsou spojeny některé, především barokní úpravy objektu. Jednak širokou polovalbovou střechu nahradili trojdílnou střechou, dále přistavěli dvě raně barokní věže a přestavěli západní koncovou část lodi. Klášterní budově bylo přistavěno jedno poschodí. Úpravy na průčelí kostela včetně pozdně barokní fasády byly dokončeny teprve ve století osmnáctém.

Rok 1880 znamená příchod benediktinských mnichů kongregace sv. Martina z kláštera v Beuronu, kteří museli opustit Německo vzhledem k církevnímu boji kancléře Bismarca proti Římu. Beuronští mniši odstranili barokní prvky a pokusili se vtisknout pražskému klášteru novogotickou podobu v duchu beuronského slohu. Báně na věžích nahradili střechou ve tvaru Ostrých jehlanů. Po vzniku Československa byli v roce 1919 beuronští benediktini vyhoštěni, aby se ale po roce vrátili a obnovili slovanskou liturgii. V letech 1929 až 1930 začali s úpravami komplexu podle projektu architekta Bohumila Hypšmana.

Za druhé světové války, na jaře roku 1941, vysílala několikrát z areálu kláštera ilegální vysílačka „Magda“. Nakonec Němci téhož roku kostel pro veřejnost uzavřeli a opat i mniši byli vyhnáni. Ani konec války nepřinesl nic dobrého. Při spojeneckém náletu na Prahu dne 14. února 1945 byl kostel i klášter značně poničeny. Bomby zničily obě dvě gotické věže kostela, u kterého se také z větší části zřítila klenba. Také další budovy byly poškozeny a vyhořely.

Po válce byl sice klášter obnoven, ale roku 1950 došlo k jeho zrušení, zestátnění a následnému předání Československé akademii věd. Řeholníci museli odejít, někteří skončili i ve vězení. Naštěstí nenechal komunistický režim objekt chátrat, nýbrž byly provedeny v první polovině 50. let opravy, které vycházely z návrhů profesora Bedřicha Hacara. Patrně nejvýraznější zásah do vzhledu kostela byl proveden podle projektu architekta Františka Marii Černého. Pobořené věže nahradila šedobílá skořepinová křídla z litého betonu s pozlacenými hroty. Průběžná údržba však v době následující chyběla a tak se klášter i s kostelem postupně ocitly v téměř dezolátním stavu. V druhé polovině osmdesátých let se dokonce uvažovalo o vybudování garáží v těchto objektech.

Naštěstí přišel rok 1989 a kostel i klášter získalo zpět Benediktinské opatství v Emauzích. Bylo započato s rekonstrukcí, kterou dokončili roku 2003, kdy došlo také k vysvěcení nového oltáře vyrobeného podle návrhu akademického sochaře Karla Stádníka. První mše se konala na velikonoce, v pondělí 21. dubna 2003.

V současnosti si může návštěvník prohlédnout Kostel Nanebevzetí Panny Marie, císařskou kapli, křížovou chodbu, barokní refektář, nahlédnout do Rajského dvora nebo se jen tak projít okolo kláštera, kde stojí kromě novějších budov z 1. poloviny 19. století a ze 30. let 20. století také kaple sv. Kosmy a Damiána s raně barokní klenbou. Dnešní vstup do budovy kláštera vznikl až v poválečném období. Původně se totiž vcházelo ze západní strany, kde zůstal ve zdi sakristie zasazen pozůstatek staré klášterní brány. Reliéf s anděly a horou Montserrat, na kterém pozlacený nápis oznamuje zasvěcení kláštera Panně Marii Montserratské v roce 1635.

Vstupní místnost, kde se prodávají upomínkové předměty a vstupenky, byla původně kapitulní síň. Na stěnách si lze prohlížet pozůstatky gotické výzdoby – úryvky z desatera. Z výklenku vše bedlivě pozoruje Panna Marie Montserratská. Raně středověká soška trůnící Panny Marie s Ježíškem na klíně bývala dříve součástí výzdoby západního průčelí kostela. Původ emauzské sochy lze najít ve španělském Katalánsku, v poutním místě Montserrat, kde se těší velké úctě věřících. Legenda připisuje autorství tamní dřevořezby sv. Lukášovi a její vznik klade do Jeruzaléma.

Dřevěná socha emauzských benediktýnů v Praze je 135 cm vysoká dřevěná socha, která byla vytvořena v raně barokním slohu někdy před rokem 1635. Současný její vzhled je ale výsledkem důkladné beuronské obnovy z konce 19. a počátku 20. století. Vzácná socha Panny Marie Montserratské v Emauzích se těší úctě benediktýnů a své místo má v klauzuře kláštera a není tedy běžně přístupná. Benediktýnské opatství však občas mimořádně umožní vystavení vzácné sochy.

Když člověk otevře ty správné dveře ve vstupní místnosti, ocitne se v Křížové chodbě kláštera, která vznikla až v pozdější fázi (60. léta 14. století) výstavby kláštera. Podstatné však je, že se rozhodli ambit o 24 klenebních polích vyzdobit cyklem 85 nástěnných gotických maleb s výjevy ze Starého a Nového zákona. Autory maleb byli tři. Vše začal Mikuláš Wurmser ze Štrasburku, který maloval ještě pro Jana Lucemburského. Po jeho smrti pokračoval tzv. Mistr emauzského cyklu, jehož jméno se nedochovalo. Výzdoby posledního křídla se z neznámého důvodu ujal Mistr Oswald, což byl žák nebo spolupracovník mistra Theodorika.

Unikátní tzv. Emauzský cyklus se nachází ve všech čtyřech křídlech ambitu. Do dnešních dob se dochovalo celkem 83 nástěnných obrazů, přičemž jsou ještě poničeny proražením barokního portálu, jiné jsou poškozeny, ale pořád je důvod sem zajít a dívat se. Jsou zde totiž také některé původní gotické klenby a kamenická výzdoba svorníků a konzol. Arkády s kružbami pocházejí ale z pozdější doby, z regotizace v 19. století.

Při procházce křížovou chodbou si nelze nevšimnout vstupu do Císařské kaple. Tato byla v letech 1636 a 1637, po příchodu benediktinů z kláštera Montserrat v Katalánsku, barokně upravena. Na přání císaře Ferdinanda III. byla zasvěcena morovým patronům, o čemž svědčí nápis na portále. Současná výzdoba kaple malbami beuronské školy ale pochází z 80. let 19. století. Na čelní stěně je vidět obraz Kalvárie se sv. Benediktem, sv. Scholastikou, sv. Janem Křtitelem a sv. Martinem. Na pravé stěně jsou vyobrazeni patroni církevní hudby sv. David, sv. Řehoř Veliký a sv. Cecílie. O kousek se nacházejí moroví patroni sv. Benno, sv. Šebestián, sv. Fabián, sv. Roch a sv. Rozálie. V dalším poli andělé a tři benediktinští mniši zpívají před oltářem.

Na protilehlé stěně Císařské kaple je vyobrazen Mojžíš, kterak se modlí při bitvě Izraelitů s Amalekity. Na pravé stěně je také zajímavý gotický portál s malovanými znaky českého lva a říšské orlice, což jsou insignie Karla IV.

Z křížové chodby se vstupuje do kostela Panny Marie a slovanských patronů. Gotické halové trojlodí má tu zajímavost, že výška hlavní i bočních lodí je stejná, 15 metrů. Tudíž je to vlastně sálový kostel, jehož lodě jsou odděleny pouze hraněnými sloupy. Délka kostela činí 55 metrů, šířka hlavní lodi přes 10 metrů a šířka postranních lodí 5 metrů.

Patrně z akustických důvodů byla v objektu potlačena sochařská výzdoba, vše měly vyjádřit malby. Bohužel do dnešních časů se z nich zachovaly jen v presbytáři velké znaky zemí, kterým Karel IV. vládl. Ještě další zajímavé věci si lze všimnout. Chybí zde oblouk, který běžně v kostele odděluje loď od presbytáře. Výzdoba oltáře pochází z beuronské doby. Na pravé straně dole je zobrazena smrt sv. Benedikta, nahoře pak korunovace Matky Boží Nejsvětější trojicí. Vlevo dole nanebevzetí sv. Benedikta a nahoře Matka Boží na trůně přijímá sv. Benedikta a jeho sestru sv. Scholastiku. V horním pásu jsou obrazy světců a ve spodním patroni země české, ale již není jednoduché určit přesně, koho představují.

V současnosti je klášter, jako další benediktinské objekty součástí Slovanské kongregace sv. Vojtěcha, která byla založena roku 1945. Pravidelná mše svatá se koná v kostele Panny Marie, sv. Jeronýma a slovanských patronů každý den v 10:00 hodin. Hlavní přístup do areálu je z Vyšehradské ulice, asi 50 metrů od Karlova náměstí.

Zajímavostí je určitě také to, že v klášteře vznikla hlaholská část tzv. Remešského evangeliáře, jehož druhá část byla psána na Kyjevské Rusi cyrilicí. Vše bylo svázáno do jedné knihy, která se buď ztratila v době husitských válek, nebo byla poslána do Cařihradu jako dar kláštera. Později se rukopis objevil ve Francii, kde stal součástí chrámového pokladu v Remeši. Snad ho měl koupit remešský arcibiskup, jelikož se domníval, že se jedná o knihu psanou sv. Jeronýmem. A proto na tento evangeliář od roku 1547 až do 18. století údajně slavnostně přísahali francouzští králové při své korunovaci.

Vyprávění o zajímavých místech, která navštívím, také uveřejňuji na těchto stránkách:

http://bubinga.blog.cz/ nebo na iDNES: http://pavelliprt.blog.idnes.cz/