Praha – paláce na Hradčanském náměstí II. (Schwarzenberský, Šternberský a Toskánský)

Ve druhé části našeho vyprávění o palácích Hradčanského náměstí se podíváme do objektů, pro které můžeme většinou použít několik rozdílných jmen a které ve svých interiérech nabízejí svým návštěvníkům sbírkové exponáty starší, a tudíž jsou srdci autora článku i bližší. A začneme hned tam, kde jsme v předchozí části skončili. Tedy ve společné vstupní vestavbě mezi paláci, které najdeme – pokud stojíme zády k areálu Pražského hradu - po své levici. Touto moderní vestavbou z 21. století jsme pokročili k dominantě celého Hradčanského náměstí a k jedné z nejkrásnějších renesančních staveb celé Prahy. Tou je bezesporu Schwarzenberský palác, postavený Agostinem Gallim (Čechy označován jako Augustin Vlach) v polovině 16. století. A hned úvodem si můžeme prozradit, že palácový komplex byl v letech 2002 až 2008 rekonstruován, dnes zde sídlí expozice Národní galerie a palác bývá často označován také jako Lobkovický.

Reprezentativní renesanční rezidence a někdejší sídlo královských komořích sloužila postupně jako sídlo slavných rodů, a to Lobkoviců (těm byl palác zabaven pro urážku Rudolfova císařského majestátu), Rožmberků (další konfiskace, tentokrát po bitvě na Bílé Hoře), Švamberků, Eggenberků a Schwarzenberků, kteří palác vlastnili až do roku 1947. Samotná trojkřídlá budova s arkádovým nádvořím byla postavena v letech 1545 až 1567. Palác vznikl jako novostavba na místě několika středověkých domů, zničených při požáru. Raně renesanční stavbu charakterizuje nejen výrazná sgrafitová výzdoba, ale také tesaná ostění oken, lunetové římsy a bohatě členěné renesanční štíty. V interiérech se dochovaly cenné nástěnné malby, pocházející z období okolo roku 1580.

Na podobě monumentálního paláce s půdorysem ve tvaru písmene „T“ se nijak negativně neprojevila ani – převážně však interiérů se týkající – barokní přestavba z I. čtvrtiny 18. století (na té se podíleli architekti Marcantonio Canevalle, Antonio Erhard Martinelli a Thomas Haffenecker), klasicistní úpravy přelomu 18. a 19. století ani puristické rekonstrukce z konce 19. a počátku 20. století. Od roku 1909 pronajali Schwarzenberkové palácové prostory paláce Národnímu technickému muzeu a po únorovém převratu v roce 1948 sem bylo umístěno Vojenské historické muzeum. To zde vydrželo až do roku 2002, kdy palác získala pražská Národní galerie, která sem po rekonstrukci objektu - v roce 2008 – umístila svou sbírku umění pozdní renesance, manýrismu a baroka. Tato expozice Sbírky starého umění je nazvána „Baroko v Čechách" a rozhodně je zde na co se dívat.

Barokní malířství zastupují takoví mistři, jakými dozajista byli např. Karel Škréta, Petr Brandl, Václav Vavřinec Reiner nebo Jan Kupecký; barokní sochařství pak Matyáš Bernard Braun nebo Ferdinand Maxmilián Brokof. K tomu je nutno přidat část expozice zvané Rudolfínské umění (např. Hans von Aachen a Adrien de Vries), stálou suterénní expozici „Barokní umělecké řemeslo ze sbírek Uměleckoprůmyslového musea v Praze" i podkrovní výstavu nejcennějších historických zbraní z 15. až 19. století nazvanou „Císařská zbrojnice". Jednotlivé výstavní sály Schwarzenberského paláce jsou návštěvníkům zpřístupněny denně kromě pondělí od 10,00 do 18,00 hod. Vstupné zde stojí 220,- Kč (snížené 120,- Kč) a za tyto peníze zde návštěvníci uvidí přibližně 160 sochařských exponátů a asi 280 děl malířů z období pozdní renesance a baroka. Doba prohlídky je odhadována na dvě hodiny. Tento čas může ovšem prodloužit snaha návštěvníka pořádně si prohlédnout také interiérovou výzdobu (bohatá stropní malba, pocházejí z období kolem roku 1580 a zobrazující např. zvířecí motivy i náměty z antické mytologie. Za zmínku stojí i původní dřevěné podlahy, keramické dlaždice, kachlová kamna nebo moderní skleněný výtah, umístěný do někdejší prevétové šachty.

Naproti – díky sgrafitové výzdobě velmi nápadnému – Schwarzenberskému paláci se nachází jeho spíše utajený kolega, tedy Šternberský palác, neboli Ernestinum (přes tento zajímavý název se jednalo v podstatě o obyčejný blázinec, tehdy nazývaný „Ústav idiotů“). Tento cenný barokní objekt na Hradčanském náměstí (č. 15/57), dovedně ukrytý za Arcibiskupským palácem, byl postaven Šternberky v letech 1698 až 1707 a na jeho podobě se údajně podílel opravdu „kdekdo“. Uvádějí se ovšem samá významná jména a špičky barokního stavitelství, jako např. Giovanni Battista Alliprandi (nejpravděpodobnější autor projektu paláce), Jan Blažej Santini – Aichel (snad spoluautor projektu), Jan Baptista Mathey, Johann Bernard Fischer z Erlachu, Kryštof Dienzenhofer (stavitel) nebo Domenico Martinelli. Interiérová výzdoba je pak dílem zejména štukatéra Giuseppe D. Frisoniho a mnoha malířů, např. M.V. Halbaxe, J.R. Bysse (fresky) nebo J.V. Kratochvíla. Plastiky ve vestibulu pocházejí z dílny M.B. Brauna. Je přitom zajímavé, že na tomto místě stával původně renesanční palác, který postupně vlastnili Lobkovicové, Fürstenberkové a Schwarzenberkové.

Přesto, že stavba paláce nebyla v plánovaném rozsahu nikdy uskutečněna, je Šternberský palác považován za jednu z nejvýznamnějších staveb světské barokní architektury v českých zemích. Jedná se o dvoupatrový čtyřkřídlý palác, obklopující dvůr s malou zahradou. Mansardová střecha francouzského vzoru byla první tohoto typu v celé Praze. Po roce 1811, kdy palác získala Společnost vlasteneckých přátel umění se jednotná podoba objektu mění, protože je k němu – podle projektu Jana Novotného – přistavěno jižní křídlo, a to ve stylu pozdního klasicismu. Při této přestavbě vzniklo také nové pseudobarokní průčelí a byly sem umístěny sbírky Národního muzea. A zde snad také archivář Václav Hanka v klidu – a v pracovní době – vytvářel své falzifikáty rukopisů Zelenohorského a Královédvorského. V roce 1871 pak objekt získal Spolek paní a dívek sv. Anny a vzniká zde již zmíněný ústav pro choromyslné, které v letech 1918 až 1947 vystřídá armáda a následně Národní galerie.

NG zde představuje mnohá úžasná díla, která jsou součástí expozice Evropského umění od antiky do závěru baroka, se zaměřením na vlámské, holandské a německé malířství. Otevírací doba i výše vstupného přitom přesně kopírují palác Schwarzenberský. Z mistrů, jejichž díla zde můžeme obdivovat, stojí za jmenování zejména Lorenzo Monaco, Bronzino, Mabusse, Tintoretto, El Greco, Goya, Rubens nebo Rembrandt. Autor článku však musí do nadoblačných výšin vyzdvihnout hlavně přízemní expozici německého a rakouského umění 16. - 18. století, kde se nacházejí mistrovská díla Lucase Cranacha a Albrechta Dürera. Růžencovou slavnost, kterou norimberský mistr vytvořil roku 1506 v Benátkách, můžeme dokonce bez uzardění označit za jeden z nejslavnějších obrazů evropského malířství vůbec.

Poslední palác se nachází na horním konci Hradčanského náměstí (č. 5/182) a tvoří tak pomyslný protipól Pražskému hradu. Jedná se o objekt, který dnes využívá Ministerstvo zahraničních věcí a který nese název Toskánský nebo Thun-Hohensteinský palác. Již vzhledem ke své poloze se stal tento palác nepřehlédnutelnou dominantou náměstí. Jméno získal po Anně Marii Františce, velkovévodkyni Toskánské, která palác vlastnila od roku 1718 a jedná se o krásnou raně barokní stavbu římského slohu Jeana Baptista Matheye (autor projektu) a Giovanni A. Canevalliho (stavitel), postavenou okolo roku 1690 pro hraběte Michala Osvalda z Thunu. Rodové znaky nad dveřmi balkónu však již patří vévodům Toskánským, kteří také stavbu paláce dokončili. Ti mu tehdy dali své jméno a provedli několik stavebních úprav, které prováděl jejich dvorní architekt Václav Špaček. Na atice budovy jsou pak mezi altánovými vikýři umístěny sochy mytologických postav nebo snad alegorií Sedmera svobodných umění. Jejich autorem je Jan Brokoff.

Dnes však již tento objekt, postavený na místě několika menších obytných domů v majetku Lobkoviců, nese také stopy klasicismu. Přesto však prý jeho jistá část pamatuje období renesance. Od roku 1847 do roku 1918 je čtyřkřídlý palác s obdélníkovým dvorem majetkem Habsburků, a poté Československého státu. Po nákladné rekonstrukci z let 1995 až 1998, při které jsou objeveny nástěnné fresky ze 17. století, sice využívá palác Ministerstvo zahraničních věcí ČR, ale současně zde vznikne veřejnosti přístupná výstavní sál. A mimochodem, byla to zřejmě rekonstrukce zdařilá, protože byla vzápětí oceněna hodnocením Grand Prix Obce architektů. Na nároží paláce (směrem do Loretánské ulice) je v nice umístěna socha archanděla Michaela, patrona stavebníka paláce. Socha, pod níž jsou umístěny thunovské kamenné orlice, pochází z roku 1691 a jejím autorem je italský sochař a štukatér Ottavio Mosto. Na palácovém nádvoří jsou umístěny dvě kašny se sochami.

Některé palácové interiéry jsou k vidění ve Fotogalerii článku:

https://www.turistika.cz/vylety/expozice-a-budovy-narodni-galerie-ng-praha/detail