Pržno - chrám Českobratrské církve evangelické

Pržno, jehož historie sahá více jak 640 let do minulosti (a bývalo i městečkem), je dnes samostatnou obcí s 635 obyvateli. Její domy jsou rozloženy ve svahu nad levým břehem Vsetínské Bečvy a s větší Jablůnkou, jíž prochází hlavní silniční tah do 6.5 km vzdáleného Vsetína, je spojena mostem. Díky vyvýšené poloze dědiny nad řekou je charakteristickým poznávacím znamením Pržna ten zdaleka viditelný a krásný sakrální objekt se štíhlou věží, patřící evangelickému sboru.

Neměli to tady místní protestanti nikterak lehké, ale rekatolizaci neodbyli jen mávnutím ruky – na to byli odjakživa až moc vzpurní, takže se mnozí zúčastnili např.neblahého valašského povstání v roce 1644, které mělo fatální dopad na jejich obec – ta totiž zato byla (spolu s jinými dědinami) bez pardónu vypálena!

 

Po vydání Tolerančního patentu se většina obyvatel Pržna přihlásila k augsburskému vyznání a roku 1782 založila sbor. O rok pozdějí zde vyrostl i jejich první svatostánek, ale ten nebyl nijak oslňující. Měl sice na délku 20 m, šířku deset metrů a výše lodi s plochým stropem dosahovala šest a půl metru, ale jeho vybavení bylo velmi prosté. Navíc musel být mnohokrát opravován a v půli 19.století už byl jeho stav natolik špatný, že bylo rozhodnuto o výstavbě kostela nového.

 

Novostavba z roku 1872 byla dle projektu vsetínského architekta Václava Urbánka vyvedena v novogotickém slohu a jeho nejdominantnějším prvkem se stala vysoká věž tyčící se nad vstupním průčelím. Zajímavé na ní je, že nad hřebenem střechy mění svůj hranolovitý tvar na oktogonální, směrem vzhůru se zužuje a je zakončena jehlancovitou střechou. Interiér jednolodního objektu oživuje oltář s obrazem Poslední večeře Páně, který je zdařilou napodobeninou originálu od italského renesančního génia - Leonarda da Vinciho. Kopii pro chrám zhotovil novojičínský malíř J. Berger. Rovněž varhany jsou dílem umělce z Nového Jičína – Karla Neussera.

 

Základní kámen k novému svatostánku byl položen 5.července 1866, po šesti letech byl dokončen a unikátem bylo, že byl tento nový chrám budován okolo starého kostela, v němž se až do skončení novostavby sloužily mše. Slavnostní vysvěcení se konalo 27.října 1872.

Ve třicátých letech minulého století byla zrušena i stará fara z roku 1782 a namísto ní byla postavena nová.

 

Závěrem snad jen taková zajímavost ze soužití místních evangelíků a katolíků, jež v minulosti opravdu nebylo nijak dobré.

 

Začátkem vší té netolerantnosti možno označit (plus mínus) rok 1640, kdy byl u oltáře dnešního katolického (dříve protestantského) kostela zavražděn evangelický kněz. Místní protestanti, kteří patřili na Valašsku k těm nejvzpurnějším, pak prošli 160 let dlouhou tvrdou rekatolizací a vydechnout si mohli až po vydání Tolerančního patentu.

 

Vzájemný odstup mezi oběma křesťanskými frakcemi přetrvával dlouho do dvacátého století. Prý to zde bývalo drsné skoro jako v Severním Irsku a „normálně“ tu mezi evangelickými a katolickými spolužáky ve škole probíhaly dětské války!

Jakési zklidnění nastalo až v době, kdy se spřátelil katolický farář s evangelickým, začali spolu chodit na fotbal a katolický kněz vozil svého evangelického kolegu autem do Mikulůvky, v níž oba vyučovali (každý ale jinou skupinu dětí) náboženství.

Pžňané na tohle ještě dlouho jen velmi nedůvěřivě hleděli, poněvadž geny předané jim po předcích stále hráli svůj prim…

 

(V současnosti výuka náboženství probíhá v „duetu“, společně děti učí katolický i evangelický kněz.)