PULČINY - zbytky hradu Plučiny

Milovníci romantických hradních zřícenin nad ním asi ohrnou nos - vždyť z tohoto malého hradu se zachovaly v terénu jen velmi skromné pozůstatky. Na vrcholu nejvyššího místa hlavních Pulčínských skal, nazývaného Zámčiskem, totiž namísto ruin spatříme jen do temena skály vytesané tři schodky... a když budeme moc a moc pozorní, možná objevíme i torzo základového zdiva. Na stěnách skalního suku (viděno z modré turistické trasy) vidíme stopy po zásecích, sloužících k upevnění dřevěných konstrukcí, v místech předhradí ve skalní šíji hluboký a široký příkop... a to je všechno. Zbytky pseudoskalního hradu se naopak budou velmi líbit duším romantickým, neboť se nacházejí v kouzelném prostředí Pulčínských skal. A právě uměle zarovnané skalní temeno na Zámčisku umožňuje celkem adrenalinový průstup Hlavními skálami zakončit tou pověstnou třešničkou na dortíku, jíž je skvostný výhled na okolí. Vidíme odtud hluboko do údolí a také na okolní pásma kopců a na vrchy, z nichž ten nejbližší zdobí dřevěná lidová architektura dědiny Pulčín. On ten hrad Plučiny stejně nebyl ani v krátké době své největší slávy "nic moc," neboť mu zcela chyběl hradní palác. Tuto funkci zastávala mohutná zděná obytná věž, jejíž základy spočívaly na tom nejvýše položeném skalisku a zaujímaly půdorys o rozměrech přibližně 15 x 15 m. Zbylé budovy, ať už hospodářské nebo obytné, byly dřevěné, stejně tak hradba, kterou tvořila jen palisáda a přes příkop vedl taktéž dřevěný padací most.

Bydlení tu tedy bývalo dosti skromné po celou dobu existence hradu, který neměl dlouhého trvání. První zmínky o něm pochází z 15.století, kdy jej své choti, Barboře Celské, věnoval její zrzavý, nechvalně známý manžel Zikmund. Barbora jej zřejmě brzy prodala a tak byla tato enkláva na čas vyňata z původního Brumovského panství. Nejznámějším vlastníkem hradu se stal obávaný zemský škůdce, Miroslav z Cimburka. K jeho majetku přináležela dědina Plučiny v údolí potoka Pulčiňáku pod skálami a dále vesnice Lomná, Zubrůvka, Horní a Dolní Lidší, Petrovské Lhoty a Seninka, takže jakés takés výnosy z nich hradní pán bezpochyby měl... To všechno ale bylo tomuto středověkému "grázlovi" málo. Jeho nejoblíbenějším způsobem obohacování bylo přepadávání kupeckých karavan v soutěsce Lomensko a moc rád si též přivlastňoval anebo zadržoval cizí majetek. A tak není divu, že se stížnosti na něho množily a loupeživý rytíř byl popohnán k zemskému soudu. Zemřel roku 1464, údajně prý byl sťat... Některé vesnice zanikly, dědina Plučiny byla časem znovu vystavěna na jiném místě (na kopci) a hrad byl od roku 1518 označován už jako pustý. To už se ale celé území vrátilo zpět do lůna brumovského panství.

Skála s pozůstatky hradu je označována jako Zámčisko, říká se jí ale také lidově Na schodkách anebo Ludmilina skála. To prý po jedné krásné místní cérce, která z ní kvůli nešťastné lásce skočila dolů do propasti. Podle jedné verze to byla právě dcera hradního pána Miroslava... ale to je nesmysl, tento lump nikdy ženatý nebyl! Druhá verze nabízí poněkud odlišný příběh o nedokonané lásce: Lidka byla dcerou rychtáře z dědiny pod hradem, která se zamilovala do chudého myslivce a ten její lásku vroucně opětoval. Ale protože i v těch dobách býval majetek vždy až na prvním místě, tatíček rychtář rozhodli, že ženichem bude bohatý sedlák. Lidka byla ale cérčisko tvrdohlavé a umíněné a "tož gdyž neé myslivec, tož rovnú smrť!!"

(A tož neenom že si krásná, ale hlúpá cérka ze života nic neužila, ale navíc svojím činem způsobila takovú bolest svojém milém, že mu ze žalu puklo srdce...)