Rudické propadání - malá "velká" jeskyňářská maturita - dokončení.

     Tento článek by měl být závěrečným dílem povídání o jednom z mých největších zážitků v kouzelné a nadmíru nevšední „neživé“ přírodě Rudického propadání. Místa kde se psala naše speleologická historie, místo jež kdysi dávno objevovali jeskyňáři se jmény, které se později staly skutečnými legendami. Taktéž i samotné Rudické propadání je nestárnoucí legendou, která svá tajemství určitě ještě nevydala a jen tak nevydá. Sestup do této LEGENDY LEGEND Moravského krasu, byl pro mě skutečnou výzvou. Některé způsoby překonávání obtížných míst jsem si naostro vyzkoušel až zde. Způsobovaly nemálo obav, mírně řečeno. Teď se mi to mudruje, ale některé obavy byly spíš strachem. Ano zvládl jsem to nezvykle lehce (tedy na to jaké jsem měl obavy), ale určitě není návštěva místa úplně pro každého. Některé obavy nebyly tak velké jako například na vršcích mnohých skal – ty, které nutí člověka k maximálnímu soustředění. Výhodou bylo, že tma děsivé hloubky mnohdy dobře skryla a tak psychický stres člověka neovlivňoval až tak jak mohl – ochromit se strachem z výšky zhruba dvacet metrů vysokého žebříku Hugonova dómu by určitě nebylo nejlepší. Zkrátka šel jsem do něčeho, co jsem až tak pro tmu neviděl a až možná zhruba v polovině žebříku se začala pomalu objevovat hladina jezírka a přes šprušle žebříku i dolní menší vodopád – není to ten legendami opředený největší podzemní vodopád Moravského krasu i celé naší země – ten je v Dolní „vodní“ chodbě a je patrně přístupný jen náročnou jeskyňářskou (například jednolanovou) technikou. Naopak tato vskutku zasloužená odměna má mít výšku více než třicet metrů. Kdyby se mi někdy poštěstilo jej vidět na vlastní oči – to by bylo!

 

     Nyní zpět na začátek vyprávění, jehož dva první díly jsou zde:

https://www.turistika.cz/mista/rudicke-propadani-mala-velka-jeskynarska-maturita-cast-prvni/detail

https://www.turistika.cz/mista/rudicke-propadani-mala-velka-jeskynarska-maturita-dil-druhy-maly-pohled-do-historie-a-popis-jeskyne/detail
 

 

     Vstupujeme do skály a pociťuji onen nevšední, ale velmi důvěrně známý chlad i mírný větřík, jež je neklamnou známkou začátku velkého dobrodružství aneb jak bylo v jedné knížce krásně napsáno:

 

     „… Touha znát a vidět je někdy silnější nežli touha vlastnit...“ [6]

 

     Po chvíli se podaří otevřít mohutné ocelové dveře – vstupenku do podzemí. Ti méně sebou jistí zde mají asi jednu z posledních příležitostí se vzdát a „zařadit zpátečku“. Pokud tomu odolají a odsunou strach i obavy do alespoň trochu strávitelných mezí, tak budou atmosférou místa tak pohlceni, že je asi bude zvědavost hnát dále, přesněji níž. Nakonec se strach stane tím správným kamarádem a bude člověka udržovat v dostatečné pozornosti a to je správně. První test schopností byl cestou ke vratům a další následuje hned za nimi. Okamžitě za nimi následuje první zalomený žebřík jimž se dostáváme do hloubky asi deseti metrů. Je to zcela obyčejný ocelový žebřík který nemá „zádové obruče“. První a to zároveň i ostrý test rukavic – vypadá to tak, že neklouzají. Každý už lezl po žebřících, ale ne vše je zde úplně dobře vidět. Hloubku si neuvědomuji, nedívám se až tak dolů, ale spíš si dávám pozor na žebřík. Zdá se mi, že v naší osmičlenné skupině jsou i další jeskyňáři a ti, podobně jako já asi také mají vlastní přilbu i se světly.

 

      Účastníci sestupu „vyfasují“ poctivý, vcelku těžký overal, pásek na sepnutí kolem pasu, vysoké holínky (na celé nohy, co používají také rybáři), přilbu a osvětlení. Já jsem si vzal svou přilbu, kde jsem měl tři světla – jedno nouzové, malé, kdyby fakt už šlo do tuhého a já podcenil „milión věcí“, druhé LEDkové uprostřed, které bylo před mnoha lety nejsilnější o kterém jsem věděl a mohl koupit a posledním na opačné straně, které bylo novinkou a „křest ohněm“ zažilo v dole kde se těžila především měď (ale také i další polymetalické horniny) - „Poštovní štola“ ve Zlatých Horách o které určitě také co nevidět napíši článek – jeden z nejkrásnějších dolů, které jsem viděl. Hlavním důvodem, proč jsem s sebou tahal relativně těžkou přilbou, byla malá kamerka jejímž úkolem bylo zaznamenání alespoň části cesty. Toto se na mé nároky podařilo skvěle (například ve výše jmenované štole na severu Moravy jsem ji měl jen trochu natočenou zešikma a také asi po většinu času jsem ani svou hlavu nedržel v úplně svislém (kolmém) směru :-))) )

 

      Člověk si ani neuvědomuje co vše je nutné dodržet aby nahrávka v podzemí byla alespoň trochu koukatelná. Čest všem machrům, kteří to dokáží a divák vše sleduje s otevřenou pusou – nejradši by hned na stejném místě byl. Ale ti, kteří to dokáží, také uvádí kolik věcí je třeba připravit, vyzkoušet, vhodně nasvítit a hlavně promyslet, že při prohlídkách, kde se poměrně rychle postupuje (což byl i náš případ) by to bylo zcela nerealizovatelné. V tom ohledu vyšly nahrávky v mém pohledu nadmíru dobře. Nahrávky jsem upravil aby nebyly pokud možno vidět tváře – prý existuje jakýsi zákon, který to vyžaduje, tak pro jistotu a také se mi to jeví jako fér vůči těm, kterým by to třeba nemuselo být nejmilejší.

 

      Vybavení fajn, ale i tak mám pár zkušeností, které budu muset pro příště „doladit“. Světla silná a hlavně dole jsem si krásně ověřil jak mohou velice dobře osvětlit dlouhé chodby. Na žebřících mi ovšem, díky tomu, že se u všech tří světel jedná o LEDky trochu chybělo širší osvětlení blízkého okolí. Největší problém byl, že jsem neviděl, tak jak bych si přál, co se děje pode mnou. V největším extrému – kdybych lezl ÚPLNĚ TUPĚ, tak bych mohl špatně našlápnout na příčku, která je například blíž stěně a je jen „na špičku“ boty nebo nedej bože někomu na prsty – to by bylo velmi špatně. Uvažuji tedy, že napříště „vyhodím“ jedno světlo – asi to nejslabší a nahradím svítilnou s normální „žlutou“ žárovkou, aby se osvětlilo široké blízké pole. Mnohá jeskynní výzdoba by na snímcích díky tomuto světlu mohla dostat přirozenější barvu. Po sestoupení žebříku se setkávám s „rychlejšími“ členy, kteří na nás čekají. Pohledům se otevírá první úzká ale vysoká chodba. Pohled na žebřík jimž jsme sestoupili je krásný a dodává sílu a odvahu k dalšímu klesání.

 

       Mou chybou bylo, že jsem si před návštěvou Rudického propadání nastudoval některé videa a další informace a tak trochu svou vlastní vinou vytvořil jakýsi podvědomý strach k tomu poslednímu, nejdelšímu žebříku na Hugonovým dómem. Nyní ale mohu s klidným svědomím říci, že ten nebyl pro mě tím nejobtížnějším – jen zkrátka sestup po něm nebral konce. :-) Nyní ale zase o minimálně sto metrů zpět nahoru.

 

      Pod prvním žebříkem máme na chvíli odpočinkovou úzkou, ale vysokou chodbou k malému žebříku, který scházím ne k němu čelem, ale zády. Krásně vidím první malou kaluž, kterou projdu – první voda v této jeskyni. :-)) postupně se takto budeme dostávat k dalším žebříkům po nichž už půjdu „normálně“, tedy čelem. Jestli si to dobře pamatuji, tak bychom měli sejít (a na zpáteční cestě i vylézt přibližně třináct žebříků nejrůznější délky, šířky, konstrukce a s největší pravděpodobností i s nejrůznějším stářím. Mohl bych to zde rychle proletět a napsat, že díky nim jsme se dostali do hloubky přibližně 120 metrů. Cítím, ale za podstatné uvést některé nástrahy, které mohou na návštěvníka čekat. Na druhou stranu si myslím, že při troše obezřetnosti, lze všechna tato kritická místa zvládnout relativně bezpečně.

 

     Velkou výhodou pro spoustu lidí asi bude i to, že není až tak vidět dolů a tím tma poněkud skryje další důvod k obavám, kterým je (jak by odborníci řekli) volná hloubka. Tato „volnost“ je ale výrazně redukována žebříky a v některých místech i souběžně visícím lanem – to je ovšem v našem případě na „dvě věci“, když jdeme jako správní odvážní :-) jeskyňáři „volně“. Žebříky v naprosté většině úseků prochází mezi skalními bloky a jsou tedy vcelku úzké. Výhodou bylo, alespoň, když jsem lezl já, tak mi ruce s rukavicemi neklouzaly a mohl jsem se tedy s klidem na ně plně spolehnout. Opatrnost je třeba klasicky u každého žebříku nahoře při „přeručkování“, v některých místech, kdy jsou šprušle hodně blízko nějakému skalnímu výčnělku, je třeba opatrnost a koncentraci ještě více zvýšit – nohy drží jen na „špičce“ holínek, které jsou už v tomto okamžiku stoprocentně vlhké (prošly nejednou kaluží). Jeden ze žebříků má „zádové obruče“, ale asi by ani nebyly třeba. Zato ty, které by si to možná více zasloužily – ten nejdelší - poslední s délkou přibližně 17 metrů a nad ním „lahůdka“ - žebřík, který je poněkud převislý, je nemají. Jeden z žebříků drží nahoře pevně jen na levé straně a druhá strany je „zajištěna“ jen kratším lanem. Trochu adrenalin a tak tuto část žebříku člověk stojící nahoře přidržoval. Při návratu mě to už vůbec neznervózňovalo a to dokonce ani jeho občasné vrzání – prostě jsem žebříku jednoduše věřil. U dvou žebříků to vypadá, že „stojí“ na sobě a tak je třeba dávat pozor při přechodu z jednoho na druhý.

 

     Nejobtížnějším se mi jevil myslím ten předposlední – zakloněný. Poznámka „Trochu vyhazuje“ byla zcela na místě. Nejvíce síly bylo třeba používat na ruce, což není má nejsilnější stránka a kdyby byl tento žebřík ještě asi 4x delší nebo se začal ještě více zaklánět, tak bych už asi nejnadšenější nebyl.

 

     Postupně se pomalu, ale jistě dostáváme k poslednímu žebříku z videí důvěrně známou traverzou, která poctivě drží jeho horní část. Místo ze kterého jsem měl obavy. Před sebou vidím obrovské skalní okno a pod ním nic, jen tmu. Konec žebříku ani jezírko, natož vodopád také nevidím. Vodu ovšem jednoznačně velmi dobře slyším. Jsem u místa, kde jsem si už před měsícem, při zkoumání nejrůznějších zdrojů o Rudickém propadání, říkal, že mi za žádnou cenu nesmí ujet ani nohy ani ruce. Opačný případ raději ani nedomýšlet. Mezi traverzou a vodní hladinou by určitě mohla být výška minimálně patnáct, možná i více, metrů. Brr….

     Abychom se nezdržovali, tak po delších žebřících nelezeme po jednom, ale jsme zde třeba dva tři…

     Člověku lezoucímu pode mnou dávám dobrosrdečně čas k dobru. Pravdou je spíš to, že nevím až tak moc jestli mám odvahu přeručkovat. Strach je sice někde hodně v pozadí, ale obezřetnost je velká. Na povel průvodce, ale přešlapuji na žebřík i já. Pevně se rukama držím horních příček a opatrně pomalu sestupuji dolů. Strach už je naštěstí hodně v pozadí a já se spíš plně soustřeďuji na bezpečný sestup. Cítím se v klidu a v pohodě. Jde se mi zde dobře, je to mnohem snadnější než převislý žebřík výše. Hřmot vodopádu je stále silnější a silnější. Za chvíli se dostávám do přibližně prostřední části velkého žebříku, kde je zajištěn dlouhými lany ukotvenými někde daleko v protější stěně. Konečně mezi příčkami vidím samotný vodopád. Nejedná se o ten největší – ten je skryt někde výš, ve spodní (vodní) cestě a přístup k němu bude určitě mnohonásobně obtížnější. Na fotkách se ke zdolání používá jednolanová technika.

 

     Není největší, ale i tak je krásný. Najednou pod sebou vidím ve vodě plavat něčí přilbu? Že by někomu spadla. To by nebylo úplně dobré. Pokud by dotyčný neměl náhradní světlo, tak má v jeskyni, natož někde nad propastí problém. Velký problém a nejenom on. Pokud by, nedej bože, spadl, tak může i někoho přibrat. Hrozná představa. Sestupuji dále dolů a vidím, že to byl jenom falešný poplach. Jen jsem se na dotyčného díval z takové výšky, že byla vidět jen jeho přilba.

 

     Cesta dolů je nekonečná, ale jsem zcela v pohodě, klidu. Trvá už jen malou chvilku a stojím na pevné zemi. První sen se mi splnil – poprvé vidím „podzemní“ vodopád a je krásný. Asi nikdo neodolá a snaží se proti proudu Jedovnického potoka k němu přiblížit. Je to první velká odměna, první důvod aby člověk jemuž Valašsko přirostlo k srdci vychutnal pomyslný první „kalíšek“ té nejlepší slivovice. O čem jsem roky snil se zde splnilo. Sám nevím jestli se mi to jen nezdá a zda je to pravda. Ale je! Opatrně se k vodopádu přibližuji – nechtěl bych se hned na začátku „trochu namočit“ a nabrat vodu do holínek. :-) Je vidět, že podobnou lásku k vodě pociťují i ostatní a ani se nám nějak moc z jezírka nechce. Tím tuplem mě, protože moc dobře vím, že po žebřících mě čeká ještě větší bobřík odvahy…

 

      Za chvíli se totiž všichni přesuneme k prvnímu „testovacímu“ lanovému traverzu nad něčím co vypadá jen jako nehluboká kaluž. Ale kdo ví?

 

     Nespěchám. Tuším, že to možná bude pro ostatní komedie a tak trochu se připravuji na „křest“ Jedovnickým potokem. Nejsem si ani trochu jistý, že z těch dvou lan nespadnu a tak trochu se nevykoupu. Nevím o tom, že bych kdy před tím po nějakém lanovém traverzu lezl. Bude to pro mě taková malá premiéra… :-) A vím, že to není jediný traverz, který mě čeká. Další budou umístěny mnohem výš nad hladinou. No nic, beru odvahu a jdu. Pomalu a malými krůčky. Jen ať se ty lana moc nerozhýbou. Skoro ani nedýchám. Nic nevnímám, věnuji se jen tomu abych šel jakousi pomyslnou cestou k ostatním. A hle, prvních pár metrů svého prvního lanového traverzu mám za sebou. Dokonce jsem se vůbec nenamočil (tady na začátku :-) ) a dokonce i na nahrávce to vypadá, jako že jsem jich prošel spoustu. :-))))))))))

 

     Chvíli jdeme lehčími cestami, jen je třeba v některých místech dávat pozor a jít po správné straně potoku (na opačné je totiž větší hloubka). Mohu zde trochu relaxovat a nebýt tak soustředěný jako v kritičtějších místech, čímž naberu trochu sil na to co bude následovat. Sem tam něco fotím, taktéž mám první příležitost naplno vyzkoušet možnosti nejsilnější svítilny, kterou jsem si namontoval na přilbu. Dlouhé chodby mi krásně nasvítí pro foťák i pro malou kamerku na přilbě. Jen je třeba si dávat pozor abych někomu neposvítil do očí – v tomto ohledu by byl na světlo třeba snad i zbrojní průkaz. Stačí jen chvilka a svítilna se velice výrazně zahřeje. Jsem zvědav, jak dlouho mi energie v lithiových baterkách pro takové „šajnění“ vydrží. Podle návodu by to neměl být problém.

 

      Nějakou dobu jdeme velice fotogenickou cestou vytvořenou vodou Jedovnického potoka i dalšími procesy až se dostaneme k slavnému útvaru „Kašna“ nad níž je věc ještě slavnější. Výtvor člověka, jež si do své „moci“ zcela jednoznačně přebrala rudická jeskyně. Jedná se o kdysi dávno (v roce 1922) „zapomenutý“ žebřík, který je již zcela zesintrovaný. Ne každý bude znát všechny jeskyně krasu, ale fotku tohoto žebříku asi ano. Bohužel se mi nepodařilo najít příliš dobrý úhel pohledu, abych jej byl schopen rozumně vyfotit. Několik desítek metrů před tímto místem se nachází i levostranný přítok Jedovnického potoka s názvem „Tipeček“. Z podzemní nádrže je odtud čerpána pitná voda pro Rudice. Zajímavé je i to, že kopec Tipeček i přírodní rezervace „Mokřad pod Tipečkem“ je umístěný východně od podzemní „Kašny“ i podzemního soutoku potoka Tipeček s potokem Jedovnickým. Z mokřadu odtéká voda přes „Vodopád u Jedovnic“ do Jedovnického potoka ještě o nějakých dvěstě až třista metrů dřív než se vůbec dostane k začátku „Spodní cesty“ Rudického propadání. V podzemí se patrně tato voda dostává i jiným směrem a to patrně V-Z.

 

      Nad podzemním útvarem „Kašna“ se zasintrovaným žebříkem se nachází „Rudická propast“, jejíž spojení s povrchem zemským (vstup) je na okraji lesa. Její hloubka přesahuje 150 metrů. Považuje se za nejhlubší suchou propast v ČR [1], dále i [3] (například Macochu již takto označit nelze, protože má na svém dně jezírko a její hloubka je necelých 200 metrů (i s jezírkem). Jak se situace změnila k dnešnímu dni netuším (možná již byla někde objevena hlubší, ale nevím). Alespoň malou představu o těchto obtížně přístupných místech dává fotka v [3] a také ve větším rozměru, ale bohužel stejném rozlišení :-( v [24, str. 36].

 

      My jsme postupovali značně jednodušší „vodní cestou“ pro „běžné smrtelníky“ (i tak byla po tom všem dlouhém cestování do Rudic má únava víc než znát – mírně řečeno :-)) ), i když se asi tříhodinový průchod jeskyní a návrat na povrch hrdě nazýval „SPELEOKURZ“. Pokud by mělo jít o skutečný „kompletní“ kurz, tak by nepochybně bylo nutné zařadit i základy jednolanové techniky, výstupy a sestupy propastmi s lanem i bez (technikou rozporu), plazení se mnohem těsnějšími plazivkami, případně i komíny než jsme podstoupili my. V podstatě se zde jeskyňáři pochlubili svými objevy a my poznali spoustu míst, kam se jen tak každý nedostane. Někdo to nedá psychicky (fyzicky na to může mít asi každý jen trochu sportovněji založený člověk), ale naprostá většina lidí s touhou po poznání tajemna a velmi nevšední přírody, určitě ano. Nicméně speleokurz s velkým „S“ by měl být rozhodně rozsáhlejší. Teď po několika měsících se mi to říká dobře, ale tehdy jsem byl z toho všeho tak unaven, že mi vlastně ani moc nevadilo, že se prohlídka otočila již u zajímavého útvaru na jehož jméno si moc nevzpomenu, ale to co si pamatuji je to, že se zde v době dešťů dostává voda z povrchu – na mých snímcích je toto místo zachyceno mezi posledními - (jindy by mě asi bylo líto, že nejdeme dále, když to vypadá „že by to ještě šlo“, ale tehdy ne). Nyní se, ale ve vyprávění vrátím se zpět za přítok potoku Tipeček a sintrovou „Kašnu“ od níž pokračujeme dále a dostaneme se po chvíli i k dalšímu krásnému útvaru - „Čarodějnici“.

 

      Taky jsme šli kolem místa, jež by se mělo jmenovat „U Hastrmana“, ale kde přesně to bylo už nevím. Jediné co si uvědomuji, že se nachází ještě ve „Starém propadání“. Bohužel jako člověk, který chce alespoň něco vyfotit, tak se postupem času, dříve nebo později, dostane na „chvost“ výpravy. Tedy jen málokdy jsem slyšel co přesně průvodce říká. Někdy se dokonce „čelo“ ode mě vzdálilo natolik, že jsem se nakonec raději vykašlal na fotky a rychlým krokem „švihal“ dopředu – nerad bych se tady ztratil. :-) Až doma jsem u nahrávek s nataženýma ušima „luštil“, kde jsme to vlastně šli a jen málokdy vyluštil… První malou plazivku, podle jiných článků na internetu [10], označených jako místo vedle tůňky „U Hastrmana“ si pamatuji velmi dobře. Dokonce jsem byl jen kousek vedle průvodce, který mi naznačoval nejlepší cestu, ač to asi vůbec nebylo třeba, na opačné straně plazivky jsem byl během mžiku. Škoda, že jsem nevěděl, že se jedná o toto slavné místo, určitě by si zasloužilo udělat nejednu fotku a pohled do míst, které je prý třeba překonávat rozporem, aby se člověk „nevykoupal“, by určitě také stálo za to.

 

      V některých místech jsme se zastavili a byly nám připomenuty některé další podstatné zajímavosti. Bohužel, pro rozlehlost chodeb a všech prostorů se zde vytvářela taková ozvěna, že ne vždy bylo všemu dobře rozumět. Také asi nepopíšu všechny místa úplně dobře, dokonce ani přesně nevím, kde jsme se otočili. :-) Mám totiž takový pocit, že za „Kur.. chodbou“ jsme šli ještě poměrně daleko v oblasti nazvané „Nové propadání (Staré a Nové propadání odděluje právě tato šedesát metrů dlouhá, ale relativně prostorná plazivka – většinou se jde po čtyřech, jen v jednom místě je to na klasické přitahování rukama. Pozor je třeba dávat jen ne jejích koncích při „nástupu“ na žebříky), ale na „vertikální“ mapce (profilu) je Rudický dóm hned za touto plazivkou. Dále jsou zde naznačeny další plazivky, ale žádnou další kromě „Chodby vzdechů“ - “Kur.. chodby“ jsme nelezli.

 

     Ať už jsme šli kdo ví čím, tak těžko popsatelná krása útvarů v Novém propadání byla možná o další pomyslný řád vyšší. Ano šli jsme místy, kde bylo třeba se skrčit, ale určitě bych je plazivkou - ve formě plazivek na které jsou lidi zvyklí například v oblasti „Vnějších Západních Karpat“ - Moravskoslezských Beskyd, Javorníků nebo „Hostýnek“, to v žádném případě nebylo.

 

     Na jednom místě „Nového propadání“ míjíme přítok „Staré řeky“, jež by měla být provázána s jeskyní „Svážná studna“. Z Rudického dómu stoupají nahoru komíny a taktéž z povrchu spadá menší zhruba jednu desítku metrů hluboká propast. Kdyby se ji podařilo propojit s horní částí komínu nad Rudickým dómem nebyla by nejhlubší propastí oblasti „Rudická propast“, ale patrně propast „Tumperek“ s hloubkou necelých 200 metrů. Je otázkou jak by se asi pojmenovala?

 

     U krásného sintrového útvaru naše cesta skončila a nějak (nezvykle) mi to ani nebylo líto. Energie na rozdávání jsem už rozhodně neměl - po cestování autobusy a vlaky z Ostravy od jedné hodiny v noci, abych byl před devátou dopoledne v Rudicích, se tomu asi ani nemohu divit. Upřimně řečeno, nepohrdl bych nyní možností si někde sednout a dát alespoň na pár minut pauzu. Tempo bylo poměrně svižné. S odstupem času je mi možná trochu líto, že jsme se neplazili třeba o kus dále. Většinou jsem zvědavý co je dál a energie mi nechybí. Tady to bylo jiné. Po kratším vyprávění jsem byl rád, že jsme se svižnou chůzí začali vracet k východu. Čeká nás stejná cesta, kterou jsme přišli a vlhké žebříky i nemálo potenciálně rizikových míst mi důvod k úplnému klidu nedávalo. Teď doma si, ale říkám jak asi může vypadat „Kamenitý dóm“ nebo jak majestátná je největší podzemní prostora země “Obří dóm“ o výšce a šířce poctivých 70 metrů. Výška odpovídající 23 patrovému mrakodrapu. A pak by už se pokračovalo jen k pověstnému místu našich jeskyňářských časopisů – k „Srbskému sifonu“. Místu oddělujícím Rudické propadání od další krásné jeskyně Býčí skály. Dokázat tohle vše překonat by bylo špičkovým výkonem druhé největší (nejdelší) jeskyně u nás. Nepotápěče by patrně zastavil právě sifon. Cesta sem trvala asi dvě hodiny. Zpáteční bude již rychlejší, asi nejenom já bych byl radši už nahoře.

 

      (Nenapadlo by mě, že nebudu muset dlouho čekat a nízkými, ale širokými plazivkami se budu pochybovat možná za měsíc později ve spodních patrech Sloupsko-šošůvských jeskyní až mi budou chvílemi ostrohranné kameny velice nemilé. Nebude to trvat dlouho a také studené vody ve Wanklově jezírku si užiji až až – minimálně pár sekund, než si tělo uvědomí, co se vlastně stalo.)

 

       Když se tak na to vše dívám, tak se mi zdá, že asi já mám ze skupiny nejméně sil. Je mi jasné, že v této situaci není nejrozumnější být úplně na konci. Navíc představa, že je ještě někdo za mnou, mě bude nutit se pohybovat rychleji. Zpáteční cestou prolézáme plazivky, žebříky i lanové mosty a všechny je vcelku zvládám. Až v jednom místě si patrně únava vybírá svou daň. Už si nejsem jistý jestli jsem trochu zavrávoral a delším skokem do potoka jsem chtěl situaci rychle vyřešit nebo ne. Ještě si vzpomínám jak „vedoucí výpravy“ říká „Běž dál,dál...“. Byl jsem prakticky již úplně na konci lanového traverzu a málem bych skočil dobře. Asi by stačilo jen pár centimetrů dál… Cítím jak doskakuji na oblouček v potoku a během chvíle se noha sune dolů. Stačila by možná jen o pár čísel nižší hladina vody a došel bych „suchou nohou“.

 

      Vedle toho, že jsem patrně v tomto okamžiku nejunavenějším účastníkem výpravy, tak patrně i jediným „namočeným“. Nedělám si z toho těžkou hlavu. Je jen otázkou času, kdy se jeskyňář namočí. Minimálně již teď vodu nemusím řešit. Kupodivu se mi ani nezdála moc studená. Korytem potoka již jdu zcela svobodně, mohu chvílemi i „běžet“. Netrvá to dlouho a už jsem u posledního lanového traverzu, který překonávám jako by tam ani nebyl a dostávám se do „Hugonova dómu“ a vodopádu. Na povel vedoucího se mezi prvními vydávám po žebřících nahoru. Už přesně nevím kolik jich bude, poctivá desítka určitě. Neloudám se, ale únava hraje nemalou roli. Musím jít opatrně, nemohu udělat chybu – nikdo se nejistí. Hlavně překonat převislý žebřík a pak už bude lépe. Pokud za sebou nevidím světlo, tak využívám čas v „mezipatrech“ na vydýchání. Na druhou stranu nechci prohrát a nechat se předběhnout zástupkyní „slabší“ poloviny lidstva.

 

        Konečně se dostávám k poslednímu žebříku a vstupním vratům. Jsem za nimi. Přelézám balvany. Ani si neuvědomuji, že v jednom místě byl kratší žebřík, jimž se dalo lépe vylézt nahoru, ale volím metodu jakéhosi „částečného minirozporu“ a opíráním se holínkami o skalní stěnu a protějšími rukami za zády o balvan se pomalu, ale jistě vysouvám výš. Zde si sednu na balvan a „vychutnávám“ si úspěch. Ani přesně nevím co to je. Jsem tak unavený, že jsem rád, že odpočívám. Nejkrásnější okamžik při poznávání každé jeskyně – když se všichni dostanou zdraví (třeba se spoustou modřin a škrábanců, které najdou až později) a svým způsobem šťastní. Únava je taková, že se ani nějak moc neraduji. Jsem rád, že již nemusím nikam jít a ani mi nevadí, že průvodce není schopen zavřít vrata od jeskyně. Pro mě je to jen čas k dalšímu odpočinku. Vylézám posledních pár desítek metrů před skálu, kde již jsou skoro všichni a mají svá odpočinková místa. Jindy si říkám, za rok zase… Nyní ne. Na to dojde až za pár dní… :-) Bohužel s takovým cestováním již spíš ne. Je velice únavné a ač při vstupu do jeskyně jsem se cítil nadmíru dobře, tak teď se veškerá únava rozvinula…

 

     Nevadí, splnil jsem si mnohaletý sen. Vytvořil jsem spoustu svých osobních jeskyňářských rekordů – nejdelší, nejhlubší a patrně zatím také nejobtížnější. Jako vítěz. V okolí je spousta zajímavých míst, ale na to již síla nezbyla - „povrchový průzkum“ nechám na jindy. Ať tak nebo jinak, doporučuji všemi deseti...

 

 

 

 

      „… Touha znát a vidět je někdy silnější nežli touha vlastnit...“ [6]

 

     Je velice ochuzen ten, který toto nepoznal. Naopak pro toho, kdo zakusil, může být tato touha hlavním hnacím motorem v celém životě. Životě, který bude plný skutečně NEVŠEDNÍCH zážitků. Ano, občas jej tato touha dovede do míst, kterých se jiní po právu bojí. Občas se dostane do míst, kam by až tak moc nechtěl a pochopí, že se musí vrátit, což zdaleka nemusí být až tak snadné, když tak nějak ten aktuální „kamenný či skalní zázrak“ MUSEL NUTNĚ vylézt aby viděl co je dál nebo aby si zkrátil cestu a dostal se do snadnějších míst. V 90 procentech to vyjde, ale ve zbytku ne. Pak jej čeká často velmi obtížný sestup a to v naprosté většině případů bez jakéhokoliv jištění – protože na začátku „až tak moc“ problémy nečekal. Teď mu nezbývá nic jiného než využít všech svých zkušeností a citu aby neudělal chybu, která by asi hodně bolela. Na druhou stranu je to nejsyrovější škola zvládání i poznávání sebe sama. Často jej tato touha dovede do míst, která zná jen malá skupina lidí. Do míst krásných, obtížných a nepochybně i nebezpečných. Učí to člověka tomu správnému rozhodování na tenké linii co je ještě ještě relativně bezpečné a co je již „za hranou“.

 

     I já, jako jen obyčejný turista se občas dostanu do míst, která jsou již za touto hranou a to mnohdy i z něžné turistické cesty (no dobře, třeba „přeskáču“několik balvanů a po skalce pokračuji trochu dále, ale z horolezeckého pohledu jsou obtížnosti „nula-nula-nic“ :-) Pohyb nahoru jde třeba nezvykle lehce, až zjistím, že jsem se dostal do míst, kde pokračování dále ohodnotím jako nebezpečné a přece jen se přesvědčím i sám, že cesta nahoru již není vůbec rozumná a je třeba zvolit ústup. Ten ovšem často bývá obtížnější než výstup. Z této zkušenosti jsem se naučil, že není dobré nahoru stoupat úplně bez ohlížení se dozadu, ale občas se i otočit a zhodnotit možnosti případného ústupu. Překonání těchto úskalí i samotné vzdaní se není pro člověka až takovou prohrou, vyhrál tím, že se dostal s menšími či většími škrábanci nebo modřinami, ale zdravý do bezpečí.

 

     Taktéž jsou pravidla, která je víc než dobré dodržovat a v jeskyních nepochybně nejdůležitější je tento:

 

    DO JESKYNÍ NIKDY, SKUTEČNĚ NIKDY, NELEZE ČLOVĚK SÁM!

 

    Ano, kdo jest bez viny, nechť hodí kamenem… Ani já nejsem výjimkou, o to spíš, že naprostou většinu výletů podnikám sám. V horách je to nerozumné, ale v jeskyních nebo dávných důlních dílech VELMI NEBEZPEČNÉ. U skal (spíš tedy pod skalou) nešťastníka spíš někdo potká než v jeskyni. Pokud uděláš chybu na skalách, třeba spadneš „do lana“ a nemáš již sílu se sám vyprostit, tak je vcelku pravděpodobné, že ti může někdo dřív nebo později pomoci.

 

     V jeskyni o tobě nebude vědět nikdo. Ne vždy si tam budeš schopen sám pomoci! Ještě dnes mi běhá mráz po zádech když si vzpomenu na některé zapeklité situace. Nevyužít veškerých svých naučených schopností, velmi značné dávky štěstí a také nepochybně silného neviditelného lana ještě silnějšího (vybral si pěkný oříšek na hlídání :-) ) ANDĚLA STRÁŽNÉHO, tak zde díky touhy po poznání nic nenapíši, protože bych byl někde zpřelámaný pod skalou, protože nahoře na ní je vstup do tajemné mohutné jeskyně.

 

     Jindy to byl úzký otvor do něhož jsem se již dolů těžko soukal a na zpáteční cestě bylo posledních možná jen patnáct nebo třicet „čísel“ skutečným utrpením, kdy každé zapření nohou vyšlo marně i podložení kamenem, který jsem našel někde níž mi nepomohlo. Podcenil jsem malou jeskyňku, která měla být tou poslední v ten den, ale stala se skutečnou zkouškou mé síly. Těmito pár desítkami centimetrů jsem se nahoru soukal možná třičtvrtě hodiny. Bylo to poprvé, kdy jsem v horách volal o pomoc. Nikdo mě ale neslyšel. Když se mi nakonec po neskutečně dlouhé době podařilo s vypětím všech sil vylézt, tak jsem byl tak „vyšťaven“, že jsem nebyl ani schopen vytáhnout nohy jen kousek dál, takže jsem seděl již na „svobodě“ ale nohama do této skutečně „ďábelské pasti“. Byl jsem šťastný, že jsem byl konečně zase venku.

 

     Ďábelské na tom bylo to, že nejednalo o žádné jeskyňářsky významné místo, Byla to spíš pidi jeskyňka s délkou pouhých pár metrů ani se nejednalo o nic vertikálního. Byl to okamžik, kdy jsem situaci značně podcenil, lezl sám a tam kam bych správně ani neměl! Ještě mnoho dní po těchto „zážitcích“ vzdálených mezi sebou možná jen pár týdnů mi při pouhém vyslovení slova jeskyně dělalo velmi hořko v puse.

 

     LEKCE, KTERÁ OVŠEM BYLA VÍC NEŽ TŘEBA.

 

     Mohu být i rád, že to nakonec dopadlo jak dopadlo. To jsou akutní rizika, dalším neméně významným rizikem je i to, že většina jeskyní má specifický způsob ochrany a již pouhý vstup do nich může být ochranáři velmi mastně „oceněn“. I to jsem si prožil a už nikdy nechci něco takového prožít. Pokuta by znamenala výběr všech svých úspor a ještě bych si musel od někoho nemálo půjčit.

 

    To byla do třetice situace, která odsunula „démona“ se jménem ZVĚDAVOST do uctivého pozadí. Svým způsobem mohu být ochranářům, týdnu stresu, kdy jsem skoro nespal před cestou „na kobereček“ (a nejenom ten den před cestou na Správu CHKO), vděčný. Je dost reálné, že mi odpomohly od mnohem větších průšvihů, které by již dobře dopadnout nemusely.

 

      I proto se snažím v mých článcích varovat ostatní před riziky tohoto druhu. Kdo si chce nastudovat co jej může čekat po chycení v jeskyni, pokud nemá na průzkum (tedy i na pouhý vstup) oprávnění, tak stačí nahlédnout do „Zákonu o ochraně přírody a krajiny“ 114/1992 Sb. Zde je ustanovení o sankcích při neoprávněném vstupu do jeskyně v maloplošném chráněném území uvedeno například pod těmito odstavci: paragraf 10 nebo především paragraf 87 odstavec 1 písmene h, dále paragraf 87 odstavec 2 písmene g, či hlavně nejpřísněji postižitelný přestupek v odstavci 3 písmene n. „Ocenění“ je pak uvedeno o kousek níž odstavec 4, písmene c.

 

     Po tom si člověk, jak se říká „do třetice všeho dobrého i zlého“ uvědomí, že takhle postupovat nejde a je to „o hubu“ ve všech ohledech. Správným postupem je využít možností jako je tato nebo pokud je zájem ještě silnější, tak se poptat samotných jeskyňářů, zde je možné se postupně stát například členy. Mnohdy k tomu vede nelehká cesta, třeba cesta „čekatele“, ale ta nejtěžší patrně bude to první „zeptání se“. :-)

 

    Určitě není vhodné dělat „jeskyňařinu jako “samotář...

 

    DOPORUČENÁ A POUŽITÁ LITERATURA A DALŠÍ ZDROJE:

 

    [1] JESKYNĚ – CHRÁNĚNÁ ÚZEMÍ ČR – 14 SVAZEK, AOPK ČR, vydání první, rok 2009, Jaroslav Hromas a kol.

 

    [2] Okolí Brna východ Moravský kras + cyklotrasy, mapa 1:40 000.

 

    [3] RUDICKÉ PROPADÁNÍ – CESTA PONORNÝCH VOD, Ivan Balák, Alois Nejezchleb, Roman Šebela, vydáno v roce 2011 – tento tenký sešit se spoustou fotografií dostane každý účastník kurzu na památku.

 

    [4] BÝČÍ SKÁLA – JESKYNĚ A ČLOVĚK – PŘÍRODA A KULTURA, vydali členové ZO ČSS 6-01 Býčí skála – tento sešit je již podrobnější a jako pokračování Rudického propadání je jeho zmínění určitě na místě.

 

    [5] CESTY DO PODZEMÍ – Lumír Pecold – velmi dobrodružná knížka.

 

    [6] PODZEMNÍ EVERESTY – Petr Hipman - „dobývání“ slovenských jeskyní i jeskyní v cizině.

 

    [7] JESKYNĚ A PROPASTI V ČESKOSLOVENSKU – B. Kučera, J. Hromas, F. Skřivánek, vydáno v roce 1981

 

    [8] Nakonec i nejrůznější čísla a ročníky časopisů SPELEO a sborníků SPELEOFÓRUM.

 

    [9] JESKYNĚ ČESKÉ REPUBLIKY NA HISTORICKÝCH MAPÁCH – Petr Zajíček, vydané v roce 2016

 

    [10] http://mapygarmin.wz.cz/akce_rudicke_propadani.php

 

    [11] https://www.youtube.com/watch?v=1ejDnj4QX9Q&t=1s …. kolem 22 minuty je zde zachycen zvláštní krápník, ze kterého děvčata měla neskutečnou zábavu. Naopak my jako „páni tvorstva“ máme jeskyni Jáchymku asi tři kilometry vzdušnou čarou jihozápadně odtud.

 

SVOU MALOU TROŠKOU DO MLÝNA PŘISPĚJI I JÁ SVÝMI POKUSY O VIDEA:

 

    [12] https://youtu.be/dUUtIUkJw_A

 

    https://youtu.be/72-HV86RI8o

 

    https://youtu.be/baBqhySyLyQ

 

    https://youtu.be/7ovAynrClBs

 

    https://youtu.be/5grkD86n4jA

 

    https://youtu.be/Rtcjr-4IEE4

 

 

     [13] Karel Absolon – Objevitel, manažer, vědec - Petr Zajíček, Martin Oliva, Petr Kostrhun

 

    [14] SPELEO 67, listopad 2015, vydané ČSS

 

    [15] MORAVSKÝ KRAS jeskyně a člověk – Ivan Balák, vydáno Správou jeskyní ČR v roce 2019

 

    [16] Důl Kovárna v obrazech – podzemí Sněžky – díl 1 – vydalo Speleo Albeřice v roce 2021

 

    [17] Hornické památky České republiky – Jaromír Zelenka, Roman Živor

 

    [18] https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10169664446-vzhuru-dolu/308292320220005-do-rudickeho-propadani/titulky …. poutavě provedený televizní seriál z jara 2009.

 

    [19] https://alena.ilcik.cz/1104-rudicke-propadani.php … velmi krásné fotky nejenom Rudického propadání, studnice inspirací na výlety.

 

    [20] https://peskysbatuzkem.webnode.cz/l/expedice-do-rudickeho-propadani/

 

    [21] https://vyletydohor.estranky.cz/clanky/moravsky-kras/rudicke-propadani.html

 

    [22] Propad Tumperk, Rudická plošina, Moravský kras - ZO 6-04 Rudice, SPELEOFÓRUM 2014, str. 14 až 16.

 

    [23] Srbský sifon – konec Rudického propadání a počátek Býčí skály (Moravský kras) - V.A.Gregor, J. Havlík,D. Mikeš - SPELEOFÓRUM 2014, str. 16 až 22.

 

    [24] PODZEMÍ NEZNÁMÉ – 30 let České speleologické společnosti ve fotografii