Štramberk a okolí, část I. Jeskyně.
Turistické cíle • Krasový útvar
Malebný i tajemný Štramberk bude asi stále lákat a těžko člověk dokáže popsat vše. Také je zde spousta míst nesmírně zajímavých, ale většině lidí utajených. Nejznámější je určitě díky svým výhledům a zejména nočním snímkům, které jsou jakoby z jiného světa. Pro geologa je místo v určitém ohledu také jako z jiného světa. Těžko bude hledat vápencové útvary v Beskydech, ale jen kousek od nich jsou. Moravský kras je jím proslulý, ale skutečnost, že již ve Štramberku lze nalézt výrazné útvary právě z vápence mě osobně stále fascinuje. Při přiblížení se k tomuto „Moravskému Betlému“ mě také stále překvapuje pár osamocených menších útvarů na pomyslné spojnici Moravskoslezské Beskydy a Štramberk se slepenci a útvarem, kde se již i vápenec začíná v menší míře projevovat. Pokud ve velmi dávné historii byly štramberské jeskyně významně spojeny a ovlivňovány vodními toky, tak i skalní útvar velice dobře skrytý v lesích Palkovických Hůrek pod pojmem Myslíkovské lurdy vytváří díky vodě i dnes kras na území pouhých několika desítek, maximálně několika stovek metrů čtverečních.
https://www.turistika.cz/mista/tajemne-myslikovske-lurdy/detail
Nedaleko tohoto nenápadného, ale místním i vzdálenějším věřícím a nejenom jim, známého svatostánku se nachází i pozůstatky dávného hradiště. Zde se ovšem již jedná především o slepenec. Jeden z mých výletů „kam mě nohy dovedou“ mě po určité době nečekaně postavil před lom. Vůbec bych v těchto místech lom, podle vzhledu patrně již delší dobu neaktivní, vůbec nečekal. Stále se zde jedná o pískovec. Zajímavé je, jak rychle (na jak malém území) se může charakter nadloží měnit. Ale zpět k několik desítek kilometrů odtud vzdálenému slavnému městu Štramberk. Jak se již dá z mých předešlých článků očekávat, tak se budu snažit věnovat mě nejbližším zájmům, někdo může klidně říct i „postižením“ a tím budou nepochybně skály, jeskyně a zde také lomy. Pokud se jedná o toto místo, pokusím se něco málo uvést i o zajímavých sportovních a turistických akcích, přírodě a nepochybně i o historii a to i té vzdálenější. Pokud se má jednat o historii vzdálenější, tak nemohu vynechat ani báje a pověsti. Ty samy se pokusí k velice pestrému reliéfu krajiny přidat i nemálo tajemného. Tak tajemného, že velkou skupinu lidí místo chytne a už nepustí… Jeden výlet sem stačit určitě nebude. Každý si zde může najít to své. Kdo hledá krásu, najde ji. Kdo bude chtít zažít skoro zastavení srdce, ale i přístup, který nemusí být úplně košér, může jej zažít také. Místa, kde se zvláštním způsobem prolíná PŘÍRODA i to co si chtěl přivlastnit člověk. Spoustu se mu povedlo, ale naštěstí ne vše. Člověk byl schopen ukrást skoro půlku kopce a to možná i s klidným svědomím. Přitom báje a pověsti by mu úplný klid dodávat určitě neměly. Neměl by zapomínat na tajemného a zlého čaroděje „Kotouče“. Určitě si nemyslím, že by jej bylo dobré v dnešní době a nakonec i v dobách jakýchkoliv jiných, dráždit. Nikdo neví, zda pod mohutným vrstvami štramberského vápence nečeká a svůj čas, aby zase začal škodit.
Vrchol Kotouče, ten skutečný, nepochybně nenechá mnoha dobrodruhům klidný spánek a každý z nich se patrně alespoň jednou pokusí na něj vystoupat. Ač na něj vede jasná a stále vyšlapávaná poněkud krkolomná cestička, výstup na něj doporučit určitě nelze. Pochopitelně dobrodruhům (zájemcům o poznání) se to jen těžko bude vyvracet a zvědavost nepochybně bude silnější, tak je třeba uvést tyto podstatné informace. Z jedné strany je vrchol omezen lomovou stěnou, která se může z dálky tvářit jako ne úplně nejkolmější, což je ovšem jen iluze a z opačné strany územím národní přírodní památky Šipka. Z tohoto pohledu je jasné, že na území stále činného lomu, i když v horní části již nedobývaného, se bez povolení lomu vstupovat nesmí, na což je i na mnoha místech upozorněno i informačními tabulemi. Pravidla vstupu si pochopitelně určuje majitel, tedy „lom“, ale i ten musí dodržovat ustanovení „Horního zákona“. Ten mimo jiné určuje bezpečnostní pravidla a možnosti vstupu. Ať nemusím citovat celý zákon, tak jen uvedu, že je poměrně přísný a tak je pro mnoho lomů jednodušší a „právně bezpečnější“ zakázat vstup „absolutně“. I pro možnosti exkurzí je zákon tak přísný, že je raději většina lomů a důlních děl nenabízí. O to více je třeba ocenit ty, kteří k tomuto najdou odvahu. Na druhou stranu i návštěvníci by v těchto případech měli být za tuto možnost rádi (šťastni) a dodržovat daná pravidla. Příkladem mohou být lomy „Amerik“ o kterých jsem už psal a s největší pravděpodobností ještě něco zajímavého určitě napíši, kde i přes naučnou stezku a znatelné zábrany se mnozí až nebezpečně blízko přibližují ke hranám lomových stěn. Ne málo z případů tam, podobně jako třeba u Macochy skončí špatně. Ne jinak tomu je i u štramberského lomu, kde je po většině délky hranice plot, ale v nejznámějším místě jsou dvířka otevřená stále. Lákavost výhledů se určitě pochopit dá, ale ať se to člověku líbí nebo ne, tak se zde nesmí. Hranice lomových stěn a o to spíš kluzkého vápence mohou být velice zrádné. Mnohé nepřesvědčí ani to, že je prostor monitorován mnoha kamerami a stejně tak je z údolí poměrně velmi dobrý „výhled“ na provinilce. Ale je to každého zodpovědnost, já jen uvedu, že pokuta může být v mnoha desítkách tisíc. Tolik k výhledům nad lomem a skutečnému vrcholu Kotouč.
Mnohem důležitější je skutečnost, že oproti mnoha jiným maloplošným chráněným územím (PP, NPP, PR a NPR), kde může člověk uvažovat nad důležitostí zákazu vstupu, tak relativně nemalé území štramberských vápenců je na našem území nepochybně velice důležité a veskrze vzácné. Pokud dobrodruh neodolá a alespoň jednou v životě se pokusí vystoupat po úzké a v závěrečné části velmi strmé pěšince nahoru, tak by si vedle nesmírně nebezpečného a na okolí Beskyd neskutečně ostrého „nože“ vrcholového hřebínku, náročností odpovídající možná i legendárnímu a mě stále hrůzu nahánějícímu (ještě jsem odvahu jej projít nenašel) hlavnímu hřebeni Roháčů v Západních Tatrách, měl uvědomit, že jen kousek pod nohami a jejich okolí se nacházejí nejvzácnější biotopy (jak rostlinné, tak i živočišné) široko daleko.
Jedná se o nejsevernější polohu výskytu mnoha živočichů a rostlin běžněji rostoucích například na vápencích Jižní Moravy nedaleko hranice s Rakouskem. Proto každý špatný krok, nebo zavrávorání nemusí být konečné jen pro určitý rostlinný nebo živočišný druh, ale i pro samotného dobrodruha. Každý si musí sám říct, zda mu tato rizika i (v lepším případě) možnost tučné pokuty za výstup na Kotouč stojí.
Kdo nemá tolik kuráže ani povolení ke vstupu, tak i přesto by s největší pravděpodobností, opatrností a přivřením všech očí ochranářů, mohl alespoň částečně nahlédnout na vápencové masívy vystupujících nad zemský povrch. Na mysli mám známý okruh a naučnou stezku „Národním sadem“, který byl založen právě před sto lety. Zde je nejznámějším útvarem nepochybně torzo relativně velké jeskyně, již se v dávné minulosti propadl strop. Píši torzo, ale oproti jiným torzům jeskyní se jedná poměrně zachovalé. Kdyby se strop zachoval, tak by se nepochybně mohla hrdě postavit na start souboje se známými velkými portálovými jeskyněmi Moravského krasu, například Pekárnou a nebo i z vnějšku přístupných částí jeskyní Sloupských (pod Žíznivou skalou naproti Hřebenáče). Pokud bych ji hodnotil z hlediska nejsevernějšího umístění, tak by nepochybně vyhrála. Ještě z jednoho pohledu má v mém srdci výhradní postavení. Patřila asi k té první, která se postarala o „nakažení a vznik nevyléčitelné choroby“ - zájmu o jeskyně. Ten den, který byl velmi, velmi, velmi dávno si ovšem pamatuji jako by to bylo včera. Šipka byla jen tím začátkem velmi dobrodružného dne, cyklistického výletu, na jehož konci mě již skoro za tmy Beskydy vyháněly deštěm a studeným větrem. To mě v ten okamžik, ale vůbec nevadilo. Měl jsem za sebou vedle Šipky i další malou beskydskou ďuru do které jsem poprvé v životě našel odvahu vlézt – spadl mi do ni totiž foťák a já jsem se určitě nechtěl vzdát těch mnoha fotek, které jsem udělal. Tou jsem byl chycen na háček a od té doby jsem „ztracen“…. :-)))
Zpět ovšem do současnosti a do Štramberského krasu, ano krasu, protože byl vytvářen v dávných dobách především působením vody (oproti pseudokrasu, kde voda může mít také nemalý vliv, ale fyzikální principy vzniku a zániku jsou zcela jiné). Šipka je známá a hodně se o ni napsalo a já právě proto zmíním místa méně známá, na která se mnohdy zapomíná. Sám jsem o nich něco málo tušil a vzpomínal z nejrůznějších krátkých článků a zmínek v různých časopisech, ale až v poslední době jsem si našel čas na jejich „objevování“. Vedle Šipky se totiž zmiňují i další jeskyně, z nichž jedna má velice lákavé jméno „Čertova díra“ (nemám na mysli tu pseudokrasovou propast pod Čertovým Mlýnem v Beskydech o jejichž dvou vstupech také netuším jak vypadají, protože se nacházejí mimo cestičky v NPR a nesmí se tam), Jurova jeskyně a menší chodba se jménem „Jezevčí díra“ (taktéž si ji neplést s naopak pseudokrasovou jeskyní východně od Jablunkova v oblasti Radvanov). Jezevčí díra je součásti systému jeskyně Šipka – jedná se o levou užší chodbu necelých dvacet metrů dlouhou a ve své střední části má užší úsek, jimž je třeba se trochu „provlnit“. Pochopitelně kdo je jen trochu mrštnější, tak nemusí lézt po čtyřech, natož se plazit. Chodba je průchozí a pro neznalé místa nabídne zajímavý a nevšední pohled na vápencový, zde již možná se trochu i na slepenec podobajícího menšího skalního útvaru, jakési oblejší hromádce kamení porostlé mechem a dalším rostlinstvem. To ovšem jen v případě pokud dobrodružnou duši nepolapí skřítkové, jakýsi skřeti se strach nahánějícím výrazem ve tváři nebo černokněžník, temný pán blízkého kopce Kotouč. Uhlodání dobré poloviny jeho kopce člověkem i jeho dávné zasypání hromadou kamení určitě jeho vztah k člověku k lepšímu nezmění. V tom případě by patrně nešťastníka čekal velmi tvrdý pád do lomu, který si sám vytvořil (podobně jako se tvrdí u Mořinských lomů u Karlštejna, že občas slavný Hans Hagen shazoval neopatrné lidi, natož ty, kteří jej nevybíravě trojím úderem do gongu ve spletitých chodbách probudili).
Další jeskyně se jmenuje „Čertova díra“, ale byla celá zničena lomem. Zde chybějící „Zákon o ochraně přírody a krajiny“ (ona pověstná „114“, nahánějící hrůzu všem dobrodruhům, jež by chtěli pro poznání sejít ze značených cestiček v MZChÚ (Maloplošných Zvláštně Chráněných Území, tedy přírodní památky, přírodní rezervace a jejich „nadřazené“ národní verze)) pro změnu nezapůsobil, přesně v případě, když to bylo třeba. Nyní se již jen můžeme dohadovat, jak přesně mohla ona jeskyně vypadat. Tvrdí se (jak jinak), že z této jeskyně měly pokračovat daleké podzemní chodby až pod několik desítek kilometrů vzdálený hřeben Radhoště. Nepochybně tomu tak i dnes je, jen stačí taková malá drobnost – OBJEVIT JE… :-) Při snahách o objevování ovšem opět musíme být velice obezřetní a dávat si pozor na zlé skřety, pro něž byla štramberská jeskyně „Čertova díra“ domovem. Říká se, že se snad rozutekli po příchodu křesťanů pryč, ale kdo ví?
Kdo ví, jestli Kotouč nebyl větší obdobou Místeckého tajemného kopce „Štandl“ o němž se říká, že je obrovskou hrobkou válečníka Atilly. „Čertova díra“ byla spojována i s tak významnými pojmy dávné historie, jako je období halštatské, kultura lužických popelnicových polí (podobně jako i oblast nedaleko (s největší pravděpodobností i současně s) pseudokrasem na vrcholu Kopce nad Čertovými skalami nad Lidečkem) a dalšími významnými historickými pojmy. Jedno místo tajemnější než druhé…
A pokud jde o tajemnou historii, tak nelze neuvést spojitost štramberské „Čertovy díry“ a blízkého vrcholu Kotouč. Předpokládá se, že i on mohl být jakýmsi hradiskem nebo hradištěm. Jeho stavbu ovšem stále narušovali malí černí zákeřní skřeti z této zaniklé jeskyně. Lomem i těžce přístupnými místy získává oblast obrovskou míru tajemnosti a otevírá spoustu otázek na které nedostaneme odpověď.
Přes Šipku, Jezevčí díru a Čertovu díru se nyní dostanu k místu přístupnějšímu a to k malé jeskyni se jménem „Jurova“. Jedná se o malou kruhovou dutinu do které se dá po kolenou tak tak vlézt. Bohužel někdo, kdo vůbec není ani dobrodruh ani „zálesák“ zde zanechal nepořádek, který celé toto místo hyzdí. Po jakési traverzující cestičce těsně přiléhající k pískovcovým stěnám „Jurova kamene“ se dostávám k dalšímu z dálky zajímavě vypadajícímu místu. Pohled, který mě přepíná do režimu JESKYŇÁŘ – OBJEVITEL :-))) a zvyšuje mi tep představou možného objevu něčeho neznámého, co by mohlo spadat někam do podzemí. V mapách v těchto místech nic jeskynního být nemá. Nebo, že bych se spletl a ona menší kruhová dutina není Jurovou jeskyní a tu skutečnou právě teď objevím? Se zatajeným dechem pokračuji opatrnými kroky blíž a blíž. Čím více se přibližuji, tím více dostávají kontury charakter jeskynního vstupu. Jak hluboce a strmě bude asi klesat dolů? Poslední kroky, ale mé nadšení poněkud zchladí. Žádný hluboký děsivý vertikální vchod nevidím, spíš jen jakýsi vyhlodaný minipřevis a místo mohu označit jen minijeskyňkou. Opět se stala pro někoho jakousi popelnicí. Nade mnou již pískovcové stěny nabývají výšku a pode mnou už je také vcelku hloubka. Zaznamenávám si do GPSky další zajímavý bod, ale Jurova jeskyně je stále na svém místě, tam, kde jsem ji „objevil“ poprvé před několika lety. Opatrně sestupuji do bezpečí na cestičku naučné stezky a míjím významné kamenné připomínky na osobnosti naši nedávné kulturní i politické minulosti. Nad kamennou sochou Jany Žižky z Trocnova je i zajímavý skalní „minimost“, kterému jsem kdysik před roky s jedním horolezcem z Havířova neodolal a za chvíli jsme už po kamenech „poskakovali“ vzhůru nahoru, i když by se tam dalo dostat jednodušeji obejitím této táhlé vápencové skalky u mohyly našeho prvního prezidenta.
Pokud někdo nejdříve zavítá i do turistického informačního centra pod „Trúbou“, tak zde mají především pro ty menší připraven kvíz na jehož otázky dostane dotyčný odpovědi právě na této naučné stezce Národním parkem. Článek se zase „zvrhl“ do tématu jeskyně a skály, ač jsem měl v plánu i přírodu živou. Tak snad někdy příště. Pokud jsem rozjel téma jeskyně, tak musím uvést ještě dvě do kterých jsem se již nedostal (jedná se o jeskyně nepřístupné a nebezpečné), ale snad se mi třeba někdy poštěstí…
Špičkou mezi jeskyněmi Štramberského krasu je nepochybně „Slámova sluj“ se vstupem ve sklepě stejně slavné Hrstkovy chaty jen pár kroků od Štramberské Trúby. Byl by to pro mě další splněný sen se do ní alespoň částečně podívat. Podle všeho by se mělo jednat o velice obtížnou vertikální jeskyni, kterou lezou i jeskyňáři zvyklí zvládat kde co „na volno“ - bez jakéhokoliv jištění, poctivě jištěni lanem. Jako největší problém patrně bude to, že by jeskyně „Slámova sluj“ měla mít největší „skap“ - množství steklé vody za určitý čas. Dá se čekat, že spousta stěn po kterých je pak třeba zase stoupat nahoru budou velice mokré. Jedná se o vápenec a ten je kluzký i když je sucho. Jako připomínka mi stačí vzpomenout si na výstup od potůčku jedné velice nevšední jeskyně Moravského krasu, jeskyně „Netopýrka“. V zalomené vertikále jsem byl v té nejobtížnější části za lanové oka na holínky víc než vděčný – nedokáži si představit, že bych měl po něčem tak kluzkém stoupat pouze v rozporu nebo hledáním nějakých stupů – nestupů, které stejně kloužou. I tak by návštěva Slámovy sluje byla „nabídkou, která se neodmítá“. Kdo ví, jak může být hluboká. Malým měřítkem může být velikost skalní stěny „Dalas“ pod Trúbou. Náročná stěna na niž se prý po ulomení jednoho chytu na nejtěžší cestě jedná o cestu patrně neslezitelnou. Tím opět Štramberk v očích zkušených horolezců dostává další kladný bod.
Článek ukončím poslední jeskyní ve které jsem nebyl, ale do které lze nahlédnout v čase otevírací doby botanické zahrady a tou je „Pouťová jeskyně“ protože byla objevena při jedné pouti. Její hloubka je necelých 60 metrů. Stejně jako Slamova sluj i jeskyně Pouťová by měla být silně vertikální a hodně vlhká. Podle některých zdrojů by se zde mělo v některých obdobích nacházet až několik desítek metrů vody, která by mohla být (snad) v hloubce okolo 80 metrů spojena s místním vodním systémem. Opět možná obdoba jeskyní nedaleko Karlštejna (Čeřinka a Arnoldka).
POUŽITÁ LITERATURA A ZDROJE:
http://geo.mff.cuni.cz/~vecsey/amerika/
https://myotis.cz/beskydy-poctvrte-stramberk-12-14-6-2020/
http://pruvodce.stramberskatruba.cz/jeskyne-slamova-sluje/
https://www.youtube.com/watch?v=rtJzjrsAPyk
https://www.youtube.com/watch?v=xpfU8pCcMeY
https://www.youtube.com/watch?v=FSQ2pJwkWTE
https://www.youtube.com/watch?v=9bfNN-VBayQ
https://www.youtube.com/watch?v=IrHggYmhXS8