Studánka Jana Karafiáta
Turistické cíle • Příroda • Studánka
A přišla dlouhá a krutá zima. A oni spali a spali a spali. A když přišlo jaro, pod obydlím broučků vyrostlo dvanáct chudobek...
Tak končí příběh o neposlušném Broučkovi, jeho rodičích a moudré Janince... a žádné dětské očičko nezůstane po dočtení pohádky suché.
Přiznám se, že když jsem byl ještě malým zlobivým dítkem, tenhle příběh plný mravního poučení mne až tak nebral. Vždyť oni se tam furt jenom modlili anebo jen spali! A mezitím byli tak hodní a poslušní, jaký já nikdy v životě nebudu...
Ale jak šel čas a s ním přišlo trochu zmoudření, přec jen jsem ocenil prostý a přímočarý děj, nabádající čtenáře k dobru. Ano je to pěkná pohádka. Skoro tak hezká jako heslo tvrdící, že Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Jak vidno, autor motta zřejmě v mládí zhltal nadmíru pohádkových příběhů a ty v jeho mysli zanechali zřetelný otisk...
Ale autor Broučků - Jan Karafiát, byl českobratrským evangelickým knězem a znal život (zejména Prostých a chudobných lidí) přece jenom o „trošku“ víc.
Přitom se narodil v památném revolučním roce 1848 v poměrně zámožné rodině. Jenže nějakého spokojeného dětství si moc neužil: jeho tatínek se oženil s vdovou se čtyřmi dětmi, k nim brzy přibylo šest vlastních potomků a nejstarší Jan věru neměl času na hraní.
Možná si odpočinul až při těch dlouhých letech na studiích – nejprve na evangelické škole, poté na gymnáziu v Litomyšli, evangelickém gymnáziu v německém Guterslohu a na teologických studiích v Berlíně, Bonnu a Vídni. Po roční vikářské praxi odešel na další studia do skotského Edinburgu. Zde působil i jako domácí učitel a seznámil se zde s bohatou lady Joan D.B. Of Auchentounly, svým vzorem, celoživotní přítelkyní a mecenáškou jeho děl.
Když poněkud přeskočíme jeho další životopis a zastavíme se až u u roku 1875, zjistíme, že v té době odešel Jan Karafiát jako učitel a farář šířit evangelium do chudobné valašské dědiny Hrubá Lhota. Ano, je to ta, dosud se rozkládající vysoko ve svahu nad rekreační přehradou Bystřička. Jen její název se změnil z „Hrubé“ na Velkou. Dodnes je v ní ke spatření roubený bezvěžový kostelíček, který se stal Janovi domovem na dlouhých dvacet let. Tady se seznámil s otřesnou bídou svých oveček a za léta svého působení se snažil jim v jejich trápení pomoci a místní si jej zamilovali.
Mezi lidmi panuje přesvědčení, že Broučky napsal až za působení tady ve Lhotě, ale on si hotový rukopis přinesl už sebou. Tady jej jenom upravoval. První vydání (1876) vyšlo vlastním nákladem a anonymně. Pozornosti se mu dostalo až po dlouhých sedmnácti letech, kdy jej objevil spisovatel Jan Herber. Poté se Broučkům dostalo reedice a do dnešních dnů nespočtu dalších vydání. Přeloženy byly též do mnoha světových jazyků. Byly zhudebněni a dočkali se i rozhlasového a televizního zpracování.
Ve své době byla dílu vytýkána bezmyšlenkovitá poslušnost, ta ale naopak byla mezi reformisty vysoko ceněna. Ke kladům první autorské české pohádky patří naopak květnatý básnický sloh a psychologický přístup do duše dítěte.
I když jste (třeba jako já) ve Velké Lhotě nikdy nebyli, s poctou Janu Karafiátovi se můžete nečekaně setkat na zcela jiném místě: stačí, když budete kráčet po významné vsetínské hřebenové „turistické magistrále“ z Dušné k přehradě Bystřička. Pod Vršky se trasa na vyhlídkových pastviskách nad PP Klenovské louky prudce lomí... a když vás pak mezi ohradníky s dobytkem, pasoucím se na chráněných bylinách, zaujme pohled na Ostrou siluetu kopce Klenova, narazíte u cesty na upravenou studánkou s chutnou vodou.
A není to pramen jen tak ledajaký, neboť dostal jméno po autorovi nesmrtelných Broučků...