Takřka Lidice. Přepad pruské kolony u Jablonného nad Orlicí.

Turistické cíle • Památky a muzea • Pomník

Fotografie (3) • Foto: Vitold

Je to podivná válka. Bez pravidel. Bez konvencí. Odkázaný sám na sebe a proti všem najednou. Bez cesty zpátky, bez možnosti remizovat. Vítězství nebo smrt. Se štítem nebo na štítě. Jednička nebo nula.
Partyzánská válka.
V týlu nepřítele. Specialisté, měsíce cvičení. Vycvičení v umění přežít, v umění zabít. Zabít kohokoliv, i sebe, je-li potřeba.
Těžko se oficiální armáda či státní moc brání před takovými útočníky. Jsou všude a nikde. I když – jedna zbraň by tu byla. Strašná zbraň. Demonstrativní a odstrašující teror vůči civilistům. Občané Lidic by mohli vyprávět. Kdyby ovšem mohli vyprávět...
Velká historie některá jména zná, některé akce připomíná. Anthropoid, Silver A, Silver B, Gabčík, Kubiš, učíme se ve škole. Broz-Tito, Ušiak, Murzin učili se zase naši rodiče. Otto Skorzeny, znalci dějin druhé světové války vědí...
„Kolik je asi těch, jejichž jména zmizela v týlu nepřítele beze stopy?", napadlo mě. Partyzánská válka je bez konvencí…
Červenec 1866. Bitva u Hradce Králové skončila. Vítězná pruská armáda obsadila Čechy… Žádné brutální násilí vůči civilistům nenastalo, na to byl Bismarck příliš prozíravý. Ale ani tak to dvakrát příjemné asi nebylo. Vojáci ubytovaní po chalupách, vesnice měly za povinnost se o ně dobře starat. Místní sedláci ukrývali dobytek, manželky a dcery. Občas se něco ukrýt nepodařilo. Občas nějaký ten incident, občas i nějaký ten mrtvý. Snad jen pro přesnost. Když se k bitvě u Hradce teprve schylovalo, ve stejných vesnicích byli stejným způsobem ubytováni rakouští vojáci. A myslím, že pro místní obyvatele nebyla barva uniformy toho parazita, který se právě roztahuje v síni, zvlášť důležitá.
A tu se najednou objevuje jméno Alfreda von Vivenota. Je to malá historie, těžko se o něm dočtete ve velkých a monumentálních monografiích o událostech roku 1866. Von Vivenotovi bylo 30 let. Narodil se ve Vídni v rodině významného lékaře a vyrostl z něj až nezvykle zapálený vlastenec. Sloužil pak u plzeňského pěšího pluku jako setník a v této pozici jej zastihla prusko-rakouská válka roku 1866.
Asi se účastnil i katastrofy u Hradce. Proč se však nestáhl s rakouskou armádou zpět na východ, to nevím. S několika desítkami přátel zůstal v týlu nepřítele. Napsal a v obecnou známost dal plamenné prohlášení: „Lidu v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Ku zbraním!". A pustil se do partyzánské války.
První akce, o níž mám povědomí, proběhla v Žamberku. Pruská patrola vedla vězně, rakouského poručíka. Zastavili se však na pár piv z žamberském hostinci Panský dům a tu je přepadla Vivenotova skupina. Střílelo se. Jeden z pruské eskorty byl těžce raněn, ostatní zajati. Poručík osvobozen. V hostinci ještě dlouho a hrdě ukazovali stopy po kulkách.
Vivenotovi záškodníci se poté přesouvali směrem na Jablonné. Cestou někde na Šedivci zničili pruskou telegrafickou stanici. Opět si museli poradit s ne zrovna nepočetnou ostrahou.
V Jablonném se Vivenot dozvěděl zajímavou zprávu. Na druhý den bude městem projíždět velká kolona pruských zásobovacích vozů. Přijedou od těch kopců nad Červenou Vodou. Pruská armáda odpočívá kdesi u Hradce, je potřeba ji zásobovat jídlem, kořalkou, střelivem.
Vivenot nelenil. Tomu nelze odolat. Taková příležitost... A ještě téhož dne řečnil na jablonském náměstí. Volal do zbraně. Těžko říct, zda hrál na vlasteneckou strunu. Osobně se domnívám, že mnohem větší účinek musel mít slib materiálního zisku.
V každém případě uspěl. A ráno už čekala pořádná horda mužů i žen z Jablonného, Jamného a Bystřece na příjezdové cestě do města. Pušky, kosy, cepy. Vivenot to celé řídil. Tady byl ve svém živlu...
Útočníci se ukryli za stromy, do keřů a příkopů. Za chvíli z dálky rachot kol. Vozů bylo na dvě stě. Jako dlouhý had se kolona táhla po klikaté císařské cestě. Útok byl nečekaný a zuřivý, boj krátký. Asi padesát vozů zůstalo na místě, zbytek kolony prchal zpět. Na místě zůstali ležet i mrtví a nebylo jich zrovna málo. Počet zabitých Prusů v pramenech kolísá mezi sedmi a dvaadvaceti muži. Tři mrtví zůstali i na straně místních.
Četl jsem zápisky faráře, který na místo přišel po několika hodinách. Obraz úplné spouště. Trosky vozů kam oko dohlédne. Některé hořely. Rozházená těla mrtvých. Mrtvých koní i mrtvých lidí. Právě kvůli nim farář přišel. Byli pohřbeni do břehu u silnice.
Ale zbytečná sentimentalita se u sedláků v 19. století moc nenosila. Euforie vítězů musela být značná a množství hrdlem prolité kořalky taky. Vesničané z Bystřece nelitovali námahy a jeden z pruských vozů triumfálně přetlačili přes kopec a s velkou slávou dovezli do své vísky. Byli tu za hrdiny.

Foto: Vitold

Ale bez následků se to neobešlo. Hned další den, v neděli, dorazilo pruské trestné komando. Na místě samotného přepadu chytili mladého kováře z Jamného. Chtěl si ze zničených částí vozů odnést železný materiál. Situace musela být strašně vyhrocená a Prusové rozzuření. Pruský voják bodl mladého muže bajonetem do břicha. Rána nebyla hned smrtelná. Naříkající nešťastník zůstal ležet u silnice, zatímco Prusové prohledávali místo přepadu. V hrozných bolestech pak prosil vojáky, ať ho raději zabijí. Po několika hodinách utrpení mu tuto prosbu skutečně splnili.
Ve stejnou chvíli další pruské komando obklíčilo kostel v Jamném. Na nedělní dopolední bohoslužbě zde byla shromážděna celá vesnice. Propukla panika. Dveře kostela zatlučené, nikdo nesměl ven. Před kostelem Prusové nabíjeli flinty. V poledne propustili ženy a děti. Ale muži byli vyvedeni před kostel. Na mysl mi vytanula hrůzná scéna z Lidic roku 1942... Prusští vojáci a vozkové, kteří den předtím přežili přepad u Jablonného, se snažili identifikovat pachatele. Několik mužů se pokusilo o útěk. Přeskočili hřbitovní zeď a prchali k lesu. Prusové je stříleli do zad...
Vesničané z Bystřece pochopili, že byla pěkná hloupost přivézt si z bojiště dobrovolně corpus delicti až domů, a pruský vůz rychle utopili v místním Rybníku.
Odpoledne bylo na náměstí v Jablonném shromážděno několik desítek mužů z města i okolních vesnic. Podezřelí z účasti na včerejší akci. Každý dostal osmdesát surových ran holí. Někteří byli uvězněni, dvanáct odvlečeno neznámo kam. Z pruské věznice v Kladsku se vrátili za víc než měsíc. Samotné Jablonné si to škaredě odskákalo. Vojáci dostali volnou ruku. Drancování, teror, krádeže, loupeže, znásilňování. Radnice musela zaplatit 1000 zlatých jako výpalné. Jednání vedl jeden z členů městské rady, starosta totiž před Prusy utekl hned ráno.
Dvě sousední města, Žamberk a Letohrad, sice s přepadem nic společného neměly, ale přesto i zde byl vyhlášen stav obležení (dnešní terminologií stanné právo), zákaz shromažďování a vycházení po 22. hodině. Občanům zabaveny zbraně.
Mnozí utekli a skrývali se v lesích. Ostatně příběh mlynáře Vencla, který se ukryl u lesního pramene v Hůře u Petrovic, jsem tady popisoval nedávno.
Incidentem u Jablonného se zabývaly i nejvyšší vojenské kruhy. Po několika dnech vydal korunní pruský princ Fridrich Vilém směrnici, která definovala formu trestů za protipruské partyzánské akce. Mluví se v ní o tvrdých represích, popravách oběšením a pro výstrahu vypálených vesnicích.
Pět dní po událostech v Jablonném bylo mezi Pruskem a Rakouskem domluveno příměří. O měsíc později v Praze podepsána mírová smlouva. Válka skončila. Vojáci se začali stahovat zpět do Pruska.
To ještě neví, že je za čtyři roky čeká válka proti Francii...
Po vojácích zůstala jen nepříjemná pachuť. A epidemie cholery. Rány se pomalu zacelovaly. V roce 1867 vyplatila Vídeň mnohým poškozeným městům, vesnicím i jednotlivcům odškodné. Ne zrovna malé odškodné.
A v roce 1891 byl u císařské cesty vztyčen pomník. Na místě, kde kdysi natěšení vesničané čekali na pruské vozy. A kde je k činu dirigoval třicetiletý guerrilový válečník. A kde ještě netušili, jaké rozměry bude mít pruská pomsta... Kdo ví, jak u něj vzpomínali ti, kteří tu tehdy před čtvrt stoletím vyskočili z úkrytu a haltovali první pruský vůz...
Dodnes stojí kamenný obelisk u státní silnice číslo 11 kousek od Jablonného nad Orlicí. Není nijak zvlášť nápadný. Na čelní ploše zlatý kříž a datum. 22.7.1866. To datum mě překvapilo. Očekával bych spíše připomínku samotné partyzánské akce. K té ale došlo 21. července. Datum na pomníku je ovšem datem dne pruské odvety...
A co Alfred Vivenot? Se svojí guerillou se před pruskou razií stáhl do Olomouce. Zde, jak doufal, se zformuje nová rakouská armáda. Ale nevydržel nečinně čekat. Shromáždil kolem sebe asi 300 všeho schopných dobrodruhů a nečekaným výpadem obsadili Opavu. Šokovaní Prusové si ji ale za několik dní dokázali vzít zpět. Přece jen jich bylo víc.
Podpis mírové smlouvy byl pro Vivenota osobní katastrofou. Tak odveta za Hradec nebude? Tak jsme opravdu od těch Prušáků poraženi? Vivenot byl schopen ve válce pokračovat třeba sám. Byl ale velmi důrazně upozorněn, že taková partyzánština už není žádoucí. Musel rozpustit svoji skupinu. Dochoval se jeho proslov na rozloučenou. Rezignovaná slova. Končí zvoláním: “Sláva Rakousku!”
Docela by mě zajímal další osud Alfreda von Vivenota. Takoví muži se obvykle dlouhého věku nedožívají. Alfred von Vivenot zemřel o osm let později. Ve Vídni. Bylo mu pouhých 38 let. Podezřele nízký věk na smrt. Ale příčinu a podrobnosti neznám. Toho roku Rakousko žádnou válku nevedlo. A nebude vést až do chvíle, kdy jistý osmnáctiletý student v Sarajevu dvakrát vystřelí...