Turovice - památky obce

Turovice jsou malou zemědělskou dědinkou se zhruba 230 obyvateli, jejíž zástavba je se sousedním městysem Dřevohostice propojena v její čtvrti Novosady.

V análech je poprvé zmiňována již LP 1365. První známý držitel byl Ješek z Turovic a název obce znamená „ves lidí Turových.“ Po druhé světové válce byly Turovice v roce 1951 sloučeny s Dřevohosticemi (až do roku 1960 spadaly do okresu Holešov), jenže se po pár letech se odtrhly.

K dalšímu „splynutí“ došlo roku 1964, kdy se staly dřevohostickou místní částí, ale od sametu jsou opět samostatnou obcí.

Z památek stojí za pozornost kamenný kříž na křižovatce v jižní části obce s polychromovanou sochou Krista, kamenný kříž na návsi a na severozápadním konci Turovic (jen kousek od obecního úřadu a hospůdky) si můžeme prohlédnout rovněž barevnou plastiku Panny Marie Růžencové.

 

Nejcennější památkou je kaple z roku 1707 se sochou sv.Starosty, což je v našich zemích poněkud neobvyklá a málo známá světice. Donátorkou stavby a sochy se stala hraběnka Josefa z Oppersdorfu, za svobodna Serényiová. Tato kaple se nachází na rozhraní katastrů Turovic a Dřevohostic na ulici Sadová.

 

Na turovické návsi stojí rovněž žlutý sakrální objekt, označovaný na mapách jako kaple, ale tenhle je spíše zvonicí.

 

Turovická náves má pěknou parčíkovou úpravu a naproti zvonice a kamennému kříži narazíme na pomník Josefu Logajovi.

 

Tento muž byl legionář (dosáhl hodnosti kapitána) a pocházel z Turovic, kde se zemědělské rodině narodil 27.7.1887. Studoval na měšťance v Přerově a absolovoval zde i dvouletou obchodní školu. Poté se přestěhoval do Prahy, kde se dále vzdělával a nakonec se uchytil jako úředník v kanceláři pokrokového časopisu „Čas.“

Po vypuknutí 1.světové války v roce 1914 narukoval do Brna a o rok později se svými druhy válčil v Srbsku a na italské frontě. Pokus o přeběhnutí na „druhou stranu“ se mu zdařil začátkem června 1915, ale byl přitom postřelen do nohy.

Roku 1916 navázal styk s T.G.Masarykem a začal s organizací českých zajatců v Itálii. O rok později v lednu byl zvolen do vedení „Československého dobrovolnického sboru.“ Redigoval časopis „Denní oznamovatel“ a periodikum „V boji.“

E.Benešem byl pak povolán do Říma, v němž vznikala samostatná československá armáda. Italové ji ale povolili až v dubnu roku 1918 a tohle seskupení se skládalo z 10 tisíc vojáků.

Brzy nato Josef Logaj těžce onemocněl španělskou chřipkou a byl odvezen k léčení na pobřeží Amalfi. Tady jej ošetřovala krajanka Helena, oba mladí lidé v sobě našli zalíbení a o rok později se stali manžely.

Po návratu do vlasti v roce 1919 Josefa velmi trápilo chatrné zdraví. Stačil se ještě oženit s Helenkou, zplodit s ní synka, vydat knihu „Oběti“ a „Československé legie v Itálii“ a jeho čas se naplnil roku 1922, kdy ve věku pouhých 35 let zemřel.

Byl vyznamenán revoluční a vítěznou československou medailí a italská vláda jej ocenila Cavallierem řádu italské koruny.