Tvrz ve Svojšicích

Ves Svojšice se nachází ani ne 10 km jižně od Přelouče a poprvé se o její existenci dozvídáme k roku 1365 z predikátu Mikeše ze Svojšic, jenž se objevuje jako Myksik de Suoysicz v Aktech břevnovských a v pamětech vilémovského kláštera. Další zprávu o nich pak máme z roku 1405, kdy Kateřina, jinak Anna ze Svojšic, vdova po Heřmanu z Mrdic a na Heřmanově Městci, zapsala své věno 400 kop na svojšické tvrzi, dvoru s dvojím poplužím a na vsích: Svojšicích, Stojicích, Holotíně a Rašově svému druhému manželovi Václavu Ruthartovi z Malešova. Ten však zemřel před rokem 1407 a dvojnásobná vdova zapsala v roce 1413 dluh 1 300 kop manželovým dětem Petru a Mikuláši z Malešova a Markétě a Benigně odtudž, přičemž zemřela asi o 2 roky později. Oba bratři vyplatili své sestry a vládli svojšickému zboží. Roku 1440 o nich slyšíme, že se zúčastnili sjezdu čtyř krajů v Čáslavi a v roce 1450 koupili od bratří Komárovských a Přibíka ze Skorotína jejich zápisné právo 400 kop, které bylo zapsáno na Svojšicích. Někdy poté zemřel Mikuláš z Malešova a o jeho bratrovi Petru slyšíme ještě roku 1463.

V roce 1497 zemřel držitel svojšického zboží Jan ze Svojšic a zdědil ho jeho syn Petr ze Svojšic, jenž zesnul kolem roku 1523, aby se Svojšice dostaly do rukou jeho sestry Kateřiny ze Svojšic, jež byla nejprve manželkou Benedy z Nečtin a poté podkomořího Jiřího Gersdorfa z Gersdorfu. Když shořely desky zemské, sama si do nich vložila tvrz, poplužní dvůr a celou ves Svojšice, celé vsi Stojicí, Holotín a Rašov, mlýn pod Svojšicí a podací ve Stojicím, aby v pátek po sv. Alžbětě v roce 1545 vše odkázala svému manželovi, ale jen po dobu jeho života, aby se potom dostaly Svojšice jejím synům z prvního manželství Albrechtu a Beneši Benedovi z Nečtin a její dcery Žofie z Nečtin a Johanka z Gersdorfu měly obdržet věno ve výši 250 kop. O rok později pak opravdu zemřela a po úmrtí Jiřího Gersdorfa z Gersdorfu, jemuž byly roku 1553 převedeny nápadníky obou sester jejich práva, a to za 2 000 kop, došlo k oddělení jeho syna Bernarta, který si vzal Choltice od svých strýců Jiřího a Jindřicha jako otcovský díl. Ti naopak obdrželi v roce 1559 za svůj díl svojšické zboží, jež drželi nejprve dohromady (ve skutečnosti mu vládl pouze Jiří, neboť jeho bratr byl nezletilý) a 6. srpna 1568 si ho podělili, aby se Svojšice staly majetkem Jiřího, o němž se v análech nehovoří nic hezkého, protože byl velký násilník a s málokterým člověkem se shodl. 28. června 1593 věnoval své manželce Kateřině Střelovně z Rokyc 2 000 kop grošů českých na svojšickém zboží a zemřel kolem roku 1597, aby se Svojšice staly vlastnictvím jeho dcery Kateřiny Mladotové z Gersdorfu. Ty však již 3. června 1599 prodala Johance Gersdorfové z Rokyc a na Cholticích, která za ně zaplatila 17 100 kop míšeňských.

Ta svou poslední vůlí z 20. ledna 1615 odkázala Svojšice svému synu Štěpánovi z Gersdorfu, jemuž byly zkonfiskovány v roce 1623 a prodány spolu s Cholticemi Kryštofu Šimonovi z Thunu. Sám původní majitel se nechtěl vzdát otcovské víry a raději odešel do Lužice. Z této doby pochází pověst, že po bitvě na Bílé hoře se pokusili zachránit útěkem ze svojšické tvrzi dva příslušníci gersdorfského rodu, ale svými sedláky byli chyceni a zabiti, ne snad z náboženských důvodů, nýbrž kvůli tomu, že se k nim zdejší vrchnost nechovala příliš dobře. Během třicetileté války pak byla tvrz vypálena, snad dokonce dvakrát, jak mnozí autoři zmiňují. Poprvé tudy táhnoucím císařským vojskem a podruhé v dubnu 1634 zde tábořícími jezdci, kteří odtud odtáhli až 1. května téhož roku. Od té chvíle byla tvrz pouhou zříceninou, což můžeme číst v odhadní listině z roku 1706: "dvůr panský Svojšice, kdež zdi od staré tvrze se spatřují, při nich ratejna ještě s komorou, kravíny atd."

Poté zůstala tvrz jako trvalá součást choltického panství již neobydlena, protože nikomu z panstva se nehodila k žádným účelům. Měla však velké štěstí v tom, že nedošlo k jejímu kompletnímu rozebrání na různé stavby ve Svojšicích a v jejich okolí, jak se to kolikrát stávalo. V roce 1813 měl být v tvrzní kuchyni vyzvednut ukrytý gersdorfský poklad, a to cizím důstojníkem, jenž měl přijet s napoleonským vojskem. Pokud je toto dochované vyprávění pravdivé, tak se nejspíše jednalo o potomka Štěpána s Gersdorfu nebo někoho jinak spřízněného s ním nebo jeho potomky. Počátkem 19. století zde došlo k upravení místnosti pro panského hajného, za nímž sem častokrát chodil majitel blízkého mlýna. Jinak se tu mnoho nedělo, o čemž hovoří i František Karel Rosůlek ve své knize "Pardubicko, Holicko, Přeloučsko. Díl III. Místopis": "Druhdy zde stávala tvrz, z níž dosud zachovány jsou částečně hlavní zdi a čtverhranná věž s několika posud omítnutými komnatami a sklepy, ovšem bez krytu a obořená. Na vrchní klenbě věže v hromadě rumu vyrůstá borovice, dodávajíc ssutinám zvláštního vzezření, pod troskami na potoce klape neveliký mlýn. Do sklepů ukládají dvorští brambory a j. Tvrz tato vypálena nejspíše v třicetileté válce. V přízemní komnatě spatřiti dosud můžeme velikou díru ve stěně, v níž uložen byl před lety poklad Gerštorfů. Skrýši na nšem obrázku ukazuje turista, měře u ní tloušťku zdi (80 cm). Viz oddíl Pověsti: O pokladu svojšickém."

Vzhledem k tomu, že dochovaná tvrz byla jedinou památkou svého druhu na Přeloučsku i Pardubicku, tak se začalo uvažovat o jejím trvalém zachování a úpravě, neboť v té době se objevily i hlasy po jejím rozebrání a využití místa k jiným účelům. Naštěstí tvrz byla v roce 1923 přidělena do vlastnictví Klubu čs. turistů a její správu měl na starosti odbor v Heřmanově Městci. V letech 1940-1941 zde byly provedeny první záchranné práce. Ty byly prováděny Klubem českých turistů a Volným sdružením přátel svojšické tvrze. Nejvýraznějšími pracemi se stalo vyčištění okolí tvrze od veškerých náletových dřevin a odstranění všeho, co by mohlo poškodit zdivo objektu. Stejně tak byla zbavena sutin zachovaná klenba, která byla obnovena a zpevněna. Další úpravy tvrze proběhly v letech 1948 a 1959-1960, aby byla nakonec 18. března 1964 zapsána do státního seznamu kulturních památek (viz https://pamatkovykatalog.cz/tvrz-zricenina-a-archeologicke-stopy-17871197), přičemž zůstala nadále v majetku obce. Ta upravila okolí tvrze v roce 1970. K posledním velkým změnám došlo v 90. letech 20. století a veřejná soutěž na konzervaci a opravu tvrze byla vyhlášena v roce 1994, kdy ve spolupráci s Okresním památkovým úřadem Pardubice vznikl rovněž projekt.

Díky tomu všemu se dochovala zřícenina původní patrové věže a obytné části s gotickým vchodem a gotickým střílnovým oknem. Zbytky zdí dosahují výše 8 m a zastavěná plocha zabírá obdélník o rozměrech 16 x 10 m. K tvrzi se též vztahuje řada legend a pověstí, z nichž některé byly literárně zpracovány, např. jde o pověst "Lepka a lebka", která byla publikována v knize "Pověsti a báje z Pardubicka" od Františka Karla Rosůlka a je v mnoha věcech podobná Romeovi a Julii od Williama Shakespeara. Na závěr ještě dodejme, že před tvrzí je pomník Julie Havlíčkové, manželky Karla Havlíčka Borovského, která se ve Svojšicích narodila 16. dubna 1826 jako dcera hraběcího lesníka Františka Sýkory, ale do povědomí lidí se dostala právě až sňatkem s Karlem Havlíčkem Borovským 4. března 1848. K jeho slavnostnímu odhalení došlo 21. června 1936, a to pod praporem Ženské národní rady a osvětových spolků z Přeloučska (v čele komitétu pro zřízení pamětní desky s bronzovým reliéfem na rodné hájovně a pomníku u tvrze stál komisař okresního úřadu JUDr. Josef Dvořáček z Přelouče; jeho zástupcem byl učitel hudby, kapelník a původce celého nápadu Ferdinand Jelínek ze Svojšic; jednatelem rolník Boh. Kurka z Chotovinek a pokladníkem byl svojšický starosta Josef Kobera). K tomu ještě dodejme, že ústředí KČST v Praze udělilo souhlas k umístění pomníku na klubovém pozemku u tvrze s podmínkou, aby spolurozhodovalo při pomníkové soutěži a úpravě okolí; tvůrcem busty byl akademický sochař Bohuslav Burián z Bechyně; žulový podstavec zhotovil sochař a kameník Josef Pleskot z Heřmanova Městce; slavnostními řečnicemi byli: PhDr. Jarmila Hrejsová a odborná učitelka a senátorka Františka Plamínková a péči o objekt převzala obec Svojšice.