Valašská Bystřice - tajemné portášské hroby
Dominantou obce Valašská Bystřice je barokní kostel Nanebevzetí Panny Marie, nacházející se naproti současnému hřbitovu. Tato stavba ze III. čtvrtiny 18. století bývala v minulosti sama obklopena – dnes již zrušeným – hřbitovem. Na jeho místě však najdeme hroby i v současné době. Jedná se o dva hroby s barokními náhrobky, které stíní dvojice lip, vysazených v roce 1919 a v rámci oslav osamostatnění Československa. Oba hroby pochází z konce 18. století, jsou již od roku 1958 památkově chráněny … a to je téměř vše, na čem se informační prameny shodují. Ono totiž zřejmě není vůbec jasné, kdo pod sarkofágy s vytesanými kříži a lebkami vlastně leží.
Tedy abychom byli spravedliví, tak v tom, že jedním z pohřbených je Jiří Křenek (+1791, hrob vpravo), zakladatel portášské stanice v obci a její následný čestný a spravedlivý náčelník, se také nějak shodnou různé zdroje. Druhý hrob (vlevo) je ovšem jistou záhadou. I mnohé valašské anály totiž tvrdí, že tím druhým pohřbeným je velitelův syn Ondřej, portášský desátník a kovář. Seznam kulturních památek však uvádí Jiřího manželku Marinu, která zemřela ještě o deset let dříve, tedy v roce 1781. A některá významná sdělovací masmédia se spokojí s tvrzením, že se jedná o hroby dvou posledních velitelů zdejší portášské stanice. Pěkný hokej, že ano …
V každém případě mají oba portášské hroby, nacházející se u vstupu do farního kostela, podobu dvou kamenných tumb s vytesanými kříži a nápisy o pohřbených osobách. Před nimi se tyčí přibližně 15 cm silné pískovcové desky s volutovými rámy, nápisy a reliéfem lebek na zkřížených kostech. Do nich jsou pak zasazeny vrcholové železné kříže.
Vzhledem k tomu, že kronika obce v souvislosti se syny Jiřího Křenka hovoří většinou pouze o Janovi (opilec, který ve funkci vystřídal svého otce, aby byl později odvolán) a Michalovi (úspěšný bojovník proti zločinnosti), jeví se autorovi tohoto článku pravděpodobnější varianta s věrnou Marinou. Odpovídají tomu i nápisy na sarkofágu, jenom je pak lehce zpochybnitelné označení „portášské hroby“.
Na závěr bychom si asi měli prozradit, kdo to vlastně byli oni portáši. Jednalo se v podstatě o valašské strážce hor, chránící moravské zemské hranice s Uherským královstvím. Samotné slovo portáš se přitom odvozuje z latinského porta (brána) nebo z maďarského portyáz (strážce brány). Podle jejich zbrojního arsenálu lze předpokládat, že bojovali často a že si při chůzi po hranicích také pěkně „zaposilovali“. K jejich běžné výbavě údajně patřila ručnice s prodlouženou hlavní, pár pistolí, nůž, Krátká šavle, toulec na prach a olovo, provazy s olověnou koulí na konci (něco jako jihoamerická bola), čutora a sklenka na pití i mošna na chleba. A chybět pochopitelně nemohla ani legendární valaška, tedy lehká sekerka s velmi dlouhým topůrkem. Zajímavostí portášů bylo, že nikdy nepoužívali žádné odznaky hodnosti, protože se mezi sebou všichni znali. Vznik portášského sboru je přitom spojován s neblaze proslulým rokem 1620, kdy se Valaši po bitvě na Bílé hoře vzbouřili proti¨Habsburkům a rekatolizaci. Jejich povstání sice bylo krvavě potlačeno, ale trvalo – s několika přestávkami – až do roku 1644. Paradoxem proto je, že portáše najal jako strážce moravského pohraničí a horských průsmyků sám císař Ferdinand III. Habsburský už v roce 1638.