Velmi tajemné místo Samorostlý.

     Nyní Vás dovedu do místa tajemného, krásného a prakticky úplně zapomenutého. Místa hůř přístupného, které klade více otazníků než odpovědí. Možná je to místo, kde v dávných dobách probíhala povrchová těžba železa, možná se jedná o pseudokrasovou oblast a možná je také vše více než opředeno nejrůznějšími bájemi a pověstmi. Kde je ta skutečná pravda, tak to je otázkou. Je zde nesmírně mnoho zajímavých míst, která stojí za zhlédnutí a to jak pro člověka „praštěného kamenem“, s duší geologa, tak i pro historika vojenství, případně i člověka sledujícího neobyčejně obyčejný těžký život normálních lidí v údolí i horách. Popisovat budu bližší i vzdálenější okolí samoty „Samorostlý“. Musím se přiznat, že již první návštěva mě naprosto uchvátila. Tehdy jsem zde dokonce přijel na kole.

 

     No, přijel, to je přehnané, spíš jsem se s kolem vláčel vedle sebe. Později jsem zde mířil už jen pěšky. Co mě zaujalo mezi prvním byl takový ten pocit syrové drsnosti. Něco, čemu se nedá odolat. To jsem ještě netušil co mě po chvíli překvapí. Kamenný ráj, strmé svahy, které vyžadují opatrnost při každém kroku. Inu, po chvíli jsem byl ve svém živlu. Jako bonus: promrzlé tváře a ledové prsty na rukou. Za chvíli zábly i prsty na nohou. Tedy místo, které se mi hluboce vrylo do paměti. Řekl jsem si, že zde nejsem naposledy. Místo se pro mě stalo oázou drsnosti SKUTEČNÉ beskydské divočiny. Místo, kam má zatím člověk ještě vstup povolen.

 

    Přístupů je několik. Na kole je možné stoupat podél nádrže Šance – Řečice. Tato cesta nemá nic společného s pohodovou jízdou, kolem nádrže vede velmi frekventovaná cesta a klid nastane až z ní člověk odbočí. Za autobusovou zastávkou Velký potok je možné pokračovat na cyklostezku číslo 6178 a před osadou Břestová odbočit doleva a stoupat podél Panského potoka ke stejnojmennému klauzu.

 

    Klauzy jsou vyrovnávací vodní nádrže, které v dávnějších dobách používaly ke krátkodobému zvýšení vodní hladiny při splavování vytěženého dřeva. Když jsem zde byl naposledy, tak byl pohled na něj poměrně smutný – skoro žádná voda. Geolog v jeho okolí poněkud pookřeje, zahlédne několik pískovcových výchozů. Pokud by zde člověk byl jako „pěšák“ tak má dvě zajímavé možnosti ke stoupání. Může si vybrat pravý nebo levý svah. Doprava by jej čekalo velice šťavnaté stoupání o skoro 200 výškových metrů k popisované pseudokrasové oblasti „Samorostlý“. Na opačném svahu jej čeká neméně zajímavý skalnatý hřebínek, jen stoupání je „pouhých“ sto výškových metrů.

 

    Možná ještě zajímavější variantou je nechat se dovést autobusem do zastávky „Samčanka“ a podél potoku „Červík“ vyjít pohodovou cestou kolem velmi zajímavé historického (měří se i dnes) vodohospodářského zařízení. Nakonec se přiblížíme k několika serpentinám za nimi už nás čeká jen poslední stoupání na bezejmenný vršek s kótou 924 m.n.m. V poslední části poměrné táhlé cesty míjíme dřevěný srub partyzánského oddílu Jana Žižky. Za ním se po asi stech metrech začne asfaltová cesta stáčet doprava dolů. To bychom se od zajímavého místa jen začali vzdalovat a to nechceme. Proto budeme pokračovat po méně výrazné lesní cestě podél pramenné části Panského potoka mírně nahoru. Nyní už nezbývá než dobře sledovat mapu nebo se jen jako tulák nechat vést náhodou a sám sobě otevírat dobrodružnou objevnou cestu, cestu dobyvatele… Cestu průzkumníka...

 

     Nakonec poznat něco nečekaného, nevšedního, tajemného. Nechat se pohltit nepopsatelnou atmosférou tajemna. Místa utajeného, neznámého. A to ještě člověk nemusí tušit, že se zde nachází i pověstná třešnička na vrcholu dortu. Zde se spíše jedná o třešničku v údolí. Třešničku utajenou, skrytou, nenápadnou. Sám jsem ji „objevil“ až na třetí pokus. Třešnička jejíž existenci může již charakter krajiny sám naznačovat. V 99 procentech se jedná o falešný poplach. Tady ale ne. Zde se jedná o skutečnost. Kdo si bude místo pozorněji prohlížet má nemalou šanci nenápadnou tmavou dutinu zahlédnout. Jestli se jedná o štolu nebo jeskyni přenechám jiným odborníkům.

 

     Jako zajímavost je i blízká oblast se jménem „Zlaté ďury“. Kolem nich sestupuji do Podolánek, nejchlanějšího území v Moravskoslezských Beskydech a dlouhou cestou kolem Kociánky mířím do údolí Čeladenky. Už teď vím, že zde nejsem naposledy a skutečně jsem zde ještě mnohokrát zavítal. Tajemné místo s velkým T. :-)